Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

není to poprvé, co se cítím úplně prázdný a nevím, co napsat. Napadají mě sice různé myšlenky, nápady, motivy, ale ne a ne najít správná slova, jak z nich udělat smysluplný celek vět, které by vás nejen zaujaly, ale především by něco sdělily. Přitom ve chvílích, kdy sedím u počítače, prožíváme nejsilnější a nejkrásnější svátky křesťanského roku, Velikonoce, a měsíc, pro který je toto číslo časopisu určeno, je zasvěcen Ježíšově matce Panně Marii. Už pouhá tato dvě témata by měla stačit k tomu, abych jako kněz uměl něco duchovního (anebo alespoň teologického) vymyslet. Stačí si vzít k ruce jakýkoli slovník, encyklopedii, otevřít Písmo na kterékoli straně. Reprodukovat osvědčené citáty. Odvolávat se na uznávané církevní autority. Jenže…

Úvodník (anebo v některých dílech nazýván také prolog) je specifický druh textu, jehož cílem není pouze přinést další přehršle moudra ani strhávat pozornost čtenáře (či diváka) na sebe a své dovednosti. I když by vůči tomu vlastně asi nikdo ani neprotestoval, nanejvýš by po prvních řádcích přestal číst a buď listoval dál, anebo odložil jako nepřečtené celé číslo. I špatně či dobře napsané úvodní slovo může být někdy důvodem toho, že se oblíbenost (jakéhokoli) periodika propadá, nebo naopak roste. Pak je někdy lépe žádné nepsat a přejít rovnou k věci. Předložit obsahově hutný a hodnotný materiál. Už výše zmiňované moudro a osvědčenou křesťanskou teorii. Z jakéhokoli oboru.

Pokud je však úvodník napsán správně a poutavě, obnažuje v něm pisatel své nitro a čtenáře nechává proniknout někdy do svých nejtajnějších zákoutí. Dovoluje mu nahlédnout do svého vlastního světa, kde není všechno dokonalé a jasně srovnané, ale kde jsou také pochybnosti, smutky, rozčarování, úzkosti i strach. Je to jako dopis, jejž dotyčný píše svým nejbližším a v němž sděluje, co ho oslovilo a co právě prožívá. Ať je to cokoli, musí to být pravdivé a autentické.

My kněží s tím leckdy máme problém. Jednoduše proto, že se od nás očekává dokonalost, a většinou si nechceme přiznat, že jediná dokonalost, která se má skrze nás k lidem dostávat, je dokonalost Boží. A ta může klidně vyniknouti tehdy, když si nehrajeme na světce a přiznáme si vlastní nedostatky. Včetně toho, že Boží vyvolení a povolání ke kněžství se neřídí žádným z lidských kritérií, která bychom určitě jako podmínky k této službě stanovili my. Moudrost, sečtělost, odvaha, zbožnost, bezúhonnost, fyzická a duševní krása…

Těžkomezi sebou najdeme někoho, kdo by splňoval vše, co se od nás očekává. Občas nám tyto nedostatky někdo připomene a dá najevo buď v náznacích, anebo i zcela neskrytě. A jelikož jsme se svou nedokonalostí nedokázali celá léta pracovat a přiznávat si ji, utíkáme od lidí, zavíráme se před nimi a postupně si vytváříme svůj vlastní svět, do něhož nevpouštíme nikoho nepovolaného.

Ano, pokud jste dočetli toto úvodní slovo až sem, už jste pochopili, že dnes vařím z vody. Nic moudrého, žádné objevné myšlenky, jenom vata na zaplnění stránky. Ať dělám, co dělám, nic převratného (ale ani nic kloudného) mě nenapadá. A tak skládám na papír slova tak, jak mě napadají, nechávám je neučesaná a neupravená, vůbec neuvažuji nad tím, kolik chyb a překlepů po mně bude muset korektor opravit. Vím, že svou práci udělá jako vždy dobře a nedovolí, aby se do tisku dostala verze, která by mě ve vašich očích shodila.

Možnáto je to podstatné a jediné, co si můžeme každý den (a nejen teď po Velikonocích a v mariánském měsíci) uvědomovat, že mnohem lépe a účinněji budeme naše křesťanství prezentovat společně. Protože někdo druhý s láskou může doplnit či napravit to, co já nezvládnu. Když si to já dokážu (i veřejně) přiznat a on (či ona) to udělá tak, že ta veřejnost vlastně nepozná, co je jeho a co moje dílo.