Bangladéš
4. ledna 2021 – 31. ledna 2021
Přestože je rozlohou tato asijská země, jejíž název je odvozen od historického území Bengálců, srovnatelná například s Řeckem, počtem obyvatelstva se řadí k nejlidnatějším zemím světa, kde se nachází na 8. místě hned po Nigérii a Brazílii. Území Bangladéše se rozkládá v deltě řek Gangy a Brahmaputry, které s sebou zejména v období monzunů přinášejí jak úrodné náplavy, tak časté ničivé povodně, doprovázené silnými tajfuny. Každoročně tak přichází o své obydlí několik set až tisíc obyvatel, kteří končí jako nejubožejší obyvatelé na ulici některého z bangladéšských měst. Nezapomenutelným je rok1970, kdy v důsledku povodní a cyklonu zahynulo až půl milionu obyvatel Bangladéše, v roce 1991 to bylo přes 140 tisíc lidí.
Po mnohasetleté historii, kdy Bengálci tvořili svou vlastní říši, se stalo jejich území součástí Indie, v níž se od 13. století velmi rychle šířilo islámské náboženství, a to až do roku 1760, kdy nad dnešním Bangladéšem převzala správu Velká Británie, která podporovala místní hinduistické vládce, zaručující větší klid v zemi. Toto způsobovalo napětí mezi muslimy a hinduisty, takže roku1905 bylo Bengálsko rozděleno na západní hinduistickou a východní muslimskou část, což se však setkalo s odporem místního obyvatelstva, takže už po deseti letech došlo k opětovnému sjednocení obou částí.
Po druhé světové válce roku 1947 opustili Britové Bengálsko a ponechalo ho vlastnímu osudu. Zmítáno lidovými nepokoji bylo území znovu rozděleno podle náboženství: hinduistický západ byl připojen k Indii, muslimský východ se pod názvem Východní Pákistán stal součástí Pákistánu. Roku 1970 sílilo úsilí o osamostatnění, pákistánská vláda ho však za pomoci armády neuznala a vypukla občanská válka, ukončená v prosinci 1971 prohrou Pákistánu a vyhlášením nezávislosti Bangladéše.
Katolická církev tvoří mezi převážně muslimským obyvatelstvem výraznou menšinu (pouhých0,23 % populace), území státu je rozděleno na dvě arcibiskupství a šest diecézí. Od počátku 21. století přibývá násilí na křesťanech, roku 2001 bombový útok během nedělní mše zabil 9 osob, v roce 2014 neznámí pachatelé podpálili osm domů křesťanských rodin, v tom samém roce byl loupežně přepaden katolický klášter, kde šest desítek místních obyvatel brutálně zmlátilo řeholní sestry.
Kromě papeže Pavla VI., jenž navštívil roku 1970 ještě Východní Pákistán, přicestoval v listopadu 1986na pastorační návštěvu Dháky papež Jan Pavel II., roku 2017 zase papež František, jenž se zde sešel s muslimskými rohingskými uprchlíky, které požádalo odpuštění za lhostejnost světa vůči této pronásledované skupině, odmítané jak v domovské Barmě, tak v sousedních zemích.
Večer věnovaný Bangladéši – 4. ledna 2021:
18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Bahrajn
7. prosince 2020 – 3. ledna 2021
Málokdo ví, že k odtržení dnešního bahrajnského souostroví od Arabského poloostrova došlo až kolem roku 6.000 př.Kr. Nedaleké ústí řek Eufratu a Tigridu, jakož i celého území starověké říše Mezopotámie dává tušit čilé kontakty mezi těmito civilizacemi. Stará sumerská literatura dokonce píše o bohaté říši Dilmun, jejíž pozůstatky byly opravu na ostrovu Bahrajn objeveny ve 30. letech minulého století díky dánským archeologům. Tím pádem můžeme právem říct, že o Bahrajnu/Dilmunu se píše i v nejstarší literární památce Epos o Gilgamešovi z 2. tisíciletí př.Kr.
I po pádu dilmunské civilizace hrál bahrajnský ostrov významnou roli: právě zde řecký velitel Nearchos založil prosperující stát pod názvem Tylos, jehož obyvatelé jevili zájem o přijetí křesťanství, i když to se sem dostalo v bludařské nestoriánské formě. Na ostrovech byla brzy zřízena dvě biskupství, která přežila i první století islámské éry.
Islám byl přijat pokojnou cestou: sám prorok Mohamed napsal místnímu vladaři dopis, v kterém mu nabízí přijetí muslimské víry. Historikové dodnes neví, jak je možné, že k tomu tak hladce došlo, jisté však je, že ostrov byl ušetřen náboženských válek a křesťanství postupně vymizelo. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že Bahrajn v 16. století 80 let okupovali katoličtí Portugalci, kteří zde při svých námořních výpravách objevili naleziště vzácných přírodních perel, ani protektorát anglikánské Velké Británie, která zase v 19. století ze souostroví řídila boj proti pirátům v Perském zálivu.
Muslimové i dnes představují 81 % obyvatelstva, přičemž vládnoucí rodina patří k menšinové sunnitské větvi, zatímco většina obyvatelstva k Šiítům. Tito, ač tvoří většinu, jsou v přístupu k vysokým státním, politickým, vojenským či soudním funkcím výrazně diskriminováni, což několikrát v poslední době vedlo ke společenským bouřím a nepokojům.
Ke zřízení katolického kostela na území Bahrajnu došlo v roce 1939, když tehdejší bahrajnský emír daroval církvi pozemek, na němž vyrostl kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, sloužící dnes především katolíkům ze zahraničních pracovníků anebo přistěhovalcům z Filipín, Srí Lanky či Libanonu.
Velké pozdvižení mezi částí muslimského obyvatelstva způsobilo rozhodnutí krále Hamada bin Isa Al Chalífa darovat katolické církvi další pozemek v obci Awali, kde bude v budoucnu stát katedrála Panny Marie, čímž Bahrajn získá své vlastní katolické biskupství.
Večer věnovaný Bahrajnu – 7. prosince 2020:
18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Bahamy
2. listopadu 2020 – 6. prosince 2020
Vzhledem k tomu, že Bahamy byly po většinu svého osídlení pod britskou správou, mezi dnešním obyvatelstvem dominují různá protestantská náboženství, nejpočetnější jsou baptisté, k nimž se hlásí cca 35 % populace, a pak anglikáni, čítající 14 %, následuje římskokatolická církev s 12 %. Zvláštností je, že většina obyvatel se považuje za velmi zbožné lidi, zachovávající své náboženské a kulturní tradice a zvyky. Poslední dobou roste počet věřících, kteří se hlásí k řecké ortodoxní církvi.
Ústava Bahamského společenství, jak se tento ostrovní stát úředně jmenuje, byla přijata v roce 1973, zaručuje všem obyvatelům náboženskou svobodu a výslovně zakazuje diskriminaci na základě víry či přesvědčení. Nicméně její preambule zmiňuje, že nejvyšším panovníkem země je Bůh a její obyvatelé respektují křesťanské hodnoty.
Stejně jako na okolních ostrovech, i na Bahamách se lze setkat s tzv. obeah, jde o synkretické náboženské, spiritistické a léčebné praktiky, hodně rozšířené zejména mezi černošským obyvatelstvem původem Afriky. Jelikož toto duchovně-magické hnutí není v souladu s žádným oficiálním křesťanským náboženstvím na Bahamách, zdejší trestní zákon obeah explicitně zakazuje pod hrozbou sankce odnětí svobody.
Bahamy jsou ostrovní stát, sestávající z 30 větších, 700 menších a cca 2400 korálových ostrovů ležících v Atlantském oceánu. Jde vesměs o velmi nízké území, nejvyšší bod měří pouhých 63 m n. m. Prvním Evropanem, který sem připlul, byl Kryštof Kolumbus v roce 1492. V té době na několika ostrovech žili Lucayanové, které ovšem Španělé odvezli jako otroky na ostrov Hispaniola, takže bahamské ostrovy byly opuštěny až do roku 1648, kdy se zde usídlili angličtí kolonisté.
Na přelomu 17. a 18. století se Bahamy staly útočištěm pirátů, včetně legendárního Edwarda Teach, přezdívaného Černovous, jenž se stal předmětem mnoha literárních i filmových zpracování. Po těžkých bojích se Anglii podařilo vrátit zpět na ostrovy řád a udržet toto souostroví jako královskou kolonii až do roku 1973, kdy získaly Bahamy nezávislost.
S hnutím za nezávislost ostrovů je spojeno jméno prvního černošského premiéra této země Sira Lyndena Pindlinga.
Večer věnovaný Bahamám – 2. listopadu 2020:
18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jan Klička)
(bahamy_-_primluvy1604759335.pdf)
Ázerbájdžán
5. října 2020 – 1. listopadu 2020
Ázerbájdžán je zemí, kde se drtivá většina obyvatel považuje za muslimy. Náboženské symboly a projevy jsou však v běžném životě obyvatelstva velmi málo přítomné. Historické i kulturní zvláštnosti této země vedly k tomu, že zde dnes žijí vedle sebe pokojně i příslušníci jiných národností než jen většinových Azerů, jakož i jiných náboženství než pouze vyznavačů islámu. Této skutečnosti využívá i současná vláda, která chce svou zemi představit jako vzor pro jiné, nejen muslimské státy. Přítomnost katolické církve v Ázerbájdžánu je velmi malá, společnost ji však vnímá a přijímá velmi pozitivně.
Počet katolíků se pohybuje mezi 500 a 600 osob, i přesto si našel ve svém programu čas i prostor na návštěvu této komunity jak papež sv. Jan Pavel II., když v květnu 2002 zavítal do hlavního města Baku, tak i současný papež František, který v říjnu 2016 spojil svou cestu do Ázerbájdžánu s návštěvou Gruzie. Právě tato papežská návštěva vedla hlavu katolické církve k tomu, aby následujícího roku jmenovala tamního apoštolského prefekta, kterým byl a je nyní 64letý slovenský salezián Vladimír Fekete, prvním ázerbájdžánským biskupem.
Zvláštností je, že je biskupem jediné farnosti Baku s jediným kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie, který byl konsekrován v březnu 2008, když předtím katolické církvi daroval pozemek tehdejší prezident republiky a otec stávajícího prezidenta Hejdar Alijev. Tento kostel měl svého předchůdce – neogotický kostelík z roku 1909, který byl Sověty už v roce 1932 srovnán se zemí, však stál na jiném místě hlavního města Ázerbájdžánu. Před dvěma lety byl na kněze vysvěcen první místní rodák Behbud Mustafaef.
Ázerbájdžán leží na hranicích Evropy a Asie, od Kavkazu po Kaspické moře. Podle plamenů hořícího plynu, který na mnoha místech vyvěrá ze země a podle původních obyvatel, kteří v tomto ohni viděli přítomnost božstva, se nazývala též zemí věčného ohně, který se dostal i do státního znaku moderního Ázerbájdžánu. Kromě ohně uctívali i další tři živly – vodu, zemi i vzduch – a svátek Novruz Bayram připomínající všechny čtyři živly je v zemi dodnes nejvíce slaveným dnem v roce. Na území dnešní Ázerbájdžánské republiky se kdysi nacházela Kavkazská Albánie, jedno z prvních biskupství na světě, které zaniklo v 7. století po vpádu Arabů.
Zatímco místní obyvatelstvo považuje svůj národ i svou řeč za jednu z odnoží tureckého národa, se sousedními Armény jsou regulérně ve válečném stavu. Důvodem je více než stoletý spor o území Náhorního Karabachu, který vyvrcholil vypuknutím války roku 1988, kdy z území, kde žilo převážně arménské obyvatelstvo, bylo nuceně vyhnáno kolem 1,3 milionů muslimských Azerů.
Večer věnovaný Ázerbájdžánu – 5. října 2020:
17:30 mše svatá (P. Miloš Szabo)
18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
(azerbajdzan_-_primluvy1602331134.pdf)
Austrálie
7. září 2020 – 4. října 2020
Ačkoli jsou dějiny Austrálie z našeho pohledu méně obsáhlé než u jiných národů, jsou přesto poměrně komplikované. První dilema se objevuje již ve vymezení toho, co australské dějiny vůbec jsou a kde začínají.
Z evropského hlediska lze jako jejich počátek vnímat období mezi lety 1606 a 1770, kdy byl kontinent postupně objevován evropskými mořeplavci. Na sklonku 18. století se pak v Austrálii začali usazovat Britové. Nerostné bohatství Austrálie z ní rychle učinilo důležitou britskou državu. Australané hrdinně po boku Británie bojovali v obou světových válkách; jen v boji o Gallipoli v letech 1915–1916 padlo na 50 000 australských vojáků. V roce 1942 se země stala nezávislou, ačkoli britská královna dodnes zůstává hlavou státu.
V moderní době je však třeba na historii pohlížet i z jiných úhlů pohledu. Před příchodem Evropanů kontinent již více než dvacet tisíc let obývali domorodí Aboridžinci. Právě vztah kolonistů a původního obyvatelstva je komplikovanou otázkou australské historie, která se v zemi řeší dodnes.
Současná Austrálie je prosperující zemí a jednou z největších ekonomik světa. Místo své bývalé mateřské země se dnes orientuje na Spojené státy; zásadní geopolitickou hrozbu pro ni naopak představuje Čína. Kromě tohoto napětí však zemi sužují také problémy s životním prostředím, především lesní požáry, které zemi zachvátily naposledy před několika měsíci.
Vojtěch Greger
Stejně jako u většiny bývalých kolonií se i na území Austrálie náboženské vnímání obyvatel vyvíjelo v závislosti na dějinných událostech. Domácí obyvatelstvo, dnes obvykle nazývané Aboridžinci, vyznávalo animistické náboženství, jehož silnou součástí byla práce se sny a jejich výklady. Protože dobyvatelé a kolonizátoři tohoto oceánského kontinentu nepovažovali domorodé obyvatelstvo za lidi, postupně se z milionové populace stala ohrožená menšina čítající pár desítek tisíc osob.
Britové využívali východní pobřeží Austrálie jako trestaneckou kolonii, kam vyváželi své odsouzené, mezi nimiž bylo mnoho vzdorovitých Irů, takže kromě anglikánské formy křesťanství se zde už od 18. století šířila i jeho katolická větev. Na začátku 19. století začaly připlouvat skupiny obyvatel z různých částí světa, takže se zde vytvářely obce metodistů, skotských presbyteriánů, ale i německých luteránů. Po vypuknutí tzv. zlaté horečky v 50. letech 19. století do země přicestovala silná komunita židovských přistěhovalců, ale také Číňanů a Indonésanů, čímž se nejen změnilo složení obyvatelstva, ale i jejich náboženství.
Australská ústava už od roku 1901 zaručuje v zemi náboženskou svobodu a zakazuje, aby stát zakládal jakoukoli církev nebo se otevřeně míchal do života náboženských komunit. Při posledním sčítání obyvatel roku 2016 se nejvíce obyvatel přihlásilo ke katolické víře (20 %), celá jedna třetina populace však o sobě tvrdí, že jsou ateisté.
P. Miloš
Další informace jsou v době 7.9.2020 - 4.10.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(australie_-_primluvy1602331103.pdf)
Arménie
3. srpen 2020 – 6. září 2020
Arménie je nesmírně starým státem, jehož obyvatelstvo a území zůstávají poměrně stejné už od doby Římské říše. Její pozice na pomezí východního a západního světa znamenala, že na velké části historie byla země pod nadvládou cizí mocnosti, ať už silného souseda nebo procházejících nájezdníků.
Samostatná Arménie se v moderních dějinách objevuje v roce 1918, kdy se jí po první světové válce (a dvouletém období systematického vyvražďování, v němž zahynulo několik set tisíc Arménů) podařilo získat nezávislost na rozpadající se Osmanské říši. Země však byla rychle integrována do Sovětského svazu, jehož částí zůstala až do jeho rozpadu. V roce 1989 se země dostala do konfliktu se sousedním Ázerbájdžánem o plošinu Náhorní Karabach, ze kterého se Arménie vynořila jako vítěz díky podpoře Ruska. Tento konflikt definoval postoj Arménie jako samostatné země: Arménie je dodnes jedním z velkých spojenců Ruské federace. V současnosti země čelí dozvukům nedávné politické krize, ale především dlouhodobé problematice svého vztahu se sousedním Tureckem, s nímž se pře o jeho aktivní účast na výše zmíněném vyvražďování Arménů.
Vojtěch Greger
Dnešní území Arménie je zcela odlišné od toho, jaké obývali Arméni v době, kdy se k nim dostalo křesťanství. Podle tradice mezi ně přišli hlásat učení Ježíše Krista samotní apoštolové Juda Tadeáš a Bartoloměj, kteří pobývali mezi četnými židovskými komunitami, čile obchodujícími s domácím obyvatelstvem. Právě v arménském prostředí vznikla apokryfní evangelia, z nichž jsou známá jména tří východních mudrců – Kašpar, Melichar a Baltazar.
Za vlastního misionáře země je považován sv. Řehoř Iluminátor, jenž přivedl ke křesťanství arménského krále Tiridata III., který následně prohlásil křesťanskou víru za státní náboženství, a to už roku 301, tedy osm desetiletí předtím, než se tak v roce 380 stalo v římské říši.
V roce 451 se konal v Chalkedonu důležitý církevní koncil, jenž odsoudil monofyzitismus. Arménský katolikos jako nejvyšší hlava mladé církve se tohoto koncilu nemohl účastnit a ve snaze uchránit čisté učení Ježíše Krista nakonec závěry koncilu odmítl.
Když se Arméni ocitli v obklopení islámských národů a nedostali žádnou pomoc ani z Říma ani z Byzance, neudržovali náboženské communio ani s jedním z těchto dvou velkých center křesťanství. Proto nelze arménskou apoštolskou církev považovat za pravoslavnou. Pouze malá část Arménů dnes vyznává jiné náboženství než arménské, několik tisíc katolíků má své duchovní centrum ve městě Gjumri.
P. Miloš
Další informace jsou v době 3.8.2020 – 6.9.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(armenie_-_primluvy1596228202.pdf)
Argentina
6. červenec 2020 – 2. srpen 2020
Argentina je z našeho pohledu poměrně vzdálený a neznámý stát, k němuž historicky na rozdíl od sousedních národů nemáme příliš blízko. Přesto se jedná o jeden z největších států Jižní Ameriky a významného hybatele tamějších, a občas i světových, dějin: mimo jiné právě z této země pochází papež František.
Země svůj boj o samostatnost na Španělském impériu zahájila v době, kdy Evropou zmítaly napoleonské války, a již v roce 1818 získala svou nezávislost. V moderních dějinách se několikrát dostala do popředí světového dění: právě sem po druhé světové válce emigrovaly velké počty Němců, mezi nimiž byli i předáci nacistického hnutí. Jedním z nich byl také Adolf Eichmann, jehož únos ze země do Izraele a následný soud vyvolal vášnivé diskuse napříč světem. Argentina také z koloniální doby zdědila spor o vlastnictví Falklandských ostrovů (Argentinci nazývané Malvíny) s Británií, který v roce 1982 vyústil v ozbrojený konflikt mezi zeměmi. Argentina se dodnes s britskou vládou nad ostrovy nesmířila a otázka Falklandů zůstává v zemi národním mýtem, který mnozí, politici i občané, považují za důležitější než jiné problémy země, mezi něž patří chudoba, ekonomická nerovnost, a především korupce v nejvyšších vrstvách státu.
Vojtěch Greger
I když se obyvatelé Argentiny téměř výlučně hlásí k římskokatolické víry, reálný stav jejího praktikování je velmi obdobný jako v zemích, kde se křesťanství předávalo tradičním způsobem zachovávání určitých náboženských rituálů: ve skutečnosti považuje víru za důležitou součást svého života pouhá třetina křesťanů, praktikuje ji asi čtvrtina a více než 10 % pokřtěných se zároveň prohlašuje za ateisty.
Tradice katolicismu v Argentině je dána dlouholetým španělským vlivem a nepovedlo se ji zlomit ani po získání nezávislosti v roce 1816, ani v období církevních reforem ministra Rivadavia (1823), ale ani ve 20. století během autoritářské vlády prezidenta Peróna. Během špinavé války Argentina se Svatým Stolcem přerušila na dvacet let diplomatické styky a k postupnému uvolňování došlo teprve za papeže Jana
Pavla II., jenž zemi dvakrát navštívil. Určité napětí mezi státem a katolickou církví vládlo i za doby prezidentky Cristiny Kirchner, která se dostala do konfliktu s tehdejším arcibiskupem Buenos Aires Jorge Bergoglio. Několik vln přistěhovalectví s sebou přineslo nejen další náboženství (islám, židovství, hinduismus…), ale i původně východní větve křesťanství, a to jak v nesjednocené, především pravoslavné podobě, tak i v sjednocených církvích maronitské, arménské, ukrajinské nebo melchitské.
P. Miloš
Další informace jsou v době 6.7.2020 – 2.8.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(argentina_-_primluvy1594214797.pdf)
Antigua a Barbuda
1. červen 2020 – 5. červenec 2020
Antigua a Barbuda je malým státem sestávajícím z několika ostrovů v karibském souostroví Malých Antil. Stejně jako v případě mnohých tamějších zemí se jedná o bývalou britskou kolonii, jež dnes patří do formálního svazu britských dominií, Commonwealthu, a kde dodnes formální roli hlavy státu plní britská královna Alžběta II.
Ačkoli je tento stát Evropanům poměrně neznámý, v rámci západní polokoule se jedná o destinaci vyhledávanou turisty z mnoha zemí, včetně Spojených států. Kromě pláží s jemným perlovým pískem a bohatou mořskou vegetací země cizincům nabízí i jiné služby, především finančního rázu. Za svou liberální daňovou politiku dlouhodobě čelí kritice Spojených států i jiných zemí, jejichž milionáři své peníze svěřují tamějším bankám.
Současná pandemie, která ochromila turismus po celém světě, bude mít zásadní dopad i na tento malý karibský stát, jenž se v posledních letech snaží svou ekonomiku stavět převážně na cestovním ruchu. Jakkoli odlehlá se Antigua a Barbuda může zdát, mnohé její problémy nám zdaleka cizí nejsou. A i proto má smysl se za tuto zemi modlit.
Vojtěch Greger
Ústava Antiguy a Barbudy zajišťuje všem obyvatelům země náboženskou svobodu, nicméně dominujícím náboženstvím v populaci, čítající přibližně 100 tisíc obyvatel, je křesťanství. Vzhledem k tomu, že 335 let byl ostrov pod britskou nadvládou, převažujícím proudem křesťanství jsou anglikáni, a to i přesto, že obyvatelstvo tvoří především potomci otroků, přivezených na ostrovy z afrických zemí, hlavně z dnešní Libérie, s níž má Antigua dodnes přímé letecké spojení.
Další církve a křesťanské denominace mají velmi obdobné procentuální zastoupení kolem deseti procent, jde především o adventisty sedmého dne, moravskou církev (v našich podmínkách vystupující jako Církev bratrská), metodisty, letniční církve a římskokatolickou církev.
V hlavním městě Saint John"s na ostrově Antigua je sídlo katolického biskupství Saint John"s-Basseterre, přičemž druhá část názvu je sídlo konkatedrály na ostrově Svatý Kryštof. Zajímavostí je, že ač 95 % obyvatel Antiguy a Barbudy jsou černoši, biskup, jenž je rodák z Trinidadu a Tobago, je jedním z mála bělochů, nyní trvale žijících na ostrovech.
P. Miloš
Další informace jsou v době 1.6.2020 – 5.7.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(antigua_a_barbuda_-_primluvy1591130975.pdf)
Angola
4. květen 2020 – 31. květen 2020
Historie angolské státnosti, byť krátká, je nesmírně složitá. Současná podoba území se tvořila po dobu 400leté přítomnosti portugalských kolonistů, která skončila až po válce o nezávislost v 60. a 70. letech minulého století. Po získání nezávislosti se země stala jedním z mnoha bojišť prostřednických válek mezi Západem a Železnou oponou. Po více než 20 let zemí zmítal konflikt komunistické vlády s protikomunistickou organizací UNITA, který se při únosu 66 československých občanů pomáhajících v poválečné rekonstrukci země dotknul i naší země.
Ačkoli dnes v zemi panuje mír, dozvuky konfliktu nikdy zcela nevymizely: velké části země jsou posety životu nebezpečnými minami, situace mnohých Angolanů vyhnaných během konfliktů z domovů zůstává nevyřešena a navzdory tomu, že je země obdařena nerostným bohatstvím, velká část obyvatelstva žije v chudobě. A tak i v Angole se můžeme v následujícím měsíci pokusit pomoci s řešením některých těchto problémů modlitbou.
Vojtěch Greger
Více než 400 let byla Angola portugalskou kolonií a součástí kolonizačního systému bývali i církevní představitelé, jejichž úkolem bylo domorodé obyvatelstvo co nejvíce přiblížit náboženství dominujícímu v mateřské zemi. Jelikož se Portugalsko řadilo mezi katolické státy, byli to právě katoličtí misionáři, kteří nejen klidným, ale často i násilným způsobem usilovali potlačit jakékoli pohanské zvyklosti, pocházející především z místních animistických náboženství. Tento původní duchovní proud dodnes praktikuje asi 5% domorodého obyvatelstva v Angole.
Katolická víra zůstala nejpočetnějším vyznáním i po 11. listopadu 1975, kdy Angola získala nezávislost na Portugalsku, dokonce i po téměř dvacetiletém období marxistického režimu, jenž upíral církvím základní náboženskou svobodu. Ta je dnes sice ústavou zaručena, avšak náboženský život v zemi je řízen Národním institutem pro náboženství, jenž reguluje více než tisíc různých církví a náboženských společností. Mezi těmito organizacemi jsou jak četná protestantská seskupení, tak i národní katolická církev Angoly anebo originální angolská víra tokoistů.
Zvláštní vztah má země k islámu, ten je zde od roku 2013 potlačován jako cizorodá víra, avšak oficiálně vláda jakékoli omezování islámu popírá.
P. Miloš
Další informace jsou v době 4.5.2020 – 31.5.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(angola_-_primluvy1588623181.pdf)
Andorra
6. duben 2020 – 3. květen 2020
Andorra je jedním z evropských ministátů; s celkovou rozlohou 467 km2 jde o území menší než Praha. Za legendárního zakladatele státu je považován francký král Karel Veliký, který tímto činem předznamenal dějiny Andorry na několik století dopředu: země vždy udržovala blízké styky s Francií. Dodnes je francouzský prezident spolu s katolickým biskupem španělského Urgellu spoluprincem Andorry.
Poloha Andorry vysoko v horách mezi Francií a Španělskem znamenala pro zemi izolaci od vlivů světa po většinu jejích dějin. I to bylo důležitým faktorem při modernizaci země, především vzhledem k uzavřené mentalitě andorrských občanů, která plynula z jejich poměrně omezeného kontaktu s okolním světem. Právě překonání této uzavřenosti bylo a nadále je pro fungování země velmi důležité. Modernizace se však veskrze podařila, Andorra je dnes moderním demokratickým státem, který těží z cestovního ruchu a svého statusu daňového ráje. Navíc díky dlouhým vztahům s Francií těží z mnoha výsad ve vztahu s Evropskou unií, které jiné nečlenské státy nemají.
Vojtěch Greger
Údolí, v němž se nachází tento stát, leží na území historického hrabství Urgell, které kdysi determinovalo také vznik stejnojmenného biskupství. Když tedy v roce 1278 došlo k formálnímu uznání samostatnosti andorrského knížectví, urgellský biskup se stal jedním ze dvou vládnoucích knížat, tím druhým byl francouzský hrabě z Foix, jehož pravomoci postupním vývojem ve Francii přešly na francouzského prezidenta.
Toto historické pozadí také ovlivnilo náboženský život Andořanů: dodnes tvoří katolíci největší skupinu obyvatelstva (odhadem 86 %), i když modernizace země a větší otevřenost tohoto knížectví okolnímu světu nese s sebou jako důsledek i větší nárok na žití křesťanské víry nejen v kostelích, ale i v reálném životě. Katolická církev jako jeden z vládnoucích institutů v zemi sice má velký vliv na tvorbu zákonů (takže Andorra patří k nemnoha zemím, kde je například sankcionován potrat), nicméně zejména mladá generace již víru nepraktikuje. Projevuje se to mj. i v jiných oblastech: drtivá většina mladých lidí pod 30 let se například neúčastní voleb.
Patronkou země je Panna Maria z Meritxell, poutní svatyně z 12. století, kterou v září 1972 postihl katastrofický požár a na jejímž místě byla už v roce 1976 postaven moderní kostel.
P. Miloš
Další informace jsou v době 6.4.2020 – 3.5.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
Alžírsko
2. březen 2020 – 5. duben 2020
Alžírsko je zemí s neskutečně bohatým kulturním dědictvím, plným významných osobností, architektonických památek a literatury. Dlouho předtím, než se první osídlení začala objevovat na území Česka, se zde již nalézali lidé budující civilizace. Ačkoli historie země sahá hluboko do minulosti, samostatný alžírský stát je jedním z mladších, jen nedávno oslavil padesáté výročí svého vzniku. Problematickou situaci soužití kolonistů a domorodců ve francouzské državě popsal mimo jiné světoznámý spisovatel Albert Camus. Pnutí mezi těmito skupinami vedlo ke krvavému boji o samostatnost, dozvuky jehož brutality konfliktu můžeme v některých aspektech společnosti nalézt dodnes. Zároveň ani samostatnost v zemi nevedla k uklidnění, neboť se nový stát začal potýkat s výzvami demokratické transformace, vedle kterých probíhalo „vyřizování účtů“ z dob francouzské nadvlády nad zemí. Po krachu ekonomiky založené na exportu ropy v 80. letech se země musela potýkat s občanskou válkou. A do nového tisíciletí země vstoupila ve výjimečném stavu, který byl zrušen až v roce 2010. Politický neklid v zemi se stále projevuje, například demonstracemi v minulém roce, a i téměř 60 let po získání nezávislosti zůstávají před Alžírskem mnohé výzvy.
Vojtěch Greger
Křesťanství se na území dnešního Alžírska dostalo ještě v 2. století během římské říše a zapustilo zde velmi silné kořeny, o čemž svědčí velké množství pozůstatků po starých kostelích, které zanikly po arabské invazi v 7. století. Za zánikem místních komunit stojí pravděpodobně nejen agresivita nájezdníků, ale hlavně vnitřní spory mezi jejich členy: právě kolem biskupství v Kartágu a Hippo se soustředili velcí učenci, ale i hlavní aktéři sektářských hnutí, z nichž nejznámější byl biskup Donatus. Naopak velkými učiteli církve byli svatí biskupové v Hippo Cyprián a Augustin.
Dnes tvoří 99% obyvatel Alžírska muslimové, islám je podle ústavy oficiálním neboli státním náboženstvím, konverze muslimů ke křesťanství je zákonem zakázáno, i když zde oficiálně žije a působí několik křesťanských komunit. Katolická církev je reprezentována čtyřmi diecézemi, z nichž jedna (Laghouat) se rozkládá na území Sahary a v současnosti je největší římskokatolickou diecézí na světě, se sídlem v Ghardaïa. Tato diecéze vznikla poté, co zde žil a zemřel bývalý francouzský důstojník Charles de Foucauld. Biskupem je tradičně právě jeden z členů komunity bílých otců, které tento světec založil.
P. Miloš
Další informace jsou v době 2.3.2020 – 5.4.2020 uvedeny na cedulích, umístěných
v zadní části kostela.
(alzirsko_-_primluvy1583185991.pdf)
Albánie
3. únor 2020 – 1. březen 2020:
Albánie se nachází na jihovýchodě Evropy v oblasti obecně nazývané Balkán. Právě tento název je často spojován se složitou minulostí; o čtvrt století dříve zde probíhaly krvavé etnické konflikty, od pádu komunismu zde docházelo k častým rozpadům států. V mnohých případech však historické problémy sahají daleko za hranice 20. století. Právě Albánie je v tomto ohledu velmi specifickou zemí. Ačkoli v raném středověku šlo o křesťanskou zemi, kde se o vliv přelo západní a východní křesťanství, později se sem však dostali osmanští Turci, kteří zemi islamizovali. Ani po osamostatnění země se problémy nevyřešily, svobodu rychle nahradila italská a pak německá okupace. Po druhé světové válce navíc nastoupil tvrdý komunistický režim, který zemi zcela odříznul od okolního světa. Na rozdíl od Afghánistánu, který se potýká s extrémní chudobou a válkou, je břímě Albánie především historické. Problémy se týkají nejen soužití náboženství a kultur a soužití s ostatními balkánskými státy, ale i přechodu k demokracii, který komplikují dlouhodobé problémy s korupcí a výskyt nekalých obchodních praktik. V současnosti se země také vzpamatovává ze zemětřesení, které zemi postihlo v listopadu 2019. I v Albánii tedy najdeme různé problémy, za jejichž řešení se můžeme v následujícím měsíci modlit.
Vojtěch Greger
Podle tradice na území dnešní Albánie ohlašoval evangelium už sv. Pavel, jenž měl
pobývat i v dnešním městě Drač (= Durrës). Toto město se také stalo prvním albánským biskupským sídlem již v prvním století. Křesťanství se do země dostávalo dvěma směry: na severu žijící Ghegové přijali křesťanství v římském (latinském) ritu, zatímco Toskové na jihu byli christianizováni v byzantském (řeckém) obřadu.
Po bitvě u Drinopolu (1365) se do Evropy dostali osmanští Turci, kteří v 15. století zcela ovládli rovněž albánské území. Pro zdejší křesťanství začalo silné pronásledování, jež se záhy projevilo v poklesu počtu věřících i v zániku křesťanských chrámů. Mnozí Albánci hromadně konvertovali k islámu. Po získání nezávislosti na Osmanech roku 1912 byly náboženské skupiny v Albánii víceméně spojeny ve formování své národní identity a obě světové války, do nichž byla Albánie zatažena, ještě více posilnily nedůvěru Albánců v zahraniční mocnosti. Okupace jejich země katolickou Itálií (1939-1944) navíc bezesporu napomohla komunistům k převzetí moci v zemi, kteří roku 1967 Albánii ústavou prohlásili prvním ateistickým státem ve světě. Občanům bylo pod přísným trestem zakázáno praktikování jakéhokoli náboženství.
Po pádu komunismu v roce 1991 se sice ukázalo, že ateisté tvoří pouze 5 % obyvatelstva, nicméně většina obyvatelstva se hlásí k víře spíše tradičně, a nepraktikuje ji.
P Miloš
Další informace jsou v době 3.2.2020 - 1.3.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(albanie_-_primluvy1581340149.pdf)
Afghánistán
6. leden 2020 – 3. únor 2020:
V Afghánistánu můžeme najít jedny z nejstarších známek civilizace na světě. Již šest tisíc let před Kristem zde žili lidé. Ve starověku se jednalo o důležitý region, kde se blízkovýchodní kultura mísila s vlivem Indie a Číny. Dodnes v zemi zůstávají artefakty a stavby připomínající tuto bohatou historii. Ale když se řekne jméno Afghánistán, většina lidí si dnes vybaví jen to, že tam snad probíhá nějaká válka. Málokdo si však uvědomí, že ozbrojený konflikt mezi USA (a jejich spojenci, včetně České republiky) a teroristickým hnutím Tálibán zde probíhá již 18 let, natož že v zemi skutečný mír nepanoval více než 40 let. Stejně jako si cizinec o Afghánistánu nevybaví mnoho příjemného, ani tamější obyvatelé za život nezakusí o moc více než jen chudobu, nemoc a násilí. Záměrem projektu Modlitba za svět je modlit se za zlepšení situace ve světě, a právě Afghánistán je zemí, kde je Boží pomoci potřeba ve spoustě ohledů. Ať už jde o skončení války, lepší soužití jednotlivých etnik, ukončení persekuce křesťanů či zlepšení obecných životních podmínek, za to vše se v nadcházejícím měsíci budeme modlit a třeba i díky našim modlitbám se z Afghánistánu opět stane ona země bohatá na kulturu, jíž byl dříve.
Vojtěch Greger
Oficiálním náboženstvím v Afghánistánu je islám, většina populace je tedy muslimská (přibližně 99,7 %). Existuje sice rovněž několik velmi malých komunit jiných vyznání, včetně křesťanů, sikhů, hindů a vyznavačů Baha"í, ale jejich počty se v posledních desetiletích výrazně snížily, protože obyvatelé prchají z Afghánistánu v důsledku válečných i náboženských konfliktů. Země je oficiálně islámskou (sunnitskou) republikou, proto vláda podporuje sunnitské islámské tradice, které jsou přítomné ve všech oblastech života, včetně politického a rodinného, i když ne každý Afghánec svou víru veřejně praktikuje.
Katolická církev je úředně přítomna pouze komunitou čítající cca 215 osob, vesměs zahraničních diplomatů anebo pracovníků. Jediným katolickým chrámem je kaple na italském velvyslanectví, jejíž zřízení bylo projevem díků afghánské vlády za to, že Itálie byla první západní zemí, která uznala jeho nezávislost. Proselytismus, tedy konverze muslimů na křesťanství je však přísně zakázán, proto není v zemi povolena jakákoli misijní činnost mezi místním obyvatelstvem.
Od roku 2002 sv. Jan Pavel II. pro Afghánistán zřídil tzv. misii sui iuris, tedy církevní administraci tamních katolíků, která podléhá přímo Svatému Stolci. V jejím čele stojí od roku 2015 italský barnabita Giovanni Scalese (* 1955).
P. Miloš
Další informace jsou v době 6.1.2020 - 3.2.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(afghanistan_-_primluvy1581340449.pdf)