Slovo na měsíc

Milí farníci,

máme před sebou poslední měsíc před letošními prázdninami. Avšak přesto, že ještě jde o měsíc školní a pracovní, tak nějak už téměř všichni během těchto červnových týdnů myslí spíše na to, kdy už vypadnou z Prahy, kdy už nebudou muset do práce, kdy už se nebudou muset chystat do školy. Učitelé se červnovému způsobu školní výuky přizpůsobili už před několika lety a všechny důležité testy a zkoušky umístili do května, někteří zaměstnavatelé zase v červnu upravují formu i výkon v zaměstnání tak, aby bylo možné pracovat z domova anebo aby se významné kontrakty uzavíraly co nejdříve. Je přirozené, že na tento trend prodlužujícího se léta a zkracujícího se pracovního a školního času adekvátně zareagovaly i dovolenkové destinace, protože nával návštěvníků a turistů už dávno nezačíná první červencový týden, ale už v druhé polovině června.

Tolik skutečnost. Bez moralizování. Přesto se však pravdivě podívejme na příčiny, proč tomu tak může v Evropě být. Letos uplynulo 80 let od skončení druhé světové války, ta skončila roku 1945, a pamětníků je už mezi námi velmi málo, a pokud nějací žijí, byli v té době malými dětmi a jejich vzpomínky jsou poznamenané pohledem dítěte. V loňském roce uplynulo 35 let od pádu totalitního režimu komunistické strany, který padl v listopadu 1989, takže pro většinu lidí v produktivním věku je i toto období historií, na kterou si buď nepamatují vůbec, anebo pouze v mlhavých vzpomínkách mládí.

Chtělo by se mi napsat: naštěstí. Vlastně to i napíšu. Naštěstí jedna i druhá těžké doba je daleko za námi. Naneštěstí dějiny ukazují, že kdykoli se lidstvo mělo dobře a neválčilo, zapomnělo na to nejpodstatnější, proč Bůh člověka stvořil, dokonce někdy zapomnělo i na Boha, svého Stvořitele. Přestal být pro lidi nejdůležitější Bytostí nebo se pro ně stal pouze zdrojem darů, pro které si přijdeme do kostela. Úbytek kněžských i řeholních povolání velmi úzce souvisí s tím, jak se v rodinách žije každodenní víra. V kolika domácnostech se ještě modlí před každým jídlem, nejen v neděli? Kolik párů nebo rodin se ještě společně modlí, a to i vlastními slovy? Kolik z farníků si vědomě udělá čas, aby, když nejsou v práci nebo ve škole, přišli do kostela na mši pro svátosti i pro výklad Božího Slova, aby tím dali najevo, že Bůh v jejich životě není jen dárce, ale především ten, koho milují a za kým jdou rádi?

Často zdůrazňuji, že patříme k živým farnostem, kde je mnoho aktivních, ochotných a milých lidí. A není to z mých úst žádné pochlebování ani prázdná fráze. Nicméně nelze nevidět, že poslední roky stagnujeme, neroste ani počet lidí v kostele, ani počet lidí, kteří se pravidelně zapojují do úklidu, do brigád, do společných modliteb, do společného snažení být více spolu.

Za chvíli nastane červenec a srpen, dva dlouhé měsíce, které ale utečou rychle právě proto, že budou měsíci, kdy nebudeme muset do práce, do školy, do žádných povinností. A možná ani… do kostela? A když, tak někam, kde budeme na návštěvě a kde po nás farář nebude chtít, abychom se aktivně zapojili, stačí, že budeme na nedělní mši jako diváci, jako hosté, kteří pak možná budou hodnotit, co je kde horší nebo lepší než u nás.

Právě proto. Zkusme prosím využít červen, jako by to byl náš poslední společný měsíc. Když bude méně povinností do práce, když už nebude tolik úkolů do školy, zkusme najít jeden druhého. V úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek. Nejen v neděli. Věřím, že mohu říct, že ti, kteří tam v tyto dny jsme, se snažíme vytvářet příjemné prostředí, sedět blízko sebe, usmívat se, podat si nejen ruku, ale s tou rukou i velký kus srdce. Přidejte se k nám…

                                                                                                                                    P. Miloš