Modlitba za svět

Co může udělat pro mír ve světě obyčejný člověk? Nic? Jen čekat, co udělají vlády světa a jak budou reagovat jednotlivé národy na různé národnostní nebo náboženské konflikty? Něco přece jen udělat můžeme. V několikaletém projektu Modlitba za svět putujeme doslova po celém světě: každé první pondělí v měsíci v 17:30 je u Sv. Gotharda sloužena mše za určitou zemi, po níž následuje přednáška a krátká diskuse, ukončena představením státní hymny. Celý měsíc se pak společně i osobně modlíme na úmysly, týkající se této země. Chceme prosit Boha za bezpečný svět, aby byl místem života nejen pro nás, ale i pro ty, kteří se teprve narodí.

Filipíny

5. února 2024 – 3. března 2024

Když se řekne křesťanství na Filipínách, po chvilce přemýšlení většině lidí určitě vyvstane před očima velkopáteční obraz ukřižování. Nejde však o symbolické ukřižování Krista na sochách či obrazech, ale o reálné ukřižování současných lidí, kteří si tímto způsobem chtějí nejen připomenout Ježíšovu oběť za naše hříchy, ale přijetím bolesti a utrpení na vlastní kůži chtějí dát najevo vděčnost Bohu za to, že je v životě uchránil před nějakým nebezpečím anebo jim odpustil větší provinění, o němž často vědí pouze samotní aktéři.

Největší koncentrace živých křížů na Filipínách je na vrcholku kopce nedaleko obce San Pedro Cutud, kam se každoročně o Velkém pátku vydává dav domorodců, doprovázený zvídavými turisty. Aktéři představují všechny, koho v souvislosti s Ježíšovou smrtí zmiňují evangelia. Vojáci, setníci, Annáš i Kajfáš, zákoníci, ženy, apoštolové i Panna Maria jdou za desítkami mužů (a v poslední době rovněž žen), kteří na svých holých ramenou nesou neotesané břevno kříže. Tito kajícníci doopravdy krvácejí z ran, způsobených bičováním i vsazením trnové koruny na hlavu. Někteří toto krvavé drama podstupují pravidelně, jiní považují za čest a hrdinné vyznání víry je absolvovat aspoň jednou za život. Šedesátiletý malíř Ruben Enaje se nechal přitlouct na kříž již pětatřicetkrát, o deset let mladší Mary Jane Sazonová se loni na tom samém místě nechala ukřižovat podvacáté. Ten první tak činí proto, že děkuje Bohu za zázračnou záchranu života při pádu z vysoké budovy, ta druhá prostě proto, že se tímto způsobem chce více propojit s Ježíšem, jehož považuje za svého Vykupitele.

Oproti desítkám let, kdy nebylo výjimkou, že některý křesťan po tomto aktu zemřel na otravu krve anebo vykrvácení, dnes filipínská vláda sice zavírá oči před touto tradicí, kterou by ráda nechala zapsat do kulturního dědictví UNESCO, na druhou stranu již pečlivě dbá, aby hřebíky, jimiž jsou dobrovolníci přitlučeni (tedy nejen přivázáni provazem), byly vysterilizované a každá ukřižovaná osoba po sejmutí z kříže prošla lékařskou prohlídkou a povinným ošetřením ran.

Nutno podotknout, že katoličtí biskupové na Filipínách opakovaně vyzývají věřící, aby si místo těchto krvavých rituálů připomínali Ježíšovo utrpení a smrt modlitbou, účastí na oficiálních bohoslužbách a dobročinností vůči trpícím, nicméně není výjimkou volání laiků po tom, aby si církevní hodnostáři na Velký pátek rovněž sundali liturgická roucha, vyšli ze svých často honosných obydlí, přijali za své hříchy několik ran karabáčem na holou kůži, vzali na ramena skutečný kříž a nechali se spolu s nimi ukřižovat.

Jak se tato tradice na Filipínách objevila? A co dalšího je v této asijské zemi zajímavého? To vše se budeme dozvídat nejen první pondělí v únoru, ale každý den měsíce modlitby za Filipíny.

Večer věnovaný Filipínám – 5. února 2024:

17:30 mše svatá s úmyslem za Filipíny, 18:15 prezentace základních informací (Jan Beneš), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)

 (filipiny_primluvy1706818717.pdf)


Fidži

1. ledna 2024 – 4. února 2024

Evropané začali souostroví východně od Austrálie více osídlovat teprve na počátku 19. století a kolem roku 1820 na východním pobřeží ostrova Ovalau založili město, jemuž dali název Levuka. Právě toto město bylo pak až do roku 1877 hlavním městem Fidži, takže není divu, že právě zde nalezneme první fidžijskou banku, první poštu na souostroví, první nemocnici, radnici i první noviny, Fiji Times, které mimochodem od roku 1869 vycházejí dodnes. Rovněž zde stále funguje nejstarší škola a nejstarší hotel s názvem Royal Hotel, který je zároveň nejstarším v celém jižním Pacifiku. V době, kdy už bylo hlavním městem Fidži město Suva, tři dny před jeho elektrifikací elektrický proud rozsvítil první žárovky právě v Levuce.

Evropští osadníci si s sebou přivezli obchodníky, bankéře, ale i kněze, kteří původně neměli v úmyslu christianizovat domorodé obyvatelstvo, ale sloužit bohoslužby Evropanům. Tito vyznávali dvě hlavní náboženství, metodistickou víru a římský katolicismus, který však byl od počátku minoritní vírou. V tomto prostředí vzájemného přetahování, které se záhy přeneslo i do misijního působení k domorodému obyvatelstvu, vznikla neobvykle záhy i první zednářská lóže s názvem Polynesia 562. Právě její historické sídlo, ukrývající cenné historické dokumenty a artefakty sahající až k roku 1875, se v roce 2008 stalo cílem žhářských útoků během politických převratů. I když tento útok nebyl doposud zcela objasněn, je pravděpodobné, že za ním stáli nejen tuláci, pohybující se celoročně kolem přístavu, ale i někteří dobře situovaní občané města, považující svobodné zednáře za uctívače ďábla.

Žhářství je dlouhodobě velkým problémem Fidžijské republiky, plameny postupně zničily banku, penzion, závody, dílny i supermarket.

Oheň jako účinný prostředek vzájemného boje je původnímu obyvatelstvu velmi blízký: byl totiž součástí i domorodého náboženství, které mělo blízko k animismu, uctívání duchů zemřelých, ale i duchů skal či stromů. Složitý systém božstev, která vládla nad těmito duchy a která bylo potřebné uctívat příslušnými rituály, byl pravděpodobně jedním z důvodů, proč Fidžijci tak snadno převzali novou víru, i když do ní přimíchali i některé původní čarodějnické zvyky.

Souostroví čítající 322 ostrovů, které se v roce 1970 stalo nezávislým státem v rámci britského společenství Commonwealth, je však mnohem známější svými plážemi, pohodou a pohostinností vůči příchozím návštěvníkům. Proto patří k vyhledávaným turistickým destinacím bohatých Australanů nebo Zélanďanů. Stejně tak je však Fidži známé přetrvávajícími politickými problémy, kvůli nimž bylo roku 2007 vyloučeno ze zmíněného Commonweatlh.

Večer věnovaný Fidži – 8. ledna 2024:

17:30 mše svatá s úmyslem za Fidži 18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)

 (fidzi_primluvy1706818660.pdf)


Etiopie

4. prosince 2023 – 31. prosince 2023

Etiopii se říká kolébka lidstva. Náhorní plošinu křižují hluboké rokle, říčky i jezera, ve volné přírodě zde žijí lvi, leopardi, hroši, opice či žirafy. V severní části země leží starobylé město Aksúm, považované za nástupce hlavního města kdysi slavného Aksúmského císařství. U kostela svaté Marie Sionské se nachází kaple, v níž je podle tradice uchovávaná schránka úmluvy, Židy považovaná za ztracenou v dobách pelištejských válek.

I když je Etiopie jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik v regionu a druhou nejlidnatější zemí v Africe s dlouhodobě rostoucími rozvojovými ukazateli, stále se řadí mezi nejméně rozvinuté země světa (zaujímá 173. místo ze 189 zemí). Opakující se extrémní sucha v posledních letech v kombinaci s nepřízní důsledků trvalých změn klimatu přispívají k neefektivnímu zemědělství, které obvykle není schopno uživit ani místní obyvatelstvo, takže se země stává stále závislejší jak na importu potravin, tak na zahraničních investicích, které by rády investovaly zejména těžařské firmy, protože jsou zde prozatm nevyužitá naleziště ropy, zemního plynu, niklu, mramoru a žuly, ale i zlata. Navíc už několik let v Etiopii probíhá vnitrostátní konflikt, v jehož důsledku zůstalo více než 5 milionu vnitřně vysídlených osob a téměř 26 milionů osob je odkázaných na humanitární pomoc. K tomu všemu se musí připočítat fakt, že ve srovnání s jinými státy, má Etiopie nejnižší dostupnost obyvatel k pitné vodě, a to nejen v subsaharské Africe. Všechny tyto faktory dohromady jsou častou příčinou nemocí, např. cholery. Chybějící zdravotnické zařízení, chronická podvýživa dětí či omezený přístup ke vzdělání jsou už od roku 2020 násobené důsledky celosvětové koronavirové pandemie a rovněž války na Ukrajině i v Izraeli. Generace do 20 let chodila nebo chodí do školy v průměru pouze 2,7 roku, přičemž celosvětový průměr se blíží k devíti letům. Nerovnost mezi muži a ženami není ničím neobvyklým, stejně jako tvrdě pracující děti už od 7 let. V posledních letech se rozvíjí vývoz kvalitní kávy a kožených výrobků, to vše ale tvoří pouze malé procento zisku, který navíc často putuje do bezedné a stále prázdné státní pokladny. Už od roku 2003 působí v Etiopii česká nezisková organizace Člověk v tísni.

Nábožensky je po Arménii hned druhou zemí, která přijala křesťanství za své národní náboženství, zároveň je však místem první Hidžry v islámské historii, kdy křesťanský vládce země přijal muslimské uprchlíky z Mekky, a to už sedm let před útěkem proroka Mohameda do Mediny. Nejvíce obyvatel se však hlásí k národní etiopské církvi Tewahedo, jejímž charakteristickým znakem je nejen víra ve všechna křesťanská dogmata, ale i dodržování starozákonních židovských tradic, včetně obřízky, zachovávání sabatu (kromě neděle), rozdělení zvířat na čistá a nečistá, dále rituálních tanců a řady různých postních pravidel. V mnoha rodinách nadále platí, že se muži žení velmi mladí a automaticky i se svou ženou odcházejí od původní rodiny jinam, kde se snaží žít samostatně. Necítí-li se někdo v tomto věku na založení rodiny, má možnost odejít do kláštera, kde pak celý život žije a pracuje ve společenství s ostatními mnichy.

Večer věnovaný Etiopii – 4. prosince 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Etiopii 18:15 prezentace základních informací (Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (etiopie_primluvy1701728835.pdf)


Estonsko

6. listopadu 2023 – 3. prosince 2023

Když v únoru 2022 vstoupila ruská vojska na území Ukrajiny, jedněmi z nejhlasitějších kritiků této agresivní anexe a jasného porušení mezinárodní suverenity byly tzv. pobaltské státy, tedy Litva, Lotyšsko a Estonsko. Až do roku 1990 byly totiž součástí stejného státu jako Ukrajina, i ony se po bolševické revoluci v Rusku staly obětí postupné okupace, bolševizace a rusifikace z Moskvy. Na rozdíl od Ukrajiny však po získání nezávislosti tyto tři státy vstoupily do NATO a Evropské unie už roku 2004 a od té doby se jejich ekonomická i politická situace výrazně posunula směrem od Ruska na evropský Západ.

Z pobaltských republik je nejmenší právě Estonsko. I přesto se dokázalo už za necelých 20 let od odchodu ze sovětského vlivu zařadit mezi nejvyspělejší a nejpokrokovější země Evropy. Skutečnost, že jakékoli volby zde probíhají již léta pouze elektronicky nebo že v přepočtu na jednoho obyvatele mají Estonci nejvíce osobních počítačů a mobilů na světě anebo že aktuálně jako jedna z prvních přestává tato země postupně používat papírové peníze, je i na vyspělou českou společnost stále překvapivá.

Nadmořská výška celého státu nikde nepřevýší 50 nadmořských metrů (ale dle internetu má nejvyšší vrchol 318 m n. m.), nicméně 60 % rozlohy tvoří lesy, k nimž patří severští losi, a mimo ně zase obrovské množství bílých čápů, kteří obsadí cokoli, co jim jen trochu umožní postavit si bezpečné hnízdo. Kromě lesů a polí se z mořského pevninského pobřeží můžete vydat na některý z 1500 ostrůvků, pokud ovšem nečekáte, že na nich budete nakupovat anebo odpočívat na pláži. A komu vyhovuje spíše městská civilizace, hlavní město Tallinn je nejen půvabným severským městem, ale i památkou UNESCO: středověké hanzovní domy z doby německých rytířů stejně jako dochované městské hradby jsou nejen kulisou k fotografování, ale i skutečným místem obdivu, jak se lze o historické památky starat. Nedaleko hlavního města je přírodní park s bludnými kameny a vesničkou Käsmu, kam dlouhá sovětská léta nemohl vstoupit žádný zahraniční návštěvník. Jednoduše proto, že se sem jezdili rekreovat a podivovat nad přírodními krásami pouze vyvolení soudruzi. Je s podivem, že zde nevznikly žádné stavby, které by narušily celkový dojem z estonské krásy.

Až do nedávna se v Estonsku mluvilo převážně rusky, na východu země jste dokonce mohli narazit na města a vesnice, kde Rusové tvořili více než 90 % obyvatelstva. Zmíněná ruská agrese na Ukrajině však nechtěně způsobila, že se obyvatelstvo více hlásí k estonské národnosti a z estonštiny se rázem stal i jazyk nejrozšířenější. Patří přitom mezi nejsložitější a nejméně čitelný evropský jazyk, jímž se na rozdíl od tradované pověsti nedomluví ani s Maďary, ani s Finy, jakkoli právě s nimi tvoří nejbližší jazykovou skupinu. Nerozeznává rody podstatných jmen, zato každé z nich se skloňuje ve 14 pádech.

A co se týče náboženství? Nejvíce obyvatel se považuje za nevěřící v Boha, kolem 15 % obyvatel je pravoslavných a kolem 15 % luteránů. Na březích rozsáhlého Čudského jezera narazíte na komunity křesťanských starověrců, kteří zde žijí uzavřeným způsobem života, jak si ho zachovali někdy z 18. a počátku 19. století.

Večer věnovaný Estonsku – 6. listopadu 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Estonsko 18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (estonsko_primluvy1698874126.pdf)


Eritrea

2. října 2023 – 5. listopadu 2023

Právě na území dnešní Eritrei, která bývala součástí starověkého aksúmského císařství, se ve 4. století vylodil sv. Frumencius († 360), první apoštol Habeše. Eritrejské pobřeží bylo v 7. století obsazeno Araby, s nimiž se zde velmi rychle rozšířil islám. Až do 18. století drželi vládu nad pobřežím Osmané, později Britové, od nichž převzali správu Italové, kteří v roce 1890 vyhlásili samostatnou kolonii Eritrea. Ta pak byla po druhé světové válce chvíli kolonií britskou, roku 1952 se však spojila do federace s Etiopií, která ji v roce 1962 anektovala do jednoho státu. Od té doby Eritrejci usilovali o zpětné získání nezávislosti, čehož dosáhli teprve po dvacetileté krvavé válce s Etiopií v roce 1993.

Souběžně se snahou o státní nezávislost se ve starobylé etiopské křesťanské církvi, která vznikla oddělením od koptské církve, rozvíjela i snaha o založení vlastního eritrejského patriarchátu, který bude na Etiopii nezávislý. V září 1993 koptský patriarcha papež Šenuda III. (1923–2012) vyhověl eritrejské žádosti a vznikla nová autokefální pravoslavná církev, která není sjednocena ani s Římem, ani s Konstantinopolí, avšak communiem je spojena s pěti dalšími předchalkedonskými církvemi (arménskou, koptskou, etiopskou, syrskou a syromalankarskou).

Eritrejský prezident Isaias Aswerki (nar. 1955) vládne v zemi od získání nezávislosti téměř absolutistickou mocí. Chce mít kontrolu nejen nad politickou, ale i náboženskou situací v zemi, a proto trvalo dlouhých šest let, než bylo v dubnu 1998 schváleno jmenování asmarského arcibiskupa Phillipa prvním patriarchou eritrejské pravoslavné církve. Když ve věku 101 let v roce 2002 zemřel, jeho nástupcem se stal abune Yacob (1926–2003) a po jeho nenadálé smrti pak abune Antonios, ostrý kritik autoritativní eritrejské vlády. Ta jej roku 2005 protiprávně sesadila z patriarchálního stolce a uvrhla do domácího vězení. Na nátlak vlády byl v dubnu 2007 za nového patriarchu zvolen biskup abune Dioskoros. Ten zemřel v roce 2015, když ještě stále žil právoplatně zvolený patriarcha Antonios. I přesto byl zvolen nový patriarcha Querlos, ostatní zmíněné církve však jeho volbu neuznaly. Po smrti Antonia roku 2022 tak zůstává stolec patriarchy neobsazený a situace v církvi nepřehledná.

Činnost katolických misionářů byla v Eritrei (stejně jako v Etiopii) více než 200 let zakázána, prvním úspěšným misionářem byl až italský lazarista Justin de Jacobis (1800–1860), jenž do země přijel v roce 1839. Když pak byla roku 1890 země připojena k Itálii jako její kolonie, latinská církev zde vyvíjela velkou misijní činnost ve snaze přivést místní obyvatelstvo k vyznávání katolické víry a k jejímu praktikování v latinském obřadu. Do konce druhé světové války byla čtvrtina obyvatel země katolická, tento počet se však po roce 1945 snížil v důsledku poválečného vyhnání zahraničních (především italských) misionářů ze země. Pro správu eritrejských katolíků byl v říjnu 1951 v Asmaře zřízen apoštolský exarchát, podřízený etiopské katolické církvi, o deset let později povýšený na samostatnou eparchii. V tom samém roce vypukl válečný konflikt o nezávislost Eritrei na Etiopii, jenž skončil teprve v roce 1993. Vznikem nového státu se Eritrea stala jedinou zemí, kde všichni katolíci bez ohledu na obřad (včetně latinských katolíků) jsou svěřeni do jurisdikce východní katolické církve.

Přesto, že pravoslavná i katolická církev jsou v zemi oficiálně povoleny, ekonomické i politické postavení křesťanů je velmi obtížné, což v letech 2014 a 2015 vedlo tisíce obyvatel k emigraci z rodné vlasti. Mezi stovkami utonulých uprchlíků ve Středozemním moři byl právě velký počet Eritrejců.

Večer věnovaný Eritrei – 2. října 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Eritreu 18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (eritrea_primluvy1696067355.pdf)


Ekvádor

4. září 2023 – 1. října 2023

Ekvádor je rozlohou druhý nejmenší stát Jižní Ameriky. I přesto tato země disponuje obrovskou rozmanitostí přírodních krás. V průběhu jednoho dne lze doslova zažít bouřlivé pobřeží Tichého oceánu, romantické zasněžené vrcholky pohoří And i nahlédnout do neprobádané amazonské džungle. Právě v Andách se nachází jedna z nejvyšších aktivních sopek na světě Cotopaxi, jejíž vrchol se nachází ve výšce 5 896 m n. m. Nejvyšším vrcholem Ekvádoru však není, tím je dnes již vyhaslá sopka Chimborazo s výškou 6 310 m n. m. U svahů další činné sopky Pichincha leží hlavní město Quito s půvabnou koloniální architekturou, velkým množstvím kostelů, malebným zákoutími a uličkami a všudypřítomnými lidmi. Není divu – když se z rozlohy státu odečtou neobyvatelné hory i džungle, na zbývajících plochách žije 18 milionů lidí, což vytváří relativně jednu z největších hustot obyvatel na světě. Na západě Ekvádoru najdeme pobřežní nížinné pásy, na jihu savany. Na východě se nachází deštný prales amazonské džungle. A součástí Ekvádoru je úchvatné souostroví Galapágy, v překladu doslova Želví ostrovy, které si Ekvádor anektoval samovolně v roce 1832, do té doby nepatřily nikomu. A takto to i zůstalo, dnes je z této lokality jedna z nejvyhledávanějších turistických atrakcí v Jižní Americe, kam létá i mnoho Čechů. Tito kromě přírody obdivují i povahu místních Ekvádorců, kteří jsou většinově pozitivně naladěni, veselí a hrdí na svou vlast, což je občas s podivem, protože mnozí z nich žijí pod kritickou hranicí chudoby. S tou se koneckonců země potýká už od svého vzniku roku 1822. Zajímavostí je také přítomnost indiánských kmenů, žijících hluboko v džungli, které velmi razantně odmítají kontakt s moderní civilizaci a žijí si své vlastní tradice.

Těch zajímavostí je však v Ekvádoru mnohem více: už samotný název, který mu dali Španělé, kteří zemi obsadili v roce 1534: protože se nacházela přesně na rovníku, pojmenovali ji rovník – ten se španělsky nazývá úplně stejně: ecuador. Po bolívijském hlavním městě La Paz je ekvádorská metropole Quito druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě: leží 2 850 metrů nad mořem. Jakkoli Ekvádor patří ekonomicky mezi chudé země, svou přírodu si chrání: za dobu své existence stihl prohlásit za zákonem chráněné parky a rezervace 26 lokalit, mezi nimiž je např. soubor činných sopek Cotopaxi anebo již zmíněné souostroví Galapágy. Vzhledem k tomu, že Španělé na rozdíl od ostatních velmocí do své americké kolonie nedeportovali černochy z Afriky, zůstalo místní obyvatelstvo téměř nedotčené jinými rasami, takže i dnes více než polovinu obyvatel tvoří čistokrevní indiáni z kmenů Kečuů a Chívarů, známých jako lovci lebek.

Něco však do země Španělé přeci jen přivezli: misionářům, kteří se vylodili na pobřeží Ekvádoru společně s obchodníky a kolonizátory, se povedlo obrátit na křesťanství téměř veškerou populaci, takže dodnes je 90 % Ekvádorců křesťany a z toho drtivá většina římskými katolíky. Země je tak doslova poseta staršími i novějšími kostely a kaplemi, kromě historických chrámů nové stále vznikají a rozhodně nezejí prázdnotou jako mnohé u nás v Evropě.

Koncem srpna se v Ekvádoru konaly prezidentské i parlamentní volby. Pouhých 10 dnů předtím byl zastřelen jeden z kandidátů na prezidenta Fernando Villavincenzio. Počet vražd každým rokem stoupá: toto číslo souvisí i se skutečností, že země je velkým překladištěm kokainu do Severní Ameriky a Evropy.

Večer věnovaný Ekvádoru – 4. září 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Ekvádor 18:15 prezentace základních informací (Gabriel Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (ekvador_primluvy1693419661.pdf)


Britské Panenské ostrovy

7. srpna 2023 – 3. září 2023

V dubnu roku 2022 obletěla anglofonní svět důležitá zpráva: při razii v americkém Miami byl zadržen a zatčen úřadující premiér Britských Panenských ostrovů Andrew Fahie. Agenti, vydávající se za pašeráky kokainu z mexického drogového kartelu, si s ním zde sjednali schůzi, při níž jim za úplatek 700 000 dolarů umožnil používat přístavy na ostrovech ve spolupráci s tajným informátorem. Okamžité reakce politiků Spojeného království, pod nějž tyto ostrovy patří, byly plné zděšení a silných slov, v nichž se ozýval i návrh, aby tomto závislému území se samostatnou vládou bylo toto právo odejmuto a na ostrovech byla zavedena přímá správa z Londýna.

Celý skandál byl tím větší, že tato schůzka nebyla jediná a součástí dohody bylo předstírání boje proti drogám. V inkriminovaný den bylo rovněž objeveno soukromé letadlo, na jehož palubě se nacházely značkové tašky se zmiňovanou hotovostí.

Britské Panenské ostrovy (BVI) jsou královským zámořským územím, tvořeným více než 60 většími či menšími ostrovy, nacházejícími se v Karibiku východně od Portorika. Od nizozemských osadníků část souostroví převzali roku 1666 britští plantážníci, zatímco další část spravovalo Dánsko. Když v roce 1917 Dánské království prodalo za 25 milionů USD své území USA, zbytek byl nazván Britskými Panenskými ostrovy, aby se odlišily od těch amerických.

Hlavními ostrovy jsou Tortola, Virgin Gorda, Anegada a Jost Van Dyke, nejvíce obydleným z nich je Tortola, na níž leží i hlavní město Road Town. Kromě Anegady, která je korálového původu (proto se od ostatních liší i svou geomorfologií), jsou všechny ostatní ostrovy vulkanické. Pro turisty jde o zajímavou destinaci, protože pobřeží netvoří pouze pláže, ale i ideální kotviště pro jachty, zatímco hlubší – a zároveň ne příliš daleké – mořské okraje u pevniny se využívají k potápění či šnorchlování. Výjimečným místem pro tento účel je pak ostrov Virgin Gorda se zátokou, posetou obřími žulovými balvany, které vytvářejí mořská jezírka a jeskyně, nazývané mořské lázně.

Další atrakcí je vrak lodě Rhone, která ztroskotala u pobřeží Salt Island v roce 1867, když ji potopil hurikán a z posádky zabil 124 osob.

Na celém území žije přibližně 32 tisíc lidí, jejichž původ lze odvodit jak od španělských, nizozemských či britských osadníků, tak i od afrických otroků. Takto heterogenní společnost vytvořila speciální karibský dialekt, v němž se míchají mnohé evropské jazyky se základem ve španělštině, úředním jazykem, v němž vycházejí knihy, tiskoviny a všechny úřední listiny, však zůstává angličtina.

BVI samy sebe ve vlastní ústavě definují jako sekulární subjekt s odlukou církví od státu. Křesťané tvoří asi ¾ celé populace, je však nutno podotknout, že praktikujících je pouhých 9 % a ve všech církevních denominacích dochází k rapidnímu úbytku věřících, zejména z mladé generace. Katolíci jsou seskupeni ve čtyřech větších komunitách, přičemž pouze 3 z nich mají vlastní kostel a kapli, věřící na Anegadě se schází na bohoslužby ve svém příbytku. Zajímavostí je slib věrnosti, zákonem zavedený pro školy a oficiální úřední pozice roku 2016, v němž přísahající slibuje věrnost nejen „těmto“ Panenským ostrovům, ale i Bohu. Tím více

zaráží fakt, že tento ráj v Karibiku je zároveň rájem pro finanční machinace a spolu s Bermudami je označován za největší problémové území s daňovými podvody.

Večer věnovaný Britským Panenským ostrovům – 7. srpna 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za BVI; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (britske_panenske_ostrovy_primluvy1690711859.pdf)

Britské indickooceánské teritorium

3. července 2023 – 6. srpna 2023

Myslel jsem si, že to v červenci bude relativně jednoduché. Jako další oblasti, za které se modlíme v letních měsících, ani Britské indickooceánské území není samostatným státem, dokonce ani nemá vlastní obyvatelstvo. Do modlitebního seznamu se dostalo proto, že je mezinárodním společenstvím zařazeno jako zámořské závislé území se zpochybňovaným statutem. A to je vždy určitá hrozba pro bezpečí a pokojné soužití na planetě.

O tom jsem se měl přesvědčit záhy, jakmile jsem tři měsíce předem jako obvykle rozeslal dopis s informací o modlitební akci na nejvyšší státní i církevní úřady, kterým daná země nebo oblast podléhají. Netrvalo dlouho a obdržel jsem dopis od stařičkého významného kardinála Maurice Piat (82), jenž až do poloviny května letošního roku spravoval mauricijskou diecézi Port Louis, do níž územně spadá i oblast, kam budou směřovat naše červencové modlitby. Velmi laskavě, ale zároveň velmi důrazně protestoval už proti samotnému názvu oblasti, za kterou se chceme modlit, a to i přesto, že oficiálně je to právě Britské indickooceánské území (neboli BIOT), jak se v mezinárodním právu těmto ostrovům říká.

Zmíněný polotichý protest vychází z bolesti a křivdy obyvatel, kteří zde na těchto ostrovech až do roku 1967 bydleli. Právě rok 1967 byl počátkem nuceného vystěhování Čagošanů, domorodého kreolského etnika, pokračujícího až do roku 1973, kdy se celé souostroví pro civilní obyvatelstvo uzavřelo a se souhlasem Spojeného království se na hlavním ostrově Diego García vybudovala americká strategicky významná vojenská základna.

Souhlas Londýna byl potřebný proto, že v roce 1814 na základě Pařížské smlouvy byly bývalé francouzské kolonie Čagošské ostrovy spolu s Mauriciem postoupeny Spojenému království. Zatímco Mauricius si ponechal své jméno, Čagošské ostrovy byly přejmenovány na BIOT. V roce 1968 byla na Mauriciu vyhlášena nezávislost a tato nově vzniknuvší republika východně od afrického kontinentu se stala hlavním cílem, kam byly Čagošané britskou vládou deportováni. Od toho okamžiku začal nejdříve politický, posléze také soudní boj o osud Britského indickooceánského území, které si nárokuje právě mauricijská vláda s odůvodněním, že toto území bylo před rokem 1967 spravováno sice Londýnem, ale skrze mauricijského správce.

Letité soudní tahanice protnulo 25. února 2019 stanovisko Mezinárodního soudního dvoru v Haagu, podle něhož se má Británie co nejdříve vzdát tohoto území, které neoprávněně oddělila od Mauricia ještě před jeho vznikem, a umožnit návrat původního obyvatelstva. Na základě tohoto stanoviska už 22. května 2019 vyzvalo Valné shromáždění OSN Spojené království ke stažení koloniální správy do 6 měsíců a předání celého souostroví Mauricijské republice. Nicméně ani opakovaná rezoluce z ledna 2021 stejného orgánu OSN nedosáhla žádného posunu, nepomohl ani zákaz Světové poštovní unie používat na území BIOT britské známky. Naopak, vlády UK a USA argumentují platností mezinárodní smlouvy podepsané v roce 2016, podle níž toto území může být pronajato americké armádě až do roku 2036.

Z neznámého území v Indickém oceánu se tak stává velmi důležitá oblast, v níž i my v Bubenči můžeme svou modlitbou pomoct vyřešit problémy a spory, které není světská společnost zatím schopna řešit.

Večer věnovaný Britskému indickooceánskému území – 3. července 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za BIOT; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)

 (britske_indickooceanske_uzemi_primluvy1688278670.pdf)

Bermudy

5. června 2023 – 4. června 2023

Bermudy tvoří souostroví, skládající se z více než 180 ostrovů a ostrůvků, lákajících návštěvníky svou nádhernou přírodou, úchvatnými plážemi a fascinující historií. K ní bezesporu patří legendární bermudský trojúhelník. Jde patrně o nejznámější záhadu v oceánu mezi Miami, Bermudami a Portorikem: údajně zde mizely lodě a letadla bez jakéhokoli vysvětlení. I když se ukázalo, že mnoho příběhů bylo pouze nadsázkou a přeháněním, tajemství bermudského trojúhelníku mezi lidmi stále přetrvává. Další zajímavostí Bermud je bezesporu Růžová pláž: nádherná pláž s jemným růžovým pískem je výsledkem shlukování drobných růžových korálových útesů s bílým pískem. Když se sluneční paprsky odrážejí od růžových částic, vytváří se ohromující optický dojem. Dalším turistickým lákadlem jsou podvodní jeskyně: v mnoha z nich přitom byly objeveny artefakty a pozůstatky, které ukazují na přítomnost původních obyvatel ostrovů.

I když se jako v jiných zemích i na Bermudách v posledních letech objevuje rostoucí trend sekularizace a nevyznávání žádného konkrétního náboženství, významné místo ve společnosti hraje bermudská církev, což je odnož anglikánství, zavedeného na ostrovech během anglické kolonizace v 17. století.

Ty byly Evropany objeveny v roce 1505 španělským námořníkem Juanem de Bermúdezem, od něhož odvozují své jméno. Ostrovy však zůstaly neobydlené, a to až do roku 1609, kdy zde ztroskotala anglická loď Sea Venture na cestě do Virginie. Trosečníci začali budovat komunitu, která právě v roce 1612 dostala formální rozměr, když byla přiřazena k Anglii a nazvána kolonií Somers Isles (po siru George Somersovi, kapitánu lodi Sea Venture). Od té doby jsou Bermudy pod správou britské koruny, v roce 1684 samosprávným územím s vlastním parlamentem. Tento status jako zámořského území byl potvrzen i v roce 2009, kdy obyvatelé ostrovů v referendu rozhodli, že si přejí zůstat pod správou Spojeného království. Vyznačují se však velkým podílem autonomie, místní vláda (Bermuda Government) má kontrolu nad většinou aspektů správy a legislativy, zatímco Spojené království je zodpovědné za záležitosti jako obrana, zahraniční politika a bezpečnost.

Život na Bermudách může připomínat bezproblémovou pohodu. Ve spleti dnešní globalizace a nejistot i zde ale vyplouvají na povrch politické skandály (v roce 2017 se do korupčních potíží dostali dva poslední premiéři) anebo obchodní kontroverze (zdejší daňový systém přitahuje mnoho zahraničních zbohatlíků).

Večer věnovaný Bermudám – 5. června 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Bermudy; 18:15 prezentace základních informací (Vilém Růžička), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (bermudy_primluvy1685534864.pdf)


Egypt

1. května 2023 – 4. června 2023

Egypt je jednou z nejstarších známých civilizací, jejíž kořeny lze dohledat už v 6. tisíciletí př. Kr. Bible tuto zemi a její obyvatele zmiňuje už ve svých prvních knihách, když je představuje na jedné straně jako synonymum bohatého, nábožensky a kulturně vyspělého národa, na straně druhé jako velké materialistické pokušení pro vyvolený izraelský lid. Je vůbec těžké si představit kočující Jakubovy syny, kteří jako karavana putují z dnešního palestinského území přes Sinajský poloostrov k řece Nil, aby tam žebrali o zásobu obilí, a někde v dálce vidí již tenkrát stojící monumentální pyramidy. Už v té době Egypťané znali písmo, stavěli ohrazená města, praktikovali zavlažování pouštních oblastí a ve svých náboženských představách o bozích reflektovali poměrně složitý hierarchický systém své vlastní společnosti a její vlády. Dodnes není pořádně vysvětleno tajemství nejen zmíněných pyramid v gízské nekropoli, ale ani ruin Vesetu, Karnaku či Údolí králů. Nil je jednou z největších a nejdelších řek planety a nejen u své delty, ale i v horní (jižní) části svého toku skýtá mnohé zajímavé lokality včetně Luxoru anebo Ben Ezry, staré židovské synagogy s bohatou knihovnou.

Geografické umístění Egypta je vskutku unikátní – může se právem titulovat jako středomořská, středovýchodní, ale i severoafrická země. Stejně tak se o Egyptu mluví jako o starověkém, židovském, křesťanském i islámském. Byla to proslulá alexandrijská škola, kde mezi 3. a 1. předkřesťanským stoletím vznikla Septuaginta, první řecký překlad hebrejské Bible, vypracovaný tamní silnou židovskou diasporou. Protože větší část egyptského území byla ovládána Římskou říší, už krátce po Ježíšově smrti se do Egypta dostávají první křesťané, ve zmíněné Alexandrii třeba doložitelně působil evangelista Marek. Avšak k Egyptu se váže rovněž svatý Pachomius z první poloviny 4. století, jenž je považován za otce pouštního mnišství v podobě malých komunit rozjímajících poustevníků, kteří se setkávali na společných aktivitách, aby se pak každý ve své prosté poustevně oddával myšlenkám na Boha a věčný život. I když se křesťanství na několik století stalo výhradním egyptským náboženstvím, zdejší staré pohanské chrámy zavřel v sedmém století teprve islám. Jeho militantní nástup do civilizovaného světa egyptských měst způsobil odchod významné části původního (v té době již křesťanského) obyvatelstva do západní části Egypta, kterou Arabové začali nazývat Kubtí, z čehož vzniklo dnešní pojmenování Koptové. Oficiálně tvoří zhruba 10 % místních obyvatel, hlásících se ke starobylému koptskému křesťanství, které od Říma kdysi oddělila nikoli dogmatická hereze, ale tehdejší politická situace, lokální izolace a bezprostřední ohrožení na své existenci ze strany muslimské většiny.

Dodnes je tedy Egypt společensky, etnicky i nábožensky rozdělen na dvě výrazné skupiny, Kopty a Araby, přičemž ta první musí čelit nejen různým diskriminačním předpisům, ale nejednou i útokům na své chrámy nebo i celé osady, zasazené obvykle hluboce v pouštích. Právě ke Koptům vedla důležitá apoštolská cesta papeže Františka jako projev blízkosti a bratrské podpory poté, co v letech 2015–2017 čelili několika tragickým teroristickým útokům, při nichž přišly pokaždé o život desítky lidí.

I přes své historické, kulturní a náboženské bohatství je bohužel Egypt dnes Evropě známý pouze jako turistická destinace plážových dovolených s fakultativním výletem k pyramidám.

Hlubší poznání jak jeho minulosti, tak i současnosti nás však přivede k obdivu jeho starověkých světců i současných hrdinských křesťanů. A rovněž k potřebě společné modlitby s Egypťany a za Egypťany.

Večer věnovaný Egyptu – 1. května 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Egypt; 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (egypt_primluvy1682837492.pdf)


Džibutsko 

3. dubna 2023 – 30. dubna 2023 

Není přímořská země jako přímořská země. A mezi Dominikánskou republikou, za niž jsme se modlili v březnu, a Džibutskem, za které se modlíme v dubnu, je propastný rozdíl. Dominikána v Karibiku je rozlohou dvakrát tak veliká jako africké Džibuti, v  počtu obyvatel však poměrně vyspělý středoamerický stát převyšuje chudou africkou zemi jedenáctkrát. Není divu: stačí se dobře podívat na mapu, abychom pochopili, jak se asi musí žít zdejšímu obyvatelstvu. Relativně malá země obklopená kontroverzními režimy v  Eritrei, Etiopii a  Somálsku má strategickou polohu na předělu Rudého moře a Adenského zálivu: tomuto koutu světa se někdy říká Africký roh a vedla zde velmi důležitá obchodní cesta mezi Blízkým východem a Afrikou. 

Cestopisy, lákající do Džibutska turisty, se předhánějí v popisu zeměpisných krás a rozmanitosti zdejší přírody: zatímco na severu se nacházejí vysoké hory, jižní část tvoří pouštní planiny. Nalezneme zde solná jezera, zatopené kaňony i vyhaslé sopky, takže fotografové rádi zachycují někdy až bizarní záběry naprosto odlišných přírodních jevů, často v rozmezí několika málo kilometrů. Samotné hlavní město Džibuti ležína korálovém poloostrově a bylo založeno teprve v roce 1888 jako metropole Francouzského Somálska. Jeho novodobá historie je patrná do dnešních časů: dělí se na evropskou část, nazvanou podle toho, že si ji postavili Francouzi ve stylu, jaký znali ve své domovině, a na africké čtvrtě, kde je naopak už při pohledu na budovy a ulice mnohem více znát místní specifika a tradice. 

Ale i s těmi tradicemi je trochu problém. Afrika až do kolonizátorských dob nebyla rozdělenana státy, které spolu sousedily, ale byla zemí, kde žily různé kmeny, jejichž teritorium se většinou rozprostíralo tam, kde našly obživu. Někde se proto o „hraniční“ území vedly války, některá území naopak nepatřila nikomu, protože o ně zkrátka žádný kmen nejevil zájem. Evropské země sice do svých dějin vepsaly vlastní myšlenkové konstrukce, jejichž součástí bylo přesvědčení, že ostatní mimoevropské kontinenty „objevovaly“, nicméně pravdivějším se jeví fakt,že je vlastně „dobývaly“. A území si hezky „po evropsku“ rozdělovaly. Důsledkem tak je přetrvávající stav, že se hranice jednotlivých států neshodují s  kmenovými hranicemi, takže příslušníci některých etnik žijí většinou na území dvou až tři států, takže se v nich pochopitelně pere několik naprosto logických problémů. Proč by neměli navštěvovat své vzdálené příbuzné „za hranicemi“, zejména když se jim tam vede lépe? Ale rovněž, proč by měli být u moci v zemi, která je jejich, příslušníci jiného, ještě před dvěma sty lety často nepřátelského kmene? 

V Džibutsku takto žijí vedle sebe nejen Afarové a Somálci, ale i Vemenští Arabové nebo Etiopané. Je až s podivem, že tento poloprezidentský stát patří k nejklidnějším zemím v Africe a nebyla v něm v  posledních letech zaznamenána větší teroristická akce nebo nábožensky laděný útok. Přitom křesťané všech církví tvoří dohromady pouze 6 %, zatímco zbývajících 94 % jsou vesměs muslimové. 

Přijďte si první pondělí v  dubnu vyslechnout další reálie o  této zemi, za kterou se společně modlíme. Třeba to, že zde leží nejníže položený bod celé Afriky anebo že místní přírodou byl kdysi uchvácen básník Arthur Rimbaud. 

Večer věnovaný Džibutsku – 3. dubna 2023: 

17:30 mše svatá s  úmyslem za Džibutsko; 18:15 prezentace základních informací (Jan Beneš), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)


 (dzibutsko_primluvy1680599208.pdf)

Dominikánská republika

6. března 2023 – 2. dubna 2023

Zatímco obyvatelům státu Dominika se říká Dominičané, těm, kteří žijí v Dominikánské republice, se pro odlišení nazývají Dominikánci. Zatímco o tom prvním státu většina z nás patrně nikdy neslyšela, ten druhý je obecně známý i proto, že se nejeden kolega či soused již pochlubil, že tento turistický ráj navštívil. Nevím, zda opravdu stojí za to vložit značnou (a pro většinu z nás asi i scházející) část peněz do letenek na ostrov Hispaniola, jenž je rozdělen do dvou států. Západní část ostrova, kterou kdysi kolonizovali Francouzi, tehdejší velmoc v obchodování s černošskými otroky, tu východní si ponechali Španělové, kteří ostrov v osobě Kryštofa Kolumba pro Evropany roku 1492 objevili. Dva různé národy, dva různé přístupy k domorodému i kolonizovanému obyvatelstvu měly za důsledek odlišný vývoj historických souvislostí na ostrově. Vzpoura černošských otroků vůči francouzské nadvládě vedla už 1. ledna 1804 k vyhlášení prvního nezávislého, a navíc mimo Afriku zcela černošského státu v Latinské Americe, jímž se stalo Haiti; východní sousedé si sice roku 1821 klidnějším způsobem vyjednali nezávislost na Španělsku, nicméně je vzápětí obsadili a kolonizovali ti, kteří se proti koloniím vzbouřili, a to Haiťané. Dominikánská republika tedy roku 1844 paradoxně nevznikla oddělením se od Španělska, ale vysvobozením z nadvlády Haiti. Dvě století od těchto událostí rozdíly mezi oběma státy nejen že nesmazaly, ale dokonce je ještě prohloubily, takže zatímco Haiti je počítáno mezi nejchudší, a co se týče kriminality, také mezi nejnebezpečnější státy světa, Dominikánská republika se chlubí jedním z nejvyšších standardů na západní polokouli a každoročně stoupajícím přílivem turistů z různých částí světa, Českou republiku nevyjímaje.

Jakkoli se místní vláda snaží představit svůj stát jako ideální místo pro dovolenou bohatších Američanů a Evropanů, problémů je v zemi více než dost, a to nejen v rovině politické, ale i sociální a ekonomické. To vše určitě zazní i během večera, věnovaného Dominikánské republice. To, na co pravděpodobně však nezbude mnoho času, jsou zvláštnosti, o nichž jste možná slyšeli či četli a které nenajdete jinde než právě na tomto ostrově či dokonce pouze v tomto státě. Tak například za kácení jakéhokoli stromu může kdokoli, kdo poruší tento zákaz, platný již od roku 1982, dostat nejen tučnou pokutu, ale po zkráceném řízení pravděpodobně skončí přímo ve vězení, které se v žádném případě nevyznačuje úrovní, na jakou jsou zvyklí naši odsouzení. Z celého Atlantiku právě ke břehům Dominikánské republiky připlouvají každoročně ohrožené druhy velryb, které se tu páří, odrodí mláďata a pak se znovu vracejí do vod oceánu.

Ale zpět k lidem: domorodí se rádi přepravují tzv. guaguas, kde sedí na jednom sedadle, resp. jeden na druhém i tři osoby, všichni si povídají nebo pozpěvují, v prostoru koluje lahev rumu a obecně vládne přátelská nálada. Většina rádií bude hrát a většina lidí tančit merengue, typický a nezaměnitelný druh hudby a tance. A ať se ochránci zvířat jakkoli snaží, stále se jim nepovedlo hlavně z vesnic vymýtit typické kohoutí souboje.

Ještě snad zbývá dodat, že za svůj název vděčí tento stát dominikánskému řádu, který byl, i přesto, že šlo o Španěly, mezi obyvatelstvem natolik oblíbený, že nikdo neprotestoval, když se země pojmenovala podle nich a mnohé obce a města ve svém jménu dodnes obsahují svého

svatého patrona, jsou jako Panna Maria, svatý Jan, svatý Jakub, svatý Kryštof a pochopitelně svatý Dominik. To mě těší jako katolíka. A jako občan mohu tak trochu závidět třeba to, že v této rozvojové zemi se už od roku 2007 vyřizují veškeré úřední záležitosti online, a kdo to neumí, zajde na úřad, kde to za něj pověření pracovníci udělají. A založení firmy trvá průměrně 3 dny. Inu, zdá se, že Česká republika se má co učit i od mnohem chudších zemí…

Večer věnovaný Dominikánské republice – 6. března 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Dominiku; 18:15 prezentace základních informací (Bruno Sibera), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (dominikanska_republika_primluvy1677614813.pdf)

Dominika

6. února 2023 – 6. března 2023

Když jsem při loučení minulý měsíc řekl, že se v únoru budeme modlit za Dominiku, někdo mě opravil, že se jedná o Dominikánskou republiku. Není tomu tak – jde o dva zcela odlišné a samostatné státy, i když oba ležící v Karibiku. Nebýt Modlitby za svět, nejspíše bych se ale ani já o existenci tohoto ostrovního státu nedozvěděl.

Rozlohou 750 km2 patří k nejmenším státům světa a stejné zařazení má i co do počtu obyvatelstva – žije v něm pouhých 72 tisíc obyvatel, a to převážně na pobřeží, protože ve vnitrozemí převládají tropické deštné pralesy. Navíc jde o velmi chudou zemi, často postiženou hurikány. Když se v roce 2017 v oblasti prohnal hurikán Maria, jeho epicentrum plně pokrylo nejen celý ostrov, ale i okolní moře, takže kromě trhání střech na domech je vzápětí přikryly a zaplavily obří vlny.

Možná i proto Dominika nečelí žádným návalům turistů, ale ti, kteří ostrov navštíví, jej nazývají perlou Karibiku. Nejen kvůli čisté vodě a absenci průmyslu, jemuž by musela ustupovat příroda, ale i kvůli přetrvávajícím domorodým tradicím, které udržují místní kmeny, žijící sice modernějším způsobem života než jejich dávní předci, přesto však uchovávající pokladnici různých rodinných a společenských tradic, které dodržují bez ohledu na to, zda si je fotí návštěvníci. A to jich na ostrově žijí necelá 2 %, zbytek obyvatel jsou většinou lidé tmavé pleti, potomkové bývalých afrických otroků, přivezených nejdříve francouzskými a později britskými kolonisty. Právě mezi Francií a Británií se téměř dvě století odehrávaly boje o toto území, než se po vzoru Británie vytvořilo Dominické společenství (Commonwealth), které dosáhlo autonomie v roce 1967 a plnou nezávislost o 12 let později.

Dnes už těžko říct, zda bylo, či nebylo rozumné osamostatnění se, zejména když globální obchodní trh ukazuje, že přírodní krásy pro zvýšení životní úrovně místních nestačí. A že je na Dominice co obdivovat. Na tak malém území, které se do dnešní podoby dotvářelo sopečnou aktivitou, se rozléhají nejen tři národní parky, z nichž Trois Pitons se dokonce dostal na Seznam přírodních bohatství UNESCO, ale i termální vody a jezera, třeba Boiling Lake. A i kdybychom nikdy o existenci Dominiky jako státu neslyšeli, to samé nelze říct o názvu řeky Indian River, i když asi většina si už nevzpomene, v jakých souvislostech se nám dostala do povědomí. Ale ano, právě na této řece se točily úchvatné scény v druhém pokračování Pirátů z Karibiku: Truhla mrtvého muže.

Hlavním městem Dominiky je Roseau u ústí stejnojmenné řeky do moře, s necelými 20 tisíci obyvateli. Právě zde sídlí jediná římskokatolická katedrála v zemi – Notre-Dame Fair Heaven. Francouzsko-anglický název symbolicky naznačuje, jakými řečmi se na ostrově dá domluvit: byli to právě francouzští misionáři, kteří přinesli na ostrov křesťanství a postavili zde první kostel z rákosí. Současná kamenná katedrála však již byla postavena v letech 1855–1916, kdy Dominika patřila Britům. A jedno z vitrážových oken v kostele zobrazuje Kryštofa Kolumba, španělského mořeplavce, jenž pro Evropany ostrov objevil 3. listopadu 1493, aniž by věděl, že se ocitl na doposud neznámém ostrově.

Věřím, že měsíc, kdy se budeme modlit za Dominiku, i my objevíme nejen nové informace o tomto ostrově, ale i skutečnosti, které Boží pomoc a řešení opravdu potřebují: aby místní, zejména mladí obyvatele zvládali permanentní ohrožení hurikány, ale i to, aby bylo kým obsadit uvolněný biskupský stolec ve zmíněné diecézi, jíž akutně chybí dostatek kněžských povolání. Přitom katolíci tvoří téměř 80 % všech Dominičanů.

Večer věnovaný Dominice – 6. února 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Dominiku; 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (dominika_primluvy1674995812.pdf)


Dánsko

2. ledna 2023 – 5. února 2023

Nikdy jsem v Dánsku nebyl a ani nevím, zda se mi do této skandinávské země ještě někdy podaří zavítat. Přesto při studiu základních informací o Dánském království, ale i o Dánech jako takových jsem nabyl dojmu, že jde o zemi snů, a to si dokonce myslí i většina obyvatel Dánska, což nevím, zda má v některé evropské zemi obdobu.

Pro nás jako křesťany může být zajímavé, ale i zvláštní, že Dánsko – ač se navenek tak tváří – není nekonfesní zemí, ale naopak tradičně je stále očekáváno, že domorodý Dán či Dánka bude pokřtěný v dánské luteránské církvi, která je církví státní, což dokládá i to, že její oficiální hlavou je panovník, v současnosti dánská královna Margareta (neboli Markéta) II., která se po smrti anglické královny Alžběty stala nejdéle panující královnou na světě a nejdéle vládnoucím žijícím panovníkem v Evropě. Její královské heslo od roku 1972 zní: „Guds hjælp, folkets kærlighed, Danmarks styrke“ (Boží pomoc, láska lidu, síla Dánska), a stalo se také mottem pro celý lid. Celá církev má v rodné řeči pojmenování jako Folkekirchen, tedy lidová neboli také národní církev a její vznik sahá k roku 1536, kdy se král Kristián III. přidal k německému luteránskému hnutí, nechal uvěznit všechny katolické biskupy, majetek katolické církve převedl pod správu dánské koruny, do liturgie zavedl lidovou řeč, a aby nebyl nijak závislý na cizím řízení, tuto luterskou formu křesťanství striktně oddělil i od německého vlivu a sám se prohlásil za hlavu církve, požehnanou samotným Bohem. Katolická církev byla přímo zakázána a její šíření či působení v království sankcionováno trestem smrti. V roce 1682 sice došlo ke zmírnění a katolíkům se dovolilo vyznávat víru, nicméně stále zůstala zakázána konverze z luteránské víry na katolicismus a plnou náboženskou svobodu v zemi zaručila teprve ústava z roku 1849. Dodnes se však ke katolíkům nehlásí ani 1 celé procento a většinu z věřících či návštěvníků katolických bohoslužeb tvoří cizinci anebo rodiny, které vzešly z národnostně i konfesně smíšených manželství.

Součástí království jsou i dvě relativně autonomní území, jejichž budoucnost hodně závisí na tom, jak silné pouto je ke koruně na evropském kontinentu váže. Jedná se o Grónsko a Faerské ostrovy. Vývoj mírně naznačuje fakt, že obě území vystoupila z Evropské unie (resp. Grónsko ještě dříve z Evropského společenství), mají vlastní parlament a na Faerských ostrovech dokonce v roce 2008 vznikla i samostatná Faerská luterská církev, nezávislá na té dánské. Pokud k tomu připočteme znepokojující každoroční zprávy o množících se útocích formou střelby či bombových útoků zejména v hlavním městě Kodani, typická demokracie, svoboda i určité svobodomyslné dodržování psaných či nepsaných pravidel mohou být v brzké době i v této zemi ohroženy.

O Dánsku se někdy říká, že je křížencem německé disciplíny a skandinávské velkorysosti, což z něho činí velké lákadlo pro lidi, kteří se v létě během dovolené nebojí o něco chladnějšího počasí a chtějí prožít několik dnů loudáním po dánské krajině, lelkováním v typických dánských městečkách, obdivováním přírodních zajímavostí či návštěvou nesčetných historických památek. Ani není divu, že Dánsko dalo světu takové osobnosti jako byl pohádkář Hans Christian Andersen, astronom Tycho Brahe, nebo filozof Søren Kierkegaard či tenistka Caroline Wozniacki. A co je pravdy na rčení, že je někdo ožralý jako Dán? Dozvíte se první pondělní večer v našem bubenečském kostele.

Večer věnovaný Dánsku – 2. ledna 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Dánsko; 18:15 prezentace základních informací (Tomáš Dynybyl), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (dansko_primluvy1672481482.pdf)


Čína

5. prosince 2022 – 1. ledna 2023

Pomineme-li současnou válku na Ukrajině, kromě Ruska a Ukrajiny se bezesporu ve světových médiích vedle Spojených států amerických nejčastěji mluví či píše o Číně. Země, která je permanentně kritizována za svou politiku, která neumožňuje jiný než vládní pohled na svět a jeho fungování. Země, která bezostyšně okupuje nejen Tibet, ale usiluje polknout i donedávna ekonomicky i politicky nezávislý Tchaj-wan. Země, kterou si žádný stát vlastně nechce rozhádat a s níž je dobré a výhodné udržovat přinejmenším férové a korektní diplomatické vztahy.

Čína je země mnoha kontrastů, které si každý návštěvník uvědomí vzápětí po vystoupení z letadla v hlavním městě, kdy pohled na mrakodrapy, množství bank, rušný pohyb na ulicích a celkově na „kapitalistický styl“ fungování reklamy včetně světelných log a obřích billboardů dokáže zcela zmást jakoukoli podjatou představu o skomírající ekonomice tohoto asijského hospodářského tygra. Stačí však odjet sám několik desítek kilometrů za Peking, do míst, kde kromě čínské abecedy nenarazíte na žádný jiný druh písma a kromě čínštiny se nedomluvíte žádným jiným jazykem, abyste poznali odvrácenou tvář celého systému, když se velmi stěží nejen zorientujete, kde vlastně jste, ale vlastně i dokážete bez pomoci jiných vrátit zpět do pohodlí hotelu, kde budete ještě dlouho přemýšlet, jak mohou čínští venkované přežít v tak bídných podmínkách a bez státem hrazeného sociálního či zdravotního pojištění.

Čína je země tak různorodá, že jakékoli zjednodušování jí vlastně ubližuje. Můžeme psát o tom, že je to země typické kuchyně, kterou známe i u nás, ale když budeme v Číně hledat typická jídla, bude se nám točit hlava už jen z toho, že nebudeme vědět, kterou část Číny lze považovat za typického představitele gastronomie. Můžeme mluvit o absenci historických památek, jelikož proslulá kulturní revoluce Mao ce-tunga v letech 1965–1969 zbourala většinu budov, které jen trochu připomínaly dobu císařů či „zastaralou“ ideologii předchozích století, nicméně je to právě Čína, která má na seznamu památek UNESCO největší počet památek. Můžeme nadále přetrvávat v zaběhnutém myšlení, že náboženský život v Číně je v důsledku tvrdých komunistických represí zcela vymýcen, stačí však navštívit některý z katolických kostelů anebo budhistických klášterů, aby návštěvník zůstal v pochybnostech, zda takto živé komunity věřících i mnichů vůbec ještě existují někde na evropském či americkém kontinentě.

Čína je země tak veliká, že se v ní odehrává nepřeberné množství událostí světového a globálního významu každý den, aniž by se jimi stihla média zabývat. Kdo z nás například zaregistroval, že roku 2008 zahynulo při jednom z opakujících se zemětřesení v západní Číně přes 90 tisíc lidských obětí anebo že v letošním roce Čína předběhla USA a dostala se na světovou špičku výzkumných a vědeckých programů? Kdo z nás ví, proč na každých olympijských hrách patří čínští sportovci k těm, jichž se soupeři nejvíce obávají, anebo jak je možné, že při všech těch negativních informacích, které v sobě o této zemi máme, produkuje Čína tolik uměleckých zážitků a kvalitního zboží?

O Číně můžeme říct, že o ní mnohem více věcí nevíme, než víme, a že je to země, v níž lidé právě proto potřebují pomoct. Jsou to miliony obyčejných obyvatel, kteří nezapadají do obrazu, který tato velmoc vysílá směrem navenek, a jejichž osud může být právě proto velmi rychle a definitivně zpečetěn, že mají jiný názor, než je ten „správný“.

Večer věnovaný Číně – 2. ledna 2023:

17:30 mše svatá s úmyslem za Čínu; 18:15 prezentace základních informací (Kryštof Vondráček), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (cina_primluvy1669841683.pdf)


Česko

7. listopadu 2022 – 4. prosince 2022

Když bylo v listopadu 2019 na Letnou svoláno protestní shromáždění proti způsobu vládnutí Andreje Babiše a jeho ministrů, ze dne na den tam přišlo z různých koutů republiky více než 300 tisíc lidí. Když na začátek září 2022 svolali organizátoři demonstraci proti nové vládě Petra Fialy, na Václavském náměstí po jejím odvolání volalo přibližně 70 tisíc lidí. Oběma skupinám šlo především o to, aby bylo v České republice lépe, i když každá z těch skupin upřednostňovala či stále upřednostňuje jiné priority.

Tentokrát se Česká republika a její bezpečná budoucnost dostala i do centra zájmu nás, farníků u Sv. Gotharda. Bylo by hodně naivní myslet si či doufat, že se nás tentokrát sejde v kostele několik tisíc, anebo aspoň všichni, kteří pravidelně či občas do kostela v Bubenči chodíme. Nicméně – nemáme to být právě my křesťané, kteří si v této době zvlášť uvědomují, že vše, naše minulost, přítomnost i budoucnost patří Bohu a že podle Božího Slova obsaženého v Bibli je naším úkolem pro lidstvo a naše bližní něco udělat, a to dobrými skutky, půstem a modlitbou? Pojďme se proto společně modlit za naši vlast, za vše nezdravé, co si s sebou náš národ nese z minulosti, ale i za to, co se ukazuje jako aktuální problém. Naši věřící předkové věděli, že se mohou jakkoli snažit, ale je to marné, pokud jejich snaze nepožehná Bůh. Někteří si to kladli před oči v podobě zarámovaného obrazu anebo vyšitého ubrusu na zdi kuchyně či ložnice. Žijme spolu v upřímnosti, Bůh nás nikdy neopustí. Bez Božího požehnání marné lidské namáhání.

Česká republika má za sebou krásné, ale i temné období. Roky, kdy k nám vzhlížel svět s obdivem, ale i doby, kdy jsme stránky zahraničního tisku plnili spíše kvůli našim skandálům a v moderní době téměř neuvěřitelným skutečnostem. A nejde pouze o politiku, ale i o ten každodenní život, v němž se odehrávají životy naše i našich rodin, našich sousedů, našich obcí a firem. Je zarážející, že se za naši českou hymnu v posledních letech stavíme hlavně tehdy, když naši sportovci získávají vítězství a medaile na celosvětových kláních. Je smutné, že trendy nejvíce výdělečných oblastí se přesouvají od těch intelektuálně-duchovních do materiálně-zážitkových, takže ubývá českých občanů ochotných dobrovolně, s láskou a radostí sloužit v pomocných a pomáhajících profesích, přitom právě je každý z nás nejvíce potřebuje a vyhledává, když je v úzkých.

Koho z nás vlastně ještě zajímá, natož trápí, že se v Česku každým rokem zvyšuje státní dluh, což v praxi zcela konkrétně znamená, že dříve nebo později narazíme na dno, kdy i bohaté státy buď zavřou kohoutky, z nichž nám tyto finance půjčují, anebo se budeme stávat na nich více a více závislými, a to nejen v ekonomice. Česká republika je sice členem Evropské unie i Severoatlantické aliance, takže když by nám bylo ouvej vojensky i hospodářsky, očekává každý občan od těchto společenství automaticky pomoc, nicméně není výjimkou, že si špiníme do vlastního hnízda i tím, že zcela vědomě volíme do orgánů EU lidi, kteří křičí, že ji jdou zrušit či ovlivnit, a pak, po skončení svého volebního období, potichu zmizí někde v zahraničí bez zájmu o ty, kteří je tam vyslali.

Pojďme něco změnit. Pojďme něco udělat za dobrou a bezpečnou budoucnost České republiky. Máme na to celý měsíc listopad.

Večer věnovaný Česku – 7. listopadu 2022:

17:30 mše svatá s úmyslem za Česko; 18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)

 (cesko_primluvy1667855153.pdf)

Černá Hora

ČAD


Kromě mezinárodně uznaných států je ve světěně kolik menších i větších společenství či národů, které se z různých důvodů ocitly v určité izolaci, ať už ekonomické či politické. Ostrovy, ale i kontinentální území, jejichž obyvatelstvo buď usilovalo o vyhlášení státní nezávislosti, ale nebylo jim vyhověno a jejich samostatnost buď neuznává žádný jiný stát či pouze několik států, anebo se nacházejí v situaci, kdys nimi jejich mateřská země udržuje minimální kontakt, což může v budoucnu způsobit velké problémy.

Protože tato území jsou tedy mnohem větším rizikem občanských nepokojů, válek či mezinárodních sporů, letní měsíce budeme v modlitbě věnovat právě jim.

 

Aruba

Arcach

Americká Samoa

Burundi

Burkina Faso

Bulharsko

Brunej

Brazílie

Botswana

Bosna a Hercegovina

Bolívie

Bhútán

Kromě mezinárodně uznaných států je ve světě několik menších i větších společenství či národů, které se z různých důvodů ocitly v určité izolaci, ať už ekonomické či politické. Ostrovy, ale i kontinentální území, jejichž obyvatelstvo buď usilovalo o vyhlášení státní nezávislosti, ale nebylo jim vyhověno a jejich samostatnost buď neuznává žádný jiný stát, či pouze několik států, anebo se nacházejí v situaci, kdy s nimi jejich mateřská země udržuje minimální kontakt, což může v budoucnu způsobit velké problémy.

Protože tato území jsou tedy mnohem větším rizikem občanských nepokojů, válek či mezinárodních sporů, letní měsíce budeme v modlitbě věnovat právě jim.

Abcházie (součást Gruzie)

Anguilla (součást Spojeného království)

Bahrajn

Bahamy

Ázerbájdžán

Austrálie

Arménie

Argentina

Antigua a Barbuda

Angola

Andorra

Alžírsko

Albánie

Afghánistán



Copyright © 2018 - 2024 Farnost sv. Gotharda
Všechna práva vyhrazena.