Farnost není pouze kněz, naopak kněz by měl přicházet do farnosti, která již jako společenství funguje, a společně s touto komunitou pod svým vedením dál rozšiřovat a prohlubovat její životaschopnost. Srdcem farnosti je kostel – místo, kde se minimálně jednou týdně všichni farníci sejdou, aby byli spolu a aby společně Boha chválili, hledali, poslouchali a přijímali ho. Kostel není majetkem kněze, takže o jeho provoz by se měli postarat samotní farníci. Najít někoho obětavého, kdo si tuto službu vezme na starost, je dnes pořádná fuška. Kromě manželů Kopkových se o to snaží i Mája DRATVOVÁ:
Když jsem byla malá, o náš kostel (teď nemyslím kostel u Sv. Gotharda) se starala pro mě tehdy stará paní. Občas nám dětem dovolilas něčím v kostele pomoct. Nejvíc jsem milovala, když jsem jako dítě mohla zvonit. Dnes už je všechno automatizované. Obdivovala jsem ji za to, jak a co všechno perfektně zvládala a jak přesně věděla, co a kdy pan farář potřeboval. Za svůj život jsem „prošla“ vícero farnostmi(z důvodu studia a stěhování) a všude to vypadalo podobně – myslím tím, že každý kostel měl svého kostelníka, který se o kostel staral. Když jsem před více než patnácti lety „zakotvila“ v našem kostele, ani mě nenapadlo, že bych měla s něčím ve farnosti či v kostele pomoct. Vždycky jsem přišla do kostela na mši a po ní hned odešla domů. Dokonce jsem na nějaký čas kostel dokonce úplně „vypustila“ ze svého života. Vrátila jsem se do něj, když jsem si uvědomila, že musím víru, kterou mi odevzdali rodiče a prarodiče, odevzdat dál svým dětem. A samozřejmě začala přemýšlet i o tom, jak pomoct farnosti či přímo v kostele. Takže jsem před více než dvěma lety napsala panu faráři mail, že bych ráda pomohla. Ani ve snu mě nenapadlo, že by ze mě mohl být kostelník. Chtěla jsem jenom něco ušít, vyprat… S panem farářem jsme se znali jenom „zběžně“, od vidění. A v podstatě v tu samou dobu mi napsal i sám pan farář, že o mně přemýšlel jako o pomocném kostelníkovi. Chvilku jsem váhala, probírali jsme to doma s manželem, pak jsme to probrali i s otcem Milošem u oběda u nás…Nakonec jsme se domluvili, i přesto, že je to velká zodpovědnost a člověk tomu musí věnovat čas a je někdy kvůli kostelu „uvázaný“ v Praze. Velkou oporou, učitelem a vzorem pro mě byli a jsou Zdeněk a Věrka Kopkovi. Hlavně Zdeněk mi pomáhal: naučil mě, co všechno se má připravit na mši. Přiznám se, ze začátku jsem tápala v misálu (kniha, kterou používá pan farář celou mši svatou),opakovala jsem si dokola, co všechno mám udělat, abych na to nezapomněla. Zdeněk mi však vždy pomohl. Jako kostelníci jsme tři a střídáme se, aby toho na jednoho nebylo moc. Vždy se umíme domluvit; když jeden nemůže, zastoupí ho jiný. Většinou máme dvě až tři služby do týdne. Přijít dřív a odejít z kostela jako poslední je samozřejmost, otevřít kostel, rozsvítit svíčky, připravit kalich, konvičky, knihy… no prostě to, co je potřeba. Vzhledem k pandemické situaci máme momentálně systém trochu upravený, abychom byli v co nejkratší době v kontaktu a jeden druhého nenakazili. Ano, být kostelníkem je náročné, a já jsem moc ráda, že můžu být kostelníkem právě u nás ve farnosti.
