Slovo na měsíc

Milí farníci,

celý měsíc březen letos vychází na postní období, tedy na dobu, která by měla být přípravným časem pokání, tedy „sypáním si popela“ na vlastní hlavu. Nakonec tak i celé toto období začíná: jednotlivci přítomní bohoslužbě Popeleční středy postupně jeden po druhém přicházejí ke knězi, jenž se jich dotýká prsty, z nichž pouští hrstku popela na jejich čelo nebo temeno. Nemůže být silnějšího symbolu a výraznějšího mementa než právě toto gesto, které se dostalo i do lidového rčení, jemuž rozumí i nevěřící svět.

Právě ten bychom měli udivit nejen krásou svých tradic a historicitou svých obřadů, ale především tím, že Ježíšova nauka se dá žít i v dnešní době, která hlásá radikálně jiné hodnoty a cíle, než jsou ty, které klade před své učedníky Ježíš.

Almužna jako symbol jednoho z Ježíšových ideálů chudoby: nezávislost na majetku se projevuje schopností rozdat všechno, co nepotřebujeme k základnímu živobytí. Ale není jedno z našich přání také možnost co nejvíce cestovat a poznávat, užívat si aspoň občas i luxusnějších pobytů a almužnu odbýt občasnou stovkou či tisícovkou na charitu?

Čistota myšlenek, slov a skutků, o samotě nebo s druhými se zúžila na sexuální věrnost, případně užívání si pohlavního pudu bez přítomnosti jiných osob. Další ideál, jenž je dnes spíše směšným než hloupým, a to často i pro nás, kteří jinak navenek odsuzujeme amorální chování těch, kteří se neživí každodenní prací svých rukou a žijí z kdovíjak získaných peněz. Sebezapření, které doprovází kontrolu našich vlastních očí, uší či rukou, je téměř neznámým pojmem, pod nímž si maximálně představíme neochotné a nedobrovolné odepírání toho, co bychom rádi.

Poslušnost Bohu či některým lidem? Přitom poslušnost je zdůrazňována v Bibli jako nejčastější požadavek, kterým má věřící prokázat, že na místo Pána, Učitele či Mistra nedosadil sám sebe. Než poslechnout to, co se nám nelíbí, nepozdává, nebo i nechce, je lépe se od těch, kteří tuto poslušnost vyžadují, buď vzdálit úplně, anebo aspoň pomyslně či nahlas distancovat. Úplná svoboda, která není zotročena žádným zbytečným omezením, je mnohem větším lákadlem než to, co bude i letos v postní době zaznívat z kazatelen či ambonů.

Mohli bychom pokračovat dalšími zásadami, kterými by křesťanská pospolitost a její představitele měli vynikat. Pokora? Co to vlastně je? Pohostinnost? Vůči komu? Ochota někomu pravidelně pomáhat? Kdy a kde na to vlastně najít čas? Duchovní život? Je snad opravdu nutné chodit do kostela i někdy jindy než v neděli a zajít někdy na adoraci před svatostánkem? Navštěvovat nemocné? Kdy jsme naposledy překvapili v nemocnici někoho ze svých známých, nepočítaje nejbližší vlastní příbuzenstvo?

Než se přiznat k tomu, že tyto zásady neumíme, nebo možná ani nechceme umět, je pak snadnější svolávat mnohatisícové poutě, vyjít s křesťanskými transparenty do ulic, nebo podávat žaloby k soudu na ty, kteří si nás dovolí urazit.

Začíná postní období. Budeme si reálně sypat popel na hlavu? Jako jednotlivci, jako páry, jako rodiny, jako farnost, jako institucionální církev?

Pojďme to aspoň zkusit. Více než jindy se druhým omlouvat. A nebát se skutečnosti, že recipročně se možná omluvy nedočkáme. V takových okamžicích se podívejme na kříž s Ježíšem. Zvládneme to snadněji. 

                                                                                           P. Miloš

(Na obálce časopisu Gothard je hrob P. Vojtecha Homoly, Hřbitov Malvazinky, oddělení BII, hrob 141. U Sv. Gotharda sloužil od února do října 1958 jako kaplan za působení zdejšího administrátora P. Josefa Hermacha.)