Slovo na měsíc
BŘEZENkdyž jsem před rokem na jaře zjistil, že mohutný smrk, který již léta stojí na kostelní zahradě, je napaden mšicí smrkovou tak mohutně, že kmen již nemá sílu vyhnat nové větvičky, případně na nich udržet zdravé zelené jehličí, bylo mi ho líto. Podobně jako v evangeliu jsem si říkal, že by bylo dobré a vhodné mu dát ještě šanci, jestli se během léta nevzpamatuje a nenabere nové živiny. Podobně jako u všeho živého se však i u stromů projeví věk: zdá se, že imunita našeho stříbrného smrku již nebyla tak silná, aby byl schopen se z této nákazy dostat. Kromě toho, že již nebude krášlit svým větvovím okolí kostela i fary během celého roku, usychající strom, zejména když má mělké kořeny, začíná být nebezpečný i hrozícím pádem. Stejně jako před dvěma léty se z ničeho nic ulomila půlka hlohu před kostelem a naštěstí zničila pouze naši vývěsku, nikdo z lidí v tu chvíli na chodníku v těchto místech nestál ani nekráčel.
V předchozích dnech nás tedy čekalo kácení. Kromě vysokého smrku a rozpůleného stařičkého hlohu u bočního vchodu přišel na řadu i jírovec, jenž se rovněž před mnoha lety jako nálet uchytil jen pár centimetrů u kostelní zdi, jejíž stabilitu dnes již ohrožuje natolik, že pražští památkáři s cílem uchovat komplex kulturní památky, jíž je areál našeho kostela i s přilehlým pozemkem, vydali souhlas s jeho vykácením bez náhrady. Hloh vystřídá mladý hloh stejného druhu a smrk, který zřejmě kdosi jen tak vysadil po vánoční době na pozemku farnosti a jenž do tohoto prostředí nezapadá, bude nahrazen adekvátní dřevinou, která se v okolí far původně bezesporu nacházela, a tou je ovocný strom, v našem případě jsme zvolili hrušeň, rezistentní proti rzi hruškové.
Stromy jsou pokáceny, čeká nás však zpracování dřeva, větviček a jejich odklízení, i to bude součástí nejbližší společné brigády. Brigáda není pomoc knězi, jde o společné vyjádření sounáležitosti, které by mělo být pro farnost charakteristické natolik, že by se od nás mohly, či dokonce měly učit i světské komunity. Chápu, že věta typu: „nepotřebuji být vzorem“, nebo dokonce „netoužím po tom, aby si ze mě někdo bral příklad“ může vyznívat skromně a pokorně. Jenže zároveň poukazuje na naši neznalost Bible: jde o skromnost či pokoru na nepravém místě, tu máme projevovat jindy a jinak. Pokud jsme povinní jít příkladem, tak je to především v tomto ohledu: jak fungují naše vzájemné vztahy, jak se umíme starat nejen o to, co je moje, ale i o to, co je společné, případně i o to, co patří někomu jinému, a to navíc bez nároku na odměnu, plat či pochvalu. Ježíš nás probouzí z letargie a neochoty, když nás trojnásobně (sic! – v biblickém výkladu jde o symboliku, že je tato výzva nejen důležitá, ale dokonce Boží, a to pod hrozbou sankce) přirovnává ke světlu, které má svítit, kvasu, který má prokvasit těsto, jakož i solí, která – i když jí bude málo – bude znát už při drobném ochutnání. A ta sankce? Pokud tím nebudeme, jsme k ničemu, pouze k vyhození a pošlapání. Jako sůl, která ztratila svou slanost, jako kvásek, který přestal působit, a jako světlo, postavené někam pod postel…
Když tedy někdy v kostele uslyšíte výzvu či prosbu o zapojení se do společné brigády, moc prosím, abychom si přeorganizovali čas tak, abychom mohli spolu něco udělat. Co bude potřeba: někdy nám to připomene pověřený farník, jindy se stačí porozhlédnout a vidět: plevel ve dlažbě, kamení v půdě, popadané dřevo, znečištěné schody, zarostlé okolí zmíněné vývěsky.
Ne, neudělá se to ani samo, ani nějaká zaplacená firma, ani vyvolená farní elita. Když se to nenaučíme dělat my sami a když k tomu nepovedeme mládež a děti, poneseme před Božím soudem zodpovědnost za to, zda ještě bude víra na zemi, když nastane konec. Protože nebude živá farnost a nebude kam utéct. A když nebude živá farnost, nebudou ani kněží, kteří by hlásali evangelium. A vlastně ztratí smysl své existence nejen křesťanství, ale i lidstvo jako takové. Stane se solí, kterou čeká vyhození, stromem, jenž je odsouzen k vykácení…
P. Miloš
