Slovo na měsíc

Vážení a milí farníci,

křesťanské tradice mají mnoho významných dnů v průběhu celého roku, květen a červen jsou však měsíce, ve kterých je soustředěno hodně dnů v minulosti spojených s okázalými, anebo aspoň krásnými vnějšími tradicemi.

Uplynulý měsíc květen je měsícem mariánským a ve vzpomínkách starších věřících určitě ještě doznívá reminiscence na májové pobožnosti, při nichž plný kostel zpíval nejen loretánské litanie, ale i řadu zbožných mariánských písní. A mimo Prahu se chodilo modlit dokonce ke kapličkám v polích a lesích a nebyla to záležitost starců a stařenek, ale i mládeže a dětí, které se oblékaly do nejhezčích šatů a cestou vily věnce, kterými pak sochy či obrazy Panny Marie ozdobily.

A když už jsme u dětí, ty hrály velkou roli rovněž u dalšího církevního slavení, kterým bylo procesí na Boží tělo. Kněz na konci velkého průvodu nesl monstranci s proměněnou hostií pod baldachýnem, který neslo několik urostlých mužů, před knězem děti rozhazovaly na silnici lupeny růží a pivoněk a toto procesí, trvající někdy i 2–3 hodiny, procházelo celou obcí, přičemž bylo ctí nejen pro muže nošení zmíněného baldachýnu, ale i pro ženy připravovat oltáříky u svých domů, přičemž to znamenalo vzít si na ten den volno a od rána zdobit a zametat na několik set metrů od domů, dokonce někdy to byl důvod i k novému vymalování fasády na domě…

A to ještě nezmiňuji svatojanské slavnosti, které nebyly pouhou atrakcí pro turisty, ale skutečným modlitebním průvodem k řece se sochou svatého Jana Nepomuka. Anebo červnové pátky k Božskému Srdci a hromadné zpovídání zvláště k tomu prvnímu v měsíci červen…

Zajisté, i dnes se najdou katoličtí biskupové, kněží i laikové, kteří lkají nad tím, že to vše vymizelo anebo postupně mizí, a snaží se to obnovit za každou cenu. Nemyslím si však, že by tudy vedla cesta k obnovení našeho vztahu k Bohu a k církvi. Aby všechny tyto oslavy měly ducha a vyjadřovaly naše vnitřní postoje, je paradoxně nutné nejdříve se zbavit toho pozlátka a pohlédnout na to, co v nás zbude, když tyto tradice nebudeme dodržovat. Máme opravdovou víru, naději i lásku k Bohu, k Panně Marii, k Ježíši, ke své farnosti, potažmo k biskupovi a kněžím?

V červnu i naši farnost čekají dvě milé slavnosti: nejdříve to bude první svaté přijímání osmi děvčat a chlapců, kteří slavnostním způsobem učiní svůj další důležitý krok ve své víře: samostatně, bez přítomnosti rodičů či kohokoli jiného rozeznají a následně vyznají své hříchy, aby od nich očištění pak přijali Ježíše jako svého průvodce a posilu obyčejným každodenním životem.

A na závěr měsíce vyprovodíme „do světa“ jáhna Michala Hladíka, jehož kněžské povolání dozrávalo i v naší svatogothardské komunitě. Primice je jakousi rozlučkou novokněze s domovskou farností a jeho poděkováním za všechnu modlitební i materiální podporu během studií a formace.

Buďme prosím u toho. Prožívejme nikoli tu vnější parádu, která podtrhuje slavnostnost a výjimečnost každé podobné události. Ale ať to krásné, co společně v červnu připravíme, je projevem našich vztahů. Naší lásky a vzájemnosti.

Protože ne všechny křesťanské tradice jsou formální a ne všechny nutně musí zaniknout. Budeme společně tento měsíc prosit mj. i za to, abychom za pomoci Ducha Svatého dokázali rozeznat, co je správné a dobré. Mj. i proto, aby nám měl kdo rozdávat svátosti i v dalších letech…