Slovo na měsíc

události posledních měsíců nás nutí přemýšlet i nad skutečnostmi, které jsme jako národ brali po celá desetiletí za jasné a srozumitelné, protože nám to někdo tak diktoval anebo nám tato verze výkladu historie byla bližší. Co dělat za války? Jak se chovat? Co je ještě přípustné, a naopak co už je za hranou?

Nelze si nevzpomenout na velmi podobnou situaci v Československu v roce 1938, kdy se rozhodlo o nás bez nás, že část území samostatné republiky bude patřit jinému národu. Prezident republiky tenkrát podal ihned demisi, převedl si miliony korun ze státních financí na své konto v zahraničí a odletěl do Londýna. Další část vlády, ta levicová, tenkrát zmizela do Moskvy, kde se rovněž čekalo na to, jak válka nakonec dopadne. Východní část společné republiky, Slovensko, zvolilo jinou taktiku, pokusila se navázat diplomatické styky s Německem výměnou za to, že se jich válka bude co nejméně dotýkat.

Tady skončím s fakty, protože nejsem historik. Tuto skutečnost připomínám pouze proto, že je poměrně snadné hodnotit správnost a moralitu lidských činů, pokud se člověk sám neocitne v podobné situaci a fatálnost některých rozhodnutí nespočívá na jeho vlastních ramenou. Válku snad musí odsoudit každý, slogan „Jsme proti válce“, kterým se vymezuje jedna či druhá politická strana od těch ostatních, je snad pouze hra s psychikou vystrašených – anebo co je ještě horší – nevzdělaných či nepřemýšlejících lidí. Vedoucí představitelé státu i církve však musí v těchto či podobných tragických chvílích, které se týkají i nás a naší budoucnosti, ukázat model chování, stát v čele společenství a představovat mu, co považují za správné nejen tehdy, když by bylo dobře a blaze, ale především tehdy, když se blahobyt hroutí a bezpečnost vytrácí.

Pro nás jako křesťany je na rozdíl od politických fanoušků vzor chování jasný. Představuje ho Ježíš Kristus, o němž věříme, že je samotným Bohem, jenž se vydal mezi lidi právě proto, aby se pro ně stal Cestou, po níž může a má každý člověk bez ohledu na národnost, vzdělání či jakékoli jiné kritérium tímto životem kráčet. Abychom byli bez pochybností, tuto povinnost definuje jasně a srozumitelně: „Pojďte za mnou…“ „Následujte mě…“ Ježíšova cesta je cestou kauzální, příběhovou, konkrétních podobenství a životních situací. Bůh není pouhý teoretik, jenž se z nebes dívá na lidstvo, jak se potácí v nejistotě, a dává mu příkazy. On jde mezi ně a zůstává s nimi. I když ví, že si člověk bude vybírat jednodušší, přímější a pohodlnější cestu. A on sám jako vůdce bude nakonec odsouzen a odmítnut.

Nakonec, toho bylo lidstvo svědkem po každé válce. I po té druhé světové. Když boje skončily a náš lid se ocitnul v morální vyčerpanosti a ekonomické bídě, aby se mohlo jít dál a živočišné pudy v člověku se uklidnily, muselo nějaké lidské či křesťanské povědomí na nějaký čas jít bokem. Ti, kteří se vrátili z bezpečných úkrytů v Londýně či Moskvě, snadno vynášeli rozsudky nejen nad skutečnými válečnými zločinci, ale předhodili davu oběti i z vlastních řad. Je dobré dopředu počítat i s tímto scénářem, který pravděpodobně po válce na Ukrajině nastane.

Formujme si svědomí nikoli podle nálady, podle hněvu, podle ztraceného pohodlí a populistických dobře znějících hesel. Ať je naším vzorem chování Ježíš Kristus, jenž nepřišel, aby soudil, ale aby s nedokonalým člověkem žil, podával mu ruku a pomáhal mu. Znovu nabrat sílu, opět – a možná podesáté či posté – budovat své domovy. Odpouštět a zapomínat na způsobené křivdy.

Ano, situace posledních měsíců nás nutí přemýšlet i nad věcmi, které jsme dlouhá léta měli za vyřešené. Ale nevím, zda skutečně nad nimi přemýšlíme. A zda se opět nestává či nestane to, že skutečného Ježíše nakonec odstavíme na vedlejší kolej a dáme přednost někomu razantnějšímu, kdo umí ukázat na někoho prstem a odsoudit ho. Prolévaní krve obvykle nekončí s koncem války.