Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

už jsem to v létě říkal i v kostele. Z farnosti sice nebývám pryč často, zato moc rád se zajdu podívat jen tak do kostela tam, kde právě jsem, včetně svého letního volna. Záměrně jdu na mši svatou do lavice, nikoli proto, že bych se styděl za své kněžství, nejednou se stane, že po mši jdu pozdravit místního kněze, ale zkrátka proto, že se chci aspoň několikrát ročně dívat na liturgii a na chování kněze z vaší pozice a dívat se na dění kolem oltáře vašima očima. Když přijdu na mši dříve, abych si osobně s Bohem popovídal a také Mu v tichu chrámu naslouchal (jak to koneckonců církev očekává od každého), obvykle je i po mši svaté dost času sledovat i ty, kteří přišli na bohoslužbu: jak se k sobě mají či nemají, jak se chovají, jak mluví, jak se dívají na nás cizí, kteří jsme do „jejich“ kostela přišli, ale také jak vypadá výzdoba chrámu, jak je uklizeno, čisto, zda to tam „dýchá“ životem. 

Upřímně mám radost, že to v posledních letech u nás i v zahraničí vidím lépe než před pár lety. Počtem je sice kostelů méně, takže častěji narazím na zavřené svatostánky, na druhou stranu mnohem častěji než kdysi narazím na usměvavé katolíky, laskavé tváře nebo zaníceného kněze, jenž nejen odslouží mši svatou, ale když sundá ornát, přichází do kostela, aby tam pozdravil přítomné anebo s nimi prohodil pár slov.

Mám se ještě hodně učit, co v praxi znamená být dobrým knězem, dobrým farářem… Nicméně i přes tyto své nedostatky nebo handicapy, které ještě mohu zlepšovat, zatím stále vítězí přesvědčení, že máme u Sv. Gotharda nadprůměrně dobrou farnost. Zatím jsem nikde jinde nenarazil na tolik vstřícnosti, laskavosti, ale i zájmu o druhého, jako právě v Bubenči. Snad to není namyšlené, ale jsem si jistý, že duch a atmosféra, kterou nejen já, ale podle svědectví letních hostů i všichni příchozí do bubenečského kostela mohou vnímat jak před začátkem mše, tak během ní i po ní, je opravdu Boží. Dary a ovoce Ducha se totiž (podle Bible) dají poměrně jasně a snadno rozeznat. Stejně jako se dá rozeznat ovoce Zlého.

A tak jsem se zatím k nám „domů“ vždy rád vracel. Nabíjí mě to tady, čerpám z vás, z našeho společného života, z našich společných akcí a aktivit.

V září se postupně vrátíme do běžných kolejí a začne opět každodenní rutina jak v práci, tak v domácnostech. A stejně tak i v naší farnosti. Budu moc vděčný a rád, když se i letos dokážete po létě i vy „zařadit“. Nejen tím, že budete pravidelnými návštěvníky kostela, ale především tím, že si některou „mimokostelní“ oblast vezmete za svou. Že se bude každý z nás podílet na tom, aby kdokoli, kdo k nám a mezi nás přijde i v příštích měsících, vnímal, že je mezi námi láska a porozumění. I přesto, že se ne vždy a ve všem shodneme, že máme své nedokonalosti a chyby, že se někdy církevní představitelé (a jimi jsme úplně všichni) chovají ne zcela příjemně, anebo dokonce ne křesťansky a že občas zatoužíme po změně, protože „doma“ to už příliš dobře známe.

Před nějakým časem na kostelní zahradě vykvetla nádherná slunečnice. Nezasazena, její semeno tam zaneslo pravděpodobně okolní ptactvo. Přesto kvete už několik týdnů, a možná bude kvést ještě i druhou zářijovou neděli, kdy se sejdeme na společném táboráku. Přijďte. Bude to příležitost opět potkat další lidi z farnosti. A možná tam budou i noví, kteří mezi námi zatím nikoho neznají. A budou čekat právě na vás, na vaše slovo, na váš pozdrav a náš společný zájem o ně…