Modlitba za svět
POZOR ZMĚNA!
Od ledna 2026 pokračuje tento projekt, jenž už dávno překročil hranice jedné pražské čtvrti, na Svaté Hoře. Prvním státem, který představil farář Miloš Szabo a moderátor Jiří Václavek, byla Indonésie. V pondělí 2. února se pokračuje mší svatou a informačním večerem pro Irák.
Na Svaté Hoře se večer přeneseného projektu Modlitba za svět bude konat vždy první pondělí v měsíci. V 17:00 začíná mší svatou a v cca 17:45 hod pokračuje informačním večerem věnovaným dané zemi
V kostele sv. Gotharda budou během ledna k dispozici vytištěné Přímluvy za danou zemi. A informace a přímluvy za jednotlivé státy budou nadále umisťovány i na webu farnosti Bubeneč.
Island
4. května 2026 - 31. května 2026
V rámci pokračujícího projektu Modlitba za svět, kterou založil P. Miloš Szabo během svého působení ve Farnosti Bubeneč, proběhne v pondělí 4. 5. 2026 v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře další komponovaný večer. Začíná se v 17:00 mší svatou za Island. Od 17:45 pokračuje program informacemi o zemi, přednáškou o náboženských souvislostech a výčtem aktualit na Islandu.
Island, ostrov ležící na samém okraji Evropy mezi Atlantským oceánem a Severním ledovým mořem, je zemí, která na první pohled působí drsně a nehostinně, a přesto v sobě skrývá jedinečnou krásu i hluboký duchovní rozměr. Na ploše přibližně třikrát větší než Česká republika žije jen asi 400 tisíc obyvatel, z nichž většina se soustřeďuje v hlavním městě Reykjavíku. Právě zde se odehrává většina kulturního, politického i společenského života.
Island je často nazýván „zemí ohně a ledu“. Tento název není jen poetický – na jednom místě se zde setkávají mohutné ledovce s aktivními sopkami. Země leží na rozhraní tektonických desek, a proto je geologicky velmi živá. Sopky, gejzíry, horké prameny i vodopády vytvářejí krajinu, která nemá v Evropě obdoby. Zároveň však tato přírodní síla představuje i určité nebezpečí. Erupce sopky Eyjafjallajökull v roce 2010 například ochromila leteckou dopravu v celé Evropě a připomněla, jak křehký je náš moderní svět.
Zajímavostí Islandu je i to, že zde nikdy nevznikla klasická armáda. Přesto patří mezi nejbezpečnější země světa. Společnost je založena na důvěře, vzájemné odpovědnosti a relativně malé sociální nerovnosti. Islanďané si velmi váží své historie – dodnes čtou staré ságy ve svém původním jazyce, který se po staletí téměř nezměnil.
Pokud jde o náboženskou situaci, většina obyvatel se formálně hlásí k evangelické (luterské) církvi, která je historicky spjata se státem. Ve skutečnosti je však islandská společnost silně sekularizovaná a víra se často stává spíše soukromou záležitostí. Katolická církev zde tvoří malou, ale živou menšinu, často složenou z přistěhovalců. I zde se tak ukazuje typický obraz dnešní Evropy – tradice víry přetrvává, ale osobní vztah k Bohu se u mnoha lidí vytrácí.
Právě proto má smysl myslet na Island i v modlitbě. Není to země zmítaná válkou, a přesto potřebuje duchovní podporu. Lidé zde čelí jiným výzvám – izolaci, dlouhým zimám, psychické zátěži i tlaku moderní společnosti. V posledních letech se navíc zvyšuje sopečná aktivita, která připomíná, že bezpečí není samozřejmostí ani zde.
Modlitba za Island tak není jen modlitbou za ochranu před přírodními silami, ale také za lidi, kteří zde žijí. Aby neztratili naději, aby objevili hlubší smysl života a aby jejich společnost zůstala postavena na důvěře, pravdě a vzájemné solidaritě. I tato vzdálená země je totiž součástí jednoho světa, za který neseme společnou odpovědnost.
(island_primluvy1777922681.pdf)
Irsko
6. dubna 2026 - 3. května 2026
V rámci pokračujícího projektu Modlitba za svět, kterou založil P. Miloš Szabo během svého působení ve Farnosti Bubeneč, proběhne v pondělí 6. 4. 2026 v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře další komponovaný večer. Začíná se v 17:00 mší svatou za Irsko. Od 17:45 pokračuje program informacemi o zemi, přednáškou o náboženských souvislostech a výčtem aktualit v Irsku.
(irsko_primluvy1775392911.pdf)
Írán – země starověké kultury i dnešních zápasů
2. března 2026–5. dubna 2026
Írán, plným názvem Íránská islámská republika, patří k nejvýznamnějším zemím Blízkého východu. Má přibližně 90–93 milionů obyvatel a hlavním městem je Teherán. Země je dědicem jedné z nejstarších civilizací světa, někdejší Persie, a dodnes je známá bohatou kulturou, poezií, architekturou i pohostinností obyvatel.
Úředním jazykem je perština (fársí) a většinu obyvatel tvoří muslimové. Přibližně 90–95 % obyvatel se hlásí k šíitskému islámu, který je také státním náboženstvím. Vedle nich žijí sunnité a malé komunity křesťanů, židů, zoroastriánů či baháistů; některé náboženské menšiny však čelí omezením a tlaku ze strany státu.
Írán je zemí velkých kontrastů. Na jedné straně má mimořádně vzdělané obyvatelstvo, bohaté přírodní zdroje a významnou vědeckou i kulturní tradici. Na druhé straně se potýká s dlouhodobými problémy: mezinárodní sankce, hospodářská krize, inflace a oslabená měna výrazně zhoršují životní podmínky obyvatel. K těmto potížím se přidávají i ekologické problémy, zejména sucho a nedostatek vody, které ohrožují zemědělství i velká města.
Na přelomu let 2025 a 2026 zachvátily Írán rozsáhlé protesty vyvolané ekonomickou situací, nesvobodou a nespokojeností s politickým systémem. Demonstrace byly místy tvrdě potlačeny a situace zůstává napjatá. Zemi navíc ovlivňují i mezinárodní konflikty a dlouhodobé napětí v regionu.
Právě tyto skutečnosti umocňují potřebu modlit se za Írán v březnu 2026 v rámci projektu Modlitba za bezpečný svět, a to na Svaté Hoře i v Bubenči. Modlitba je výrazem solidarity s obyčejnými lidmi, kteří touží po pokoji, spravedlnosti a důstojném životě. Je také prosbou za všechny, kdo v této zemi trpí následky násilí, chudoby nebo pronásledování, a za ty, kdo nesou odpovědnost za rozhodování o budoucnosti národa.
Írán je země s hlubokými kořeny a velkým duchovním potenciálem. I v obtížných dobách v ní žijí lidé, kteří si uchovávají víru, naději a touhu po dobru. I na ně chceme pamatovat v modlitbě – aby v této starobylé zemi mohl růst pokoj a aby budoucnost přinesla více svobody, spravedlnosti a bezpečí pro všechny její obyvatele.
Irák
2. února 2026–1. března 2026
Irák je země, jejíž jméno v nás často vyvolává obrazy války a násilí. Přitom jde o jednu z nejstarších a kulturně nejbohatších oblastí světa. Právě zde, v Mezopotámii mezi řekami Eufrat a Tigris, vznikaly první městské civilizace, písmo i zákony. Města jako Babylon, Ur či Ninive patří nejen do učebnic dějepisu, ale i do biblického světa – z Uru vyšel Abrahám a v Ninive kázal prorok Jonáš.
Současný Irák je etnicky i nábožensky pestrý. Většinu obyvatel tvoří muslimové, a to jak šíité, tak sunnité, vedle nich zde ale po staletí žijí křesťané, jezídé či mandejci. Tato rozmanitost je bohatstvím, ale v dobách slabého státu se bohužel stala i zdrojem napětí. Přesto je pro mnoho Iráčanů každodenní soužití různých komunit samozřejmostí, nikoli problémem.
Křesťanství má v Iráku velmi hluboké kořeny – sahají až do apoštolských dob. Zvláštní místo mezi křesťany zaujímají chaldejci, patřící k Chaldejské katolické církvi. Jejich liturgie se dodnes modlí v aramejštině, jazyce blízkém řeči Ježíšově. Ještě před několika desetiletími žily v Iráku statisíce křesťanů; války, terorismus a nejistota však vedly k masové emigraci. Přesto ti, kdo zůstali, svědčí o víře, která se nevzdává ani v těžkých podmínkách.
Proč se tedy za Irák modlit? Protože je to země velkých počátků i hlubokých ran. Modlitba za Irák je modlitbou za uzdravení paměti, za spravedlnost místo pomsty a za pokoj, který umožní lidem znovu žít vedle sebe beze strachu. Je to prosba, aby země, kde se psaly první kapitoly lidských dějin, mohla psát i kapitolu nové naděje.
Indie
1. prosince 2025 – 4. ledna 2026
Indie je druhou nejlidnatější zemí světa a rychle rostoucí ekonomikou s ambicí stát se klíčovým hráčem 21. století. Rozkládá se na rozmanitém území od Himálaje až po tropické pobřeží Indického oceánu. Hlavním městem je Nové Dillí, největším městem pak megapole Bombaj. Úředním jazykem je hindština a angličtina, avšak lidé zde používají více než dvacet dalších jazyků. Indie je také významnou technologickou velmocí, která se prosazuje v IT, farmaceutice i vesmírném výzkumu.
Zajímavostí je mimořádná kulturní pestrost: od slavného festivalu světel Dívali přes barevný Holí až po tisícileté tradice jógy, která odsud pronikla do celého světa. Indická kuchyně je charakteristická bohatým kořením, kari směsmi a rozmanitým vegetariánským základem. Země se pyšní i nádhernými památkami UNESCO, z nichž nejikoničtější je Tádž Mahal – symbol lásky z mramoru, ročně přitahující miliony návštěvníků.
Náboženský život zde hraje mimořádně silnou roli. Indie je kolébkou hinduismu, buddhismu, džinismu i sikhismu. Hinduisté tvoří přibližně 80 % obyvatelstva, muslimové kolem 14 %, křesťanů a dalších náboženských menšin je zde několik procent. Soužití je obecně pestré, avšak napětí mezi komunitami se čas od času objeví a může vyústit v lokální konflikty. Vláda se dlouhodobě snaží udržet rovnováhu mezi náboženskou tolerancí a rostoucím nacionalismem.
Mezi největší současné problémy patří extrémní rozdíly mezi bohatými a chudými, přetížená infrastruktura velkých měst, znečištěné ovzduší, nedostatek kvalitní pitné vody a vysoká nezaměstnanost mladých. Indii rovněž trápí přelidnění a tlak na životní prostředí, zejména v souvislosti s rozšiřující se průmyslovou činností.
Do konce tohoto roku bude země sledovat vývoj ekonomiky, která se snaží znovu nabrat tempo po globálních otřesech. Očekává se pokračující růst investic do energetiky, digitalizace státní správy a modernizace železnic. V politické rovině bude pozornost zaměřena na regionální volby, které mohou naznačit náladu před budoucími celostátními hlasováními. Indii čekají také jednání o obchodních dohodách se zeměmi Evropské unie a intenzivnější zahraniční vztahy s Afrikou, kde hledá nové trhy a zdroje.
Přestože Indie stojí před složitými výzvami, zůstává fascinující zemí energií, kreativitou a neobyčejnou vitalitou. Její příběh pokračuje – a bude i nadále ovlivňovat svět.
Večer věnovaný Indii – 1. prosince 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Indii, 18:15 prezentace základních informací (Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Indie
Indonésie
Indonésie
5. ledna 2026 – 1. února 2026
Indonésie je zemí, která se jen těžko vejde do jedné definice. Rozkládá se na více než 17000 ostrovech mezi Indickým a Tichým oceánem as téměř 280 miliony obyvatel je čtvrtým nejlidnatějším státem světa. Hlavním městem je Jakarta, pulzující megapole, která se kvůli přelidnění a klesajícímu podloží postupně vzdává své role ve prospěch nově budovaného hlavního města Nusantara na ostrově Borneo.
Indonésie je zemí extrémních kontrastů. Najdeme zde aktivní sopky, husté tropické pralesy, ale i moderní finanční čtvrti a rychle rostoucí střední třídu. K největším přírodním i kulturním pokladům patří chrám Borobudur, tradiční kultura ostrova Bali či unikátní fauna včetně komodského draka. Země je rovněž významným světovým producentem palmového oleje, niklu a uhlí, což jí přináší hospodářský růst, ale i environmentální zátěž.
Mezi největší problémy Indonésie patří odlesňování, znečištění oceánů, sociální nerovnosti a korupce. Výzvou je také udržení jednoty státu – Indonésieje totiž nesmírně etnicky, jazykově i nábožensky pestrá. Přesto se jí dlouhodobě daří zachovávat stabilitu díky státní ideologii Pancasila, která zdůrazňuje víru v Boha, lidskost a společenskou soudržnost.
Z náboženského hlediska je Indonésie největší muslimskou zemí světa, přesto však není islámským státem. Vedle islámu zde oficiálně existuje i křesťanství, hinduismus, buddhismus a konfucianismus. Katolíci tvoří přibližně 3 % obyvatel, tedy asi osm milionů lidí. Katolická církev v Indonésii má pevnou strukturu diecézí, škol, nemocnic a charitativních zařízení a je obecně respektována i mimo vlastní věřící.
Katolická církev v Indonésii je známá svou angažovaností v oblasti vzdělávání, sociální pomoci a mezináboženského dialogu. V mnoha regionech – například na Východním Timoru, Floresu či v Papui – hraje klíčovou roli v zachovánímístní identity a důstojnosti lidí. Navzdory občasným napětím zůstává Indonésie příkladem toho, že náboženská rozmanitost může být zdrojem stability, nikoli konfliktu.
Indonésie tak není jen exotickou destinací, ale i laboratoří soužití moderní společnosti, víry a tradice– světem, který je vzdálený, a přesto v mnohém inspirativně blízký.
(indonesie_primluvy1767349894.pdf)
POZOR ZMĚNA!
Od ledna 2026 pokračuje tento projekt, jenž už dávno překročil hranice jedné pražské čtvrti, na Svaté Hoře. Prvním státem, který představí farář Miloš Szabo a moderátor Jiří Václavek, bude Indonésie.
Na Svaté Hoře se první večer přeneseného projektu Modlitba za svět bude konat v pondělí 5. ledna 2026. V 17:00 začíná mší svatou za Indonésii, v cca 17:45 hod pokračuje večerem za Indonésii.
V kostele sv. Gotharda budou během ledna k dispozici vytištěné Přímluvy za Indonésii. A informace a přímluvy za jednotlivé státy budou nadále umisťovány i na webu farnosti Bubeneč.
Chorvatsko
3. listopadu 2025 – 30. listopadu 2025
Chorvatsko patří mezi nejoblíbenější evropské destinace, především díky úchvatnému pobřeží Jaderského moře, historickým městům a přátelské atmosféře. Země má zhruba 3,8 milionu obyvatel a od roku 2013 je členem Evropské unie, od roku 2023 i eurozóny a Schengenského prostoru. Hlavním městem je Záhřeb, významná kulturní a ekonomická metropole.
Jednou z největších zajímavostí Chorvatska je jeho rozmanitost. Více než tisíc ostrovů, malebná města jako Dubrovnik, Split či Zadar, a národní parky Plitvická jezera nebo Krka každoročně přitahují miliony turistů z celého světa. Chorvatsko je také domovem několika světových „prvenství“ – například nejmenšího města na světě jménem Hum nebo jednoho z nejkratších pobřežních lanových drah v Dubovniku.
Historie země je bohatá a místy dramatická. Chorvatsko bylo po staletí kulturním mostem mezi Západem a Východem, pod vlivem Říma, Benátek i Rakouska-Uherska. Nezávislost získalo v roce 1991 a následná válka za samostatnost zanechala hluboké stopy v mnoha regionech. Přesto země prokázala neobyčejnou odolnost a dynamiku obnovy.
Náboženská situace je spjatá především s katolickou tradicí, kterou se hlásí přibližně 80–85 % obyvatel. Církev hraje důležitou roli v kulturním i společenském životě, zvláště při státních svátcích a rodinných obřadech. V zemi existují také pravoslavné a muslimské menšiny, zejména v oblastech ovlivněných válkou na Balkáně.
Přestože je Chorvatsko turistickým rájem, čelí i řadě aktuálních problémů. Patří mezi ně demografický úbytek – mladí lidé odcházejí za prací do západní Evropy. Ekonomika zůstává závislá na sezónním cestovním ruchu, což ji činí zranitelnou vůči krizím. Klíčovou výzvou je také rekonstrukce infrastruktury, především silnic a železnic, a boj s korupcí, která dodnes zasahuje politiku i podnikatelské prostředí.
Dalším tématem je rovnováha mezi ochranou přírody a rozvojem cestovního ruchu. Jadran je citlivý ekosystém a přelidněné oblasti narážejí na limity v zásobování vodou i nakládání s odpady.
Chorvatsko je však zároveň moderní evropskou zemí s vysokou kvalitou života, bohatou kulturou a silnou národní identitou. Zůstává místem, kde se setkává krása přírody, hluboká víra a pulzující středomořská energie.
Večer věnovaný Chorvatsku – 3. listopadu 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Chorvatsko, 18:15 prezentace základních informací (Bruno Sibera), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Chorvatsko
Chile
6. října 2025 – 2. listopadu 2025
Chile je země, která se táhne jako stuha podél Pacifiku: od měsíční krajiny Atacamy po ledová zrcadla Patagonie. V jedné zemi najdeme nejstarší a nejsušší poušť světa, věčně zasněžené šestitisícovky, fjordy i sopky. Není divu, že právě sem astronomové umístili observatoř ALMA – pole 66 radioteleskopů ve výšce přes 5 000 m, které „spojí“ své antény do jednoho obřího oka do vesmíru. Díky suchému a stabilnímu vzduchu patří k nejcitlivějším astrofyzikálním přístrojům planety.
Chile má v rámci regionu vysokou životní úroveň s rozvinutou ekonomikou založenou na těžbě a exportech. Je největším světovým producentem mědi, zároveň se rychle profiluje v lithiu – klíčové surovině pro baterie – a posiluje veřejnou kontrolu těžby v solných pláních Atacamy. Vedle mědi a lithia má Chile ještě jednu „globální značku“, a to víno. I přes slabší sklizeň 2024 patří země mezi největší exportéry a její lahve míří do desítek zemí světa.
Náboženská mapa země se proměňuje. Katolická církev formovala Chile od koloniálních dob, avšak podíl katolíků klesl už pod polovinu obyvatelstva. Důvody jsou širší sekularizační trend i otřesy po krizi spojené se zneužíváním v církvi, která výrazně erodovala důvěru (vzpomínáte na kauzu kolem biskupa Barrose během návštěvy papeže Františka v roce 2018?). Přesto katolicismus zůstává živý na poutních místech, univerzitách či v sociálních službách.
Co byste neměli minout? Atacama s hvězdnatými nocemi a solnými pláněmi, Valparaíso – barevný amfiteátr nad mořem, ledovcové Torres del Paine a také Rapa Nui (Velikonoční ostrov) s tajemnými moai, jedním z nejodlehlejších obydlených míst světa (památka UNESCO). Hlavní město Santiago je moderní, pod Andami, plné parků a kaváren; odtud je to na lyže, k oceánu i do vinic kousek.
A jaké jsou nejaktuálnější výzvy? • Bezpečnost a kriminalita – od roku 2015 stoupla míra vražd; i když zůstává nízká ve srovnání s regionem, dopady na ekonomiku a vnímání bezpečí jsou citelné. Vláda posiluje policii a reformuje trestní rámec. • Voda a sucho – „megadrought“ od roku 2010 mění zemědělství i městské plánování. Klimatická změna a spor o vodní práva nutí stát i firmy šetřit, zavádět odsolování a přísnější regulace. Tragické požáry roku 2024 byly označeny za nejhorší katastrofu od zemětřesení v roce 2010. • Ústavní a sociální agenda – po dvou referendech (2022 a 2023) se nová ústava neschválila, což odhalilo polarizaci, ale i odolnost institucí. • Demografie – prudký pokles porodnosti (2024 jen okolo 1,03 dítěte na ženu) vyvolává otázky udržitelnosti penzí a trhu práce.
(chile_primluvy1764504307.pdf)
Večer věnovaný Chile – 6. října 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Chile, 18:15 prezentace základních informací (Gabriel Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Chile
Honduras
1. září 2025 – 5. října 2025
Honduras, středoamerická země ležící mezi Guatemalou, Salvadorem a Nikaraguou, je často neprávem přehlíženým koutem světa. Přitom nabízí nesmírně pestrou směs přírody, historie i kultury. Rozloha země je přibližně 112 tisíc km² a žije zde kolem deseti milionů obyvatel, z nichž většina mluví španělsky. Hlavním městem je Tegucigalpa, druhým nejvýznamnějším pak San Pedro Sula – obchodní a průmyslové centrum. Honduras je zemí hor, které pokrývají téměř tři čtvrtiny území, a také tropických deštných pralesů a karibského pobřeží.
Turisty lákají především nádherné ostrovy Islas de la Bahía, s průzračnými lagunami a korálovými útesy, které patří k nejkrásnějším v celé Karibské oblasti. Za zmínku stojí i město Copán, známé svými mayskými památkami, které jsou součástí světového dědictví UNESCO. Zajímavostí je, že v některých částech země lze pozorovat kuriózní přírodní jev „Lluvia de Peces“ – déšť ryb, který se objevuje po prudkých bouřích ve městě Yoro.
Za krásami se však skrývá i nelehká realita. Honduras patří mezi nejchudší státy Latinské Ameriky. Venkov je často poznamenán nedostatkem infrastruktury, zdravotní péče i vzdělání. Chudoba a nezaměstnanost jsou rozsáhlé, mnoho rodin nemá dostatek prostředků ani na základní potřeby. K tomu se přidává i vysoká míra kriminality a vliv gangů, které komplikují každodenní život obyvatel. Právě proto je Honduras zemí, která si zaslouží mezinárodní pozornost a podporu – ať už prostřednictvím charitativních projektů, vzdělávacích programů nebo zdravotnické pomoci. Přesto si Hondurasané zachovávají vřelost, pohostinnost a silnou národní hrdost.
Náboženství hraje v životě obyvatel klíčovou roli. Přibližně 85 % Hondurasanů se hlásí ke křesťanství, z toho většina k římskokatolické církvi, ale významnou a stále rostoucí část tvoří i evangelikální církve. Náboženské slavnosti jsou doprovázeny procesími, hudbou, tancem a barevnými dekoracemi. Velmi živě se slaví zejména Svatý týden (Semana Santa), kdy ulice měst zdobí pestrobarevné koberce z pilin, květů a písku. Tyto dočasné obrazy, znázorňující biblické motivy, jsou jedinečným projevem lidové zbožnosti a umění.
Honduras má i sportovní vášeň – národním sportem je fotbal. Stadiony bývají při zápasech zaplněné do posledního místa a fanoušci hrdě podporují své místní týmy.
Honduras tak představuje protiklad: na jedné straně nádherné přírodní a kulturní bohatství, na druhé straně chudobu, násilí a nejistotu. Možná právě proto může být pro nás inspirací. Připomíná, že i tam, kde se lidé potýkají s těžkostmi, zůstává prostor pro víru, tradice, radost a naději. A že pomoc těmto zemím – ať už formou solidarity, vzdělání či zdravotní péče – je důležitým krokem k tomu, aby se i Honduras mohl rozvíjet a nabízet svým obyvatelům lepší budoucnost.
Večer věnovaný Hondurasu – 1. září 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Honduras, 18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Honduras
Guernsey
4. srpna 2025 – 31. srpna 2025
Guernsey, jeden z Normanských ostrovů v Lamanšském průlivu, je britským zámořským územím s osobitým kouzlem. Leží jen 50 kilometrů od francouzského pobřeží, ale jeho historie, kultura i správní uspořádání prozrazují hluboké propojení s britskou korunou. Přesto Guernsey není součástí Spojeného království – má vlastní zákony, parlament, daňový systém i měnu (guernseyská libra). Spolu se sousedním Jersey tvoří tzv. Bailiwicks, čili dvě správní oblasti Normanských ostrovů.
Na ploše pouhých 78 km² žije asi 63 tisíc obyvatel, kteří si cení své nezávislosti, tradic a klidného tempa života. Ostrov má francouzský nádech, britskou správu a půvabnou krajinu se skalnatým pobřežím, zátokami i svěžími loukami. Jeho klima je překvapivě mírné, s jemnými zimami a dlouhým jarem, což přispívá k jeho pověsti ráje pro pěstování květin a zeleniny.
Guernsey však není jen daňový ráj a idylické místo pro důchodce. Ostrov má bohatou historii – kdysi byl součástí vévodství Normandie a v roce 1066 jej spolu s Anglií ovládl Vilém Dobyvatel. Během druhé světové války byl okupován nacistickým Německem – jako jediné britské území. Stopy okupace jsou dodnes patrné v dochovaných bunkrech, tunelech a památnících.
Jednou z největších zajímavostí ostrova je La Petite Chapelle – miniaturní kaple vyzdobená mozaikami z porcelánu a lastur. Vytvořil ji bratřík Déodat ve 20. letech 20. století s úmyslem postavit „nejmenší katedrálu na světě“. Je symbolem víry, vytrvalosti a umělecké vynalézavosti.
V náboženském životě dominuje anglikánská církev, ale Guernsey si zachovává náboženskou pestrost – najdeme zde katolické kostely, metodistické kaple i menší společenství svobodných církví. Náboženství zde není tolik viditelné jako v jiných zemích, ale má své místo ve veřejném i soukromém životě. V posledních letech se obnovuje i úcta k tzv. guernseyským mučednicím – protestantkám upáleným během vlády Marie Krvavé v 16. století, jejichž příběh připomíná svobodu svědomí a odvahu víry.
A jedna perlička na závěr – slavný francouzský spisovatel Victor Hugo strávil na Guernsey 15 let v exilu a právě zde napsal své nejslavnější dílo Bídníci. Jeho dům Hauteville House je dnes muzeem a magnetem pro literární nadšence z celého světa.
Guernsey je tak ostrovem kontrastů – malý rozlohou, ale bohatý historií a duchem. Ideální místo pro ty, kdo hledají klid, krásu a trochu jiný rytmus života.
Večer věnovaný Guernsey – 4. srpna 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Guernsey, 18:15 prezentace základních informací (Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Guernsey
Gibraltar
7. července 2025 – 3. srpna 2025
Gibraltar je malé, avšak mimořádně zajímavé britské zámořské teritorium ležící na jihu Pyrenejského poloostrova. S rozlohou pouhých 6,8 km² a populací kolem 33 000 obyvatel je znám především svou dominantní vápencovou skálou, která se tyčí až do výšky 426 metrů nad mořem. Právě Skála Gibraltaru, zvaná jednoduše „The Rock“, se stala symbolem síly a strategického významu tohoto místa.
Historie Gibraltaru sahá hluboko do starověku. Oblast byla známa již Féničanům a Řekům jako jeden z Herkulových sloupů, které dle mytologie označovaly konec známého světa. Ve středověku byl Gibraltar součástí muslimského Al-Andalusu, dokud ho v roce 1462 nedobyli křesťané. Dnešní status území však určuje rok 1704, kdy Gibraltar obsadila britská vojska během války o španělské dědictví, a v roce 1713 byl oficiálně postoupen Velké Británii Utrechtskou smlouvou.
Díky své poloze u Gibraltarského průlivu, klíčového bodu mezi Evropou a Afrikou, se Gibraltar stal významnou vojenskou základnou. Ve skalním masivu se nachází rozsáhlý systém tunelů, který byl rozšiřován zejména během druhé světové války. Dnes je část těchto tunelů přístupná veřejnosti a patří k turistickým atrakcím, stejně jako slavní makakové bezocasí – jediní volně žijící primáti v Evropě.
Navzdory své malé rozloze je Gibraltar etnicky i nábožensky velmi pestrý. Obyvatelé jsou převážně britští občané, ale jejich původ sahá ke Španělům, Malťanům, Italům, Portugalcům, Židům i indickým obchodníkům. Hlavním náboženstvím je římskokatolické křesťanství, které vyznávají asi tři čtvrtiny obyvatel. Významnou menšinu tvoří anglikáni, protestanté, židé, muslimové i hinduisté. Vedle katolické katedrály Panny Marie Korunní, která je sídlem biskupa, najdeme v Gibraltaru také anglikánskou katedrálu Nejsvětější Trojice, mešitu Ibrahima Al-Ibrahima, židovské synagogy i hinduistické chrámy.
Gibraltar tak není jen výspou britské koruny, ale i fascinujícím příkladem soužití různých kultur a náboženství. Je to místo, kde se historie střetává s legendou a modernita s tradicí – skutečný kousek světa na rozhraní kontinentů.
Večer věnovaný Gibraltaru – 7. července 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Gibraltar, 18:15 prezentace základních informací (Vilém Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Gibraltar
Mikronésie
2. června 2025 – 6. července 2025
Žádný jiný stát na světě nemá na svém území mnohonásobně více vody než pevniny. Mikronésie jsou stovky ostrovů a ostrůvků v Tichém oceánu, seskupených do čtyř republik (Chuuk, Pohnpei, Kosrae a Yap), sjednocených ve federaci se společnou vládou a prezidentem. Každý z těchto čtyř států má odlišnou kulturu a tradice, ale zároveň jsou mezi nimi několik staletí staré vazby, především ekonomického charakteru: obyvatelé spolu obchodovali, případně se společně bránili proti námořní invazi z civilizovanějších pevninských zemí. Jejich izolace představuje pro dovolenkového turistu skutečně malý ráj na planetě, zároveň je však pro tuto zemičku s počtem obyvatelstva, jako mají města Olomouc na Moravě nebo Liberec v Čechách, velkým problémem.
Vědomí, že nedokážou čelit případnému vojenskému nebezpečí, vedlo Mikronésii k tomu, že v roce 1986 podepsala Dohodu o volném přidružení k USA, podle níž americká vláda na sebe převzala zodpovědnost za obranu tohoto prostoru. Tím pádem Spojené státy dostaly téměř neomezené právo vytvářet na souostroví své vojenské základny a nedovolit jiným státům přístup do důležitého tichomořského regionu. S tím související zahraniční politika země nemá téměř žádnou samostatnost a svobodu, protože se musí řídit zájmy USA. Naopak výhodou občanů Mikronésie je, že mají právo pracovat ve Spojených státech amerických a jejich vláda od USA dostává ročně přes sto milionů dolarů. Tato dohoda byla již dvakrát prodloužena, naposledy roku 2024, kdy se také konaly demonstrace místních, požadující osvobození od tohoto područí. Dění v Mikronésii však probíhá vesměs bez jakéhokoli mezinárodního zájmu.
Vzhledem k pravidelným finančním subvencím z Ameriky se obyvatelé Mikronésie omezují na zemědělskou činnost pro vlastní potřebu a na rybaření. Je zde velmi málo nerostného bohatství a vzhledem k omezené svobodě rozhodování ostrovy ani nedisponují příliš velkým turistickým potenciálem. Jako jeden z mála států sice dlouhodobě disponuje finančním přebytkem, ten je ale cíleně ukládán do státních fondů pro období, když vyprší pro Mikronésii výhodná dohoda anebo Amerika přestane do těchto ostrovů investovat. Bez tohoto příspěvku totiž Mikronésie nebude moct fungovat. Navíc přidružení k USA dává Spojeným státům možnost vystěhovávat na ostrovy některé nežádoucí přistěhovalce, takže čtvrtinu obyvatel Mikronésie dnes tvoří především filipínští uprchlíci a zhruba stejné procento obyvatel není nikde zaměstnáno. Mnozí Mikronésané tak žijí bez přístupu k elektřině nebo tekoucí vodě.
Jak to vše začalo? Kam se poděl původní náčelnický systém? Jakou roli v dějinách Mikronésie sehrálo během druhé světové války Japonsko ? A má vůbec nějakou roli v zemi katolická církev? Měsíc červen se budeme modlit za budoucnost země a jejích obyvatel, kteří doslova nevědí, co je čeká již v blízké budoucnosti, protože ztratili možnost rozhodovat o sobě samotných.
Večer věnovaný Mikronésii – 2. června 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Mikronésii, 18:15 prezentace základních informací (Vilém Růžička), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Mikronésie
Haiti
5. května 2025 – 1. června 2025
Před příchodem Kryštofa Kolumba roku 1492 žila na ostrově, jehož západní třetinu dnes tvoří Haiti, indiánská etnika, která do sto let zcela vymizela v důsledku různých nákaz, kterým se nedokázala bránit. Kolumbus dal celému ostrovu, jehož východní část tvoří Dominikánská republika, název La Española, jenž se později anglikanizoval na Hispaniola.
Začátkem 16. století se stal ostrov součástí španělské kolonie Santo Domingo a v roce 1697 postoupili Španělé území dnešního Haiti Francouzům. Kolonie patřila k jedněm z nejbohatších v Karibiku, ale jen díky otrocké práci černochů přivážených z Afriky. Na konci 18. století žilo v západní části asi 30 tisíc etnických Francouzů, kolem 27 tisíc míšenců a půl milionu černých otroků! Právě tehdy došlo k rozsáhlé otrocké vzpouře, která v roce 1804 nakonec vedla k vyhlášení nezávislosti celého ostrova. Roku 1807 se ostrov rozdělil na dva státy, mezi lety 1822 a 1844 se opět sjednotil, ale poté se politické rozdělení ustálilo do dnešní podoby. Francie uznala Haiti až roku 1825 a Británie v roce 1833. Spojené státy přistoupily ke stejnému kroku mezi posledními – teprve v roce 1862.
Od počátku vládla na Haiti politická nestabilita a mezi roky 1844 a 1911 se v jeho čele vystřídalo šestnáct vůdců, jedenáct z nich přitom doplatilo na převrat. Začátkem 20. století se situace natolik vyostřila, že vláda USA poslala v roce 1915 do země vojenské síly, aby chránily americké obchodní zájmy. Jednotky pak byly staženy roku 1934. Neustálé změny v čele státu přerušil až v roce 1957 nástup diktátora Françoise Duvaliera. Po něm převzal v roce 1971 moc jeho syn Jean-Claude Duvalier, který následně vládl ve stejně represivním stylu jako otec a v zoufalé ekonomické situaci vedoucí k demonstracím pak v roce 1986 uprchl do exilu. Následující léta poznamenaná dalšími převraty a střídáním dvojice Jean-Bertrand Aristide a René Préval nepřinesla žádné výrazné zlepšení.
Ani dnešní doba nepřinesla zlepšení: od roku 2018 je země považována za téměř zhroucený stát. Části země, včetně hlavního města, ovládají od roku 2021 zločinecké gangy. Proti nim byla zřízena policejní mise OSN, kterou vede Keňa.
Nejchudší zemí západní polokoule kromě politické nestability postihlo v roce 2010 masivní zemětřesení, z nějž by se těžce vzpamatovávala i mnohem blahobytnější země. Haiti se z něho dosud nevzpamatovalo. Chudoba, korupce, nízká úroveň vzdělanosti a další hrozící přírodní katastrofy jsou i v roce 2025 problémy, s kterými žije obyvatelstvo, za které se v květnu budeme modlit.
Večer věnovaný Haiti – 5. května 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Haiti, 18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Haiti
Guyana
7. dubna 2025 – 4. května 2025
Někdejší britská kolonie Guyana, jediný anglicky hovořící stát Jižní Ameriky, má problémy na mnoha stranách. Mezi ty nejpalčivější patří rasově rozdělená populace, odliv mozků a ropné bohatství, které se zemi pokouší upřít mnohonásobně větší Venezuela.
Od získání nezávislosti v roce 1966 zůstává hlavním problémem Guyany napětí mezi potomky afrických otroků, kteří byli za koloniálních dob do země dovezeni pro práci na plantážích cukrové třtiny, a potomky Indů, kteří měli jako námezdní dělníci zaujmout jejich místa po zrušení otroctví. Téměř po celou éru nezávislé Guyany stály v čele země socialisticky orientované vlády, které mají své příznivce především mezi Afro-Guyanci. Proti nim vždy figurovala Lidová progresivní strana, jejíž příznivci se rekrutují prakticky výhradně z řad Indo-Guyanců. Teprve v květnu 2015 zvítězilo hnutí Partnerství pro národní jednotu, kterému se však už v dalších volbách nepovedlo přesvědčit obyvatelstvo o smysluplnosti této spolupráce. To způsobuje, že se Guyana řadí k nejchudším zemím jihoamerického kontinentu, přičemž přírodní zdroje, kterými disponuje, přitom nejsou nijak zanedbatelné: má velká minerální ložiska a většinu jejího území zabírá tropický deštný prales. Příčinou chudoby je bezesporu jak špatná infrastruktura a nedostatky ve státním hospodaření, tak i poměrně nízká úroveň vzdělanosti.
A tak si mnoho Guyanců hledá práci v zahraničí. Plných 55 % občanů žije v jiném státě a své rodiny podporují na dálku. Emigrace má přitom zničující dopad na úroveň řady sektorů: Mimo vlast si dnes totiž vydělává na chleba 80 % vysokoškolsky vzdělaných Guyanců, a v zemi tak chybějí vrcholoví manažeři, technici, doktoři i kvalifikovaní učitelé.
K mnoha problémům lze přiřadit ještě další: staletý hraniční spor Guyany s Venezuelou, která si od dob Britské Guyany nárokuje oblast západně od řeky Essequibo – tedy celé dvě třetiny guyanského území. Zhruba 200 km od pobřeží tohoto regionu se totiž podařilo objevit obří zásoby ropy. Pro Guyanu coby třetí nejchudší stát západní polokoule by zpracování a vývoz ropy znamenaly podstatnou finanční vzpruhu. A Venezuela ví, proč (a bohužel i jak) o toto území politicky usilovat.
A ještě jedna informace: v roce 1978 to byl právě tento stát, kde za podivných okolností zemřelo 918 lidí naráz. Šlo o členy americké sekty Warrena Jonese Chrám lidu, kteří spolu s ním uprchli do Guyany, když vyšlo najevo, že vůdce většinu svých členů sexuálně zneužíval. Zde spáchali hromadnou sebevraždu.
Večer věnovaný Guyaně – 7. dubna 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Guyanu, 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Guyana
Guinea – Bissau
3. března 2025 – 6. dubna 2025
O tomto malém státu v západní Africe mnoho článků na internetu nenajdeme. Dokonce neexistuje žádná turistická publikace nejen v češtině, ale ani ve většině dalších jazyků. A tak není divu, že Guinea-Bissau patří k nejméně navštěvovaným zemím: za rok tam přijde přibližně tolik zahraničních návštěvníků (z různých příčin), kolik za jediný den navštíví Prahu… A tak není divu, že pokud se tam někdo jako dobrodruh vypraví a nemá anebo ani nechce mít žádné podrobnější informace o tom, proč tomu tak je, uvidí především to, že je zde panenská příroda, že moře u břehů tohoto státu je v důsledku absence lidí výjimečně krásné a čisté, takže i na mapách Google vypadá jinak než u ostatních břehů… A pak…
Několik desítek kilometrů od pobřeží se rozprostírají Bissagoské ostrovy, přes 20 větších a asi 60 menších ostrovů, které se dokázaly celá staletí bránit i portugalským kolonizátorům. Jsou tam džungle a v nich vesnice s překrásnými, i když chudými chýšemi bez nábytků a jiného zařízení, na které jsme zvyklí. Loď sem jezdí pouze jednou týdně, a to pouze tehdy, když někdo z ostrovů potřebuje na pevninu. Celá společnost, která žije na těchto ostrovech, je velmi matriarchální: žena si vybírá muže, který ji pak nemůže odmítnout. Ženy také řídí společenský, jakož i svůj náboženský život, ke svým bohům vedou ostatní obyvatele ostrovů právě ženy, protože věří, že jsou potomkové čtyř sester.
Nejen na těchto ostrovech, ale i hluboko ve vnitrozemí je v Guineji-Bissau spolu s Jižním Súdánem nejvíce rozšířen animismus nejvíce na světě. A protože animismus zakazuje vykořisťovat přírodu, neboť se věří, že i v neživých předmětech jsou duchové, tak se zde nekácejí stromy a Bissau patří k nejlesnatějším zemím. A do některých oblastí místní turisty nebo cizince obecně ani nevpustí. Protože by to místo znesvětili…
A další výjimečnost Guiney-Bissau: má největší podíl mangrovů na světě. Mangrovy jsou zvláštním biotopem, protože představují stromy a keře s vysokými vzdušnými kořeny, které jsou schopny přijímat potřebné výživy jak ze sladké vody řek, která v těch místech ústí do moře, tak ze slané mořské vody, která je zasahuje při každém přílivu. Je to místo obrovských želv a nejzápadnější lokalita, kde se vyskytuje šimpanz, jenž se dokonce tady někdy naučil vytáčet ze stromů med.
Ale pak se stačí dozvědět, proč tady je tak málo cizinců, a člověk pochopí i to, proč je tady tak velká chudoba. Ti, co zemi vládnou už od vyhlášení nezávislosti, nejen nedokázali zemi přivést k demokracii a rozvoji, ale ani zabránit zločineckým gangům, které mj. z Guiney-Bissau činí také místo nejsnadnějšího obchodu s kokainem.
Večer věnovaný Guinei – Bissau – 3. března 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Guineu-Bissau, 18:15 prezentace základních informací (Tomáš Dynybyl), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Guinea - Bissau
Guinea
3. února 2025 – 2. března 2025
Guinea je chudý zemědělský stát, i když se na jejím území nachází velké zásoby bauxitu a diamantů, které při dobrém hospodaření země a její politické stabilitě mohou Guineji přinést prosperitu. Už nyní je na druhém místě na světě v těžbě bauxitu, který se používá k výrobě hliníku. Kromě toho se zde těží zlato, mangan i sůl, sklízí se rýže, kukuřice, maniok, banány, podzemnice olejná nebo palma olejná. Chová se skot, ovce i drůbež, důležitý je rybolov.
Přesto je to země mnoha problémů, které jako u většiny bývalých kolonií vycházejí z historie, která k místním nebyla vždy příznivá. Vytvořila se skupina bohatých, přičemž ty kolonizátory nahradili šikovní domorodci, ovšem už bez příslušné schopnosti majetek zvelebovat a proměňovat v každodenní potřeby místního obyvatelstva. To je z velké většiny nejen absolutně nemajetné, ale dodnes ze dvou třetin i negramotné.
Tuto skutečnost je potřebné si uvědomit i tehdy, když se hledá způsob, jak jim pomáhat. Guinejská žena sice může např. dostat šicí stroj, ale v celé osadě se nenajde nikdo, kdo jí přečte návod, jak se má používat. Stejně tak náčelníci některých osad, kteří pro jejich obyvatele představují autoritu, daleko převyšující autoritu našich starostů, sice po několika týdnech obdrží oběžník anebo mobil pro komunikaci, ale aby se dozvěděl, co po něm třeba guvernér v oběžníku chce, musí nejdříve najít někoho, kdo mu ho přečte, a pokud chce někomu zavolat mobilem, nedokáže si jeho jméno najít v seznamu. Nemluvě o tom, jak snadné je oklamat tyto lidi špatnou nebo i falešnou smlouvou, kterou si pochopitelně neumí ani přečíst, natož jí porozumět.
Jedna z nejzaostalejších zemí světa pod vlivem různých evropských a amerických humanitárních organizací se na jedné straně pomalu zvedá z toho nejhoršího, na straně druhé však – zcela pochopitelně – vzhlíží k těmto kontinentům jako k ráji, kde lidé mají vše, co jen chtějí. A kam chce většina mladých Guinejců, ideálně co nejdříve, jakmile se naučí základy čtení a psaní. Doma nevidí žádnou budoucnost, v Evropě možnost zbohatnout. Vymluvit jim, že naše civilizace je jiná než ta jejich, a kmenová sounáležitost, jakož i empatické cítění, kdy silnější pomáhá slabšímu a ten, co něco má, zase tomu, který to ještě nemá, téměř nejde. Nic jiného neznají. Jen mají nerealizovatelné sny. Jako třeba ten, který má většina mladých chlapců: že jednou budou v Evropě slavnými fotbalisty. Běhat umí a s míčem si hrají lépe než řada českých dětí. Charita jim navíc dodává dresy velkých fotbalových hráčů i s jejich fotkami.
Kdo z nás v Guineji nikdy nebyl, nemůže zcela pochopit, v jak těžce řešitelné situaci tato země je. Můžeme se však tento měsíc spolu za Guinejce modlit. Mít je rádi, chtít aspoň tímto způsobem pomoct těm, kterým jinak neumíme pomáhat. Protože vše může dopadnout ještě hůř.
Evropanovi není potřeba zdůrazňovat, že o bohatství Guineje má zájem mnoho států, které se sem snaží dostat především nepřímým způsobem, skrze státní firmy, podílející se na těžbě anebo na budování infrastruktury. Hlavními obchodníky Guinejské republiky jsou tak Čína a Spojené arabské emiráty, následované Indií a Japonskem.
Večer věnovaný Guinei – 3. února 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Guineu, 18:15 prezentace základních informací (Jan Beneš), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Guinea
Guatemala
6. ledna 2025 – 2. února 2025
Guatemala tvoří spolu se sousedním Hondurasem a Salvadorem trojúhelník, který nechvalně proslul ohromnou mírou pouličního násilí a vražd. Za brutální kriminalitou stojí především gangy, jež se rozrostly do nadnárodních organizací. I to je jedna z reálných tváří země, kde se sice většina obyvatelstva hlásí k římskokatolické církvi, ale tato příslušnost se projevuje zejména tím, že jsou všichni pokřtění, nejdůležitější události života se odehrávají s požehnáním kněze a pro své počínání si i ti největší bossové chodí úspěch vymodlit v neděli do „svého“ kostela.
Posuzovat zemi a její bezpečí lze z různých úhlů pohledu: můžeme obdivovat pouze přírodu, zkoumat mayské památky, nahlížet do nejstarší historie místního obyvatelstva, anebo se zamíchat do jejich každodenního života a poznávat realitu, jaká je. Při kontaktu s obyvatelstvem musí přitom Evropan počítat, že zítra klidně znamená za týden, za hodinu je ve skutečnosti za čtyři hodiny, možná znamená ne a ano zas možná.
Gang neznamená pouze podzemí, ale i to, co se odehrává na ulicích. Všichni vědí, že někteří lidé vlastní zbraně, ale používat je smí pouze ten, komu to gang dovolí. Respektive, je nebezpečné, když ty zbraně má někdo, kdo do toho gangu nepatří. Pak se klidně může stát, že i náhodný turista je svědkem policejního zátahu, kdy vlétne houf ozbrojených mužů do nějakého obchodu, vyvleče ven chlápka a odveze ho na stanici. Nikdo příliš nezkoumá, že udání podal někdo z gangu, který prostě nesnesl, že se ozbrojuje někdo bez jejich dovolení. Sami sebe pasovali za ochránce spravedlnosti a ostatním nezbývá než to respektovat a nedostat se s nimi do křížku. Pokud se někdo rozhodne proti jejich vůli, musí počítat s tím, že dříve nebo později si to odnese. A většina přihlížejících se na jeho obranu nepostaví.
Možná se to našinci bude zdát divné, ale stejně tak se běžnému obyvateli Guatemaly bude zdát divné, že se někde pořádek udržuje jinak, než jsou na to zvyklí oni. Navíc to takto mají desetiletí. Převzali to po svých rodičích, a tito se tak naučili žít od svých předků. Přijde-li do tohoto světa praktikující evropský katolík, ještě se podiví i tomu, když z jejich úst bude slyšet španělsky, že to takto zkrátka chce Bůh. A tak se spousta vražd ani nehlásí na policii. I ta má strach z toho, že pokud by náhodou narazila na vlivného člena gangu, může to některého z jejích příslušníků stát život.
I přesto ale na internetu bude řada cestovních agentur nabízet dovolenou v Guatemale. A na co lákají do této nejhustěji obydlené středoamerické země? „Právě v Guatemale můžete vystoupat po aktivním vulkánu, vidět z bezpečné vzdálenosti vybuchující sopku a grilovat nad žhavou lávou. Nebo se koupat v přírodním bazénu. Guatemala je čarovné místo, kde dodnes cítíte tradiční mayskou atmosféru. Třešničkou na dortu je tradiční káva, indiánská čokoláda a krásná španělština.“
Večer věnovaný Guatemale – 6. ledna 2025:
17:30 mše svatá s úmyslem za Guatemalu, 18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Guatemala
Gruzie
2. prosince 2024 – 5. ledna 2025
Koncem října 2024 se v Gruzii konaly parlamentní volby a pro většinu světa zde překvapivě vyhrála proruská strana Gruzínský sen. Překvapivě proto, že je to právě Rusko, které již od roku 1993 nejen okupuje Abcházii a Jižní Osetii, které jsou součástí Gruzie, ale je i jeden z mála států, které uznaly jejich nezávislost.
Pochopit tuto politickou situaci možná pomohou geopolitické souvislosti, které tuto kavkazskou republiku v nedávné minulosti vehnaly do náruče Sovětského svazu, aby se po jeho rozpadu nenaplnila očekávání gruzínského lidu mít se nejen svobodněji, ale především lépe, a to i navzdory tomu, že cca do roku 2015 byla tato země považována za ekonomického černomořského tygra, jenž má našlápnuto na brzké přijetí do Evropské unie. Nejdříve celosvětová covidová pandemie a od roku 2022 vojenská invaze na Ukrajinu však měnily společenské i ekonomické klima Gruzie, takže přibývá pragmaticky smýšlejících lidí, kteří v blízkém Rusku vidí silnější potenciál než ve vzdálené Evropské unii.
Gruzie je přitom nádherná země hor, starobylých křesťanských chrámů a přívětivých venkovanů, kteří i v dnešní době obdělávají svá políčka anebo chovají drobná stáda hospodářských zvířat. Spolu s Arménií jde o první země, které přijaly křesťanství jako svá státní náboženství. V té době bylo hlavním střediskem Gruzínů, jejichž zemi starověcí Římané nazývali Ibérií, dnes malé městečko Mccheta nedaleko Tbilisi. Zatímco cizinci toto místo míjejí takřka bez povšimnutí, Gruzíni k němu chovají velkou úctu. Vždyť až do 19. století sloužila místní katedrála z 11. století jako korunovační i pohřební místo gruzínských monarchů. Roku 1815 zemřel poslední gruzínský král v exilu, protože území jeho království bylo již několik let anektováno carským Ruskem.
Přitom Gruzie má mnohem starší a bohatší historii než Rusko, zdejší národ obchodoval s vyspělými evropskými říšemi, a právě tato skutečnost napomohla tomu, že se sem bez problémů dostali už žáci samotných apoštolů a díky misionářkám Kristýně a Nině byl pokřtěn nejdříve král a pak celý národ, jenž se už roku 337 prohlásil za křesťanský.
A právě zmíněná Mccheta se záhy stala centrem náboženského života, který se ještě zintenzivnil poté, co se po roztržce s arménskou církví místní přimkli více ke Konstantinopoli, čímž se po velkém schismatu s Římem dostali do sféry ortodoxního vlivu, v němž setrvávají dodnes.
Mimochodem, zatímco my stále mluvíme o Gruzii, na přelomu tisíciletí gruzínské ministerstvo i na půdě OSN prosazovalo, aby svět přestal používat Ruskem vnucený název Gruzie a přijal název Georgia, jenž v cizích jazycích vznikl podle svatého Jiří, patrona východních křesťanů. Poslední roky však tento tlak na mezinárodní společenství ustal. A tak je možné, že Česko nebude jediné, které i nadále bude mluvit o Gruzii a Gruzínech.
Večer věnovaný Gruzii – 2. prosince 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Gruzii, 18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Gruzie
Grenada
4. listopadu 2024 – 2. prosince 2024
Grenada je jeden z nejmenších a nejmladších států západní polokoule. Rozloha činí 344 km2, tedy zhruba jako dvě třetiny Prahy. Svou nezávislost datuje teprve od 7. února 1974, předtím se jednalo o britskou kolonii.
Pokud se nekoná nějaká politická nebo klimatická katastrofa, stojí obvykle mimo zájem světové veřejnosti. Na první stránky médií se dostala v roce 1983, kdy politická nestabilita vyústila nejen v převrat, ale i v popravu charismatického, avšak prokomunisticky orientovaného vůdce Maurice Bishopa, jehož dnes připomíná název mezinárodního letiště v hlavním městě St. George‘s. Následovala několikaměsíční invaze amerických vojsk označená kódovým názvem Urgent Fury, než byla situace po nových volbách víceméně stabilizována.
Ostrovy Grenady leží na jižním okraji oblasti hurikánů, takže se jim většinou vyhnou, tím nečekanější je pak situace, když některý z nich udeří plnou silou a ničí vše, co mu stojí v cestě. Po roce 1955, kdy hurikán Janet poničil téměř všechny budovy a plantáže a zabil 122 lidí, se zdálo, že se příroda umoudřila, nicméně o padesát let později roku 2004 hurikán Ivan zlikvidoval 90 % staveb a 39 lidských životů. A ještě překvapivější bylo, když se za necelý rok hurikán Emily postaral o to, že zničil i to, co ten předchozí nestihl. Naposledy Grenada zaúpěla pod hurikánem letos v červenci, kdy se tropická bouře Beryl změnila na hurikán během necelých 48 hodin.
Obyvatelstvo Grenady je však hrdé a nevzdává se. I když vlastně nejde o původní populaci – ta skončila neslavně: poslední zbytky Karibů a Aravaků roku 1650 skočily do moře ze čtyřicetimetrové skály v místě, jemuž se dnes říká Sauteurs, čili skokani. Grenaďané jsou tedy téměř beze zbytku potomkové afrických otroků, kteří sem byli přivezeni jako levné pracovní síly na francouzských a anglických lodích. Kromě vlastního území další dvě třetiny Grenaďanů žijí na jiných karibských ostrovech anebo v USA či ve Spojeném království.
Jakkoli jde o malý stát, po Indonésii je druhým největším vývozcem muškátového oříšku na světě. Kromě toho vyváží do většiny zemí také skořici, zázvor a hřebíček.
Hurikány zasažená ekonomika se uzdravuje rostoucím turismem, stále více bohatých Američanů využívá jak nižších cen, tak i čistých pláží nejen tří hlavních, ale i několika menších ostrovů, které tvoří souostroví Grenadiny. Pro rok 2024 se tato malá země dokonce dostala mezi top prázdninové destinace prestižních amerických cestovních agentur. Mezi grenadské zajímavosti pak určitě patří i 65 soch v životní velikosti stojících na mořském dně.
Velkými změnami prochází rovněž náboženské složení obyvatel Grenady. Zatímco ještě před rokem 2000 se téměř dvě třetiny obyvatelstva hlásily k anglikánům, nyní téměř polovinu Grenaďanů tvoří římští katolíci. Tyto pohyby jsou způsobeny především přílivem migrantů z chudších katolických zemí.
Večer věnovaný Grenadě – 4. listopadu 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Grenadu, 18:15 prezentace základních informací (Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Grenada
Ghana
7. října 2024 – 3. listopadu 2024
Asi 700 metrů od ghanského parlamentu v hlavním městě Accra se nachází obrovský kráter, postupně zarůstající vysokým plevelem. Tato stavba spolkla již 60 milionů amerických dolarů a zatím se nezdá, že by někdo nalezl řešení, co s ní udělat dál.
Jde o projekt Národní katedrály Ghany, na němž se shodli jak hlavní představitelé všech křesťanských církví v zemi, tak ghanská vláda a prezident. Nana Akufo Addo, jenž je ve svém úřadu od roku 2017, o necelý rok později při odhalení základního kamene katedrály řekl: „Jsme hluboce nábožensky založený národ a národní katedrála nám umožňuje historickou příležitost postavit Boha do středu záležitostí našeho národa. Slouží jako symbol naší trvalé vděčnosti Bohu za požehnání, která dává našemu národu, jenž ve své hymně zpívá: Bůh žehnej naší vlasti Ghaně a učiň náš národ velkým a silným! Mezinominační národní katedrála pomůže sjednotit náš křesťanský národ, a tím přispěje k podpoře naší jednoty a k sociální soudržnosti.“
Místo toho však megalomanský projekt, který měl být dokončený na 60. výročí nezávislosti Ghanské republiky, tedy roku 2020, a který spolkl 9 akrů (akr se u nás nepoužívá, bylo by vhodné nahradit hodnotou v našich jednotkách, tedy ary nebo hektary) prvotřídních pozemků v Accře, ghanský lid, historicky, složený z mnoha etnik, ještě více rozdělil. Odhadem je v celé zemi postaveno přes 10 tisíc křesťanských chrámů, přičemž samozřejmostí jsou nejen kázání a bohoslužby pod širým nebem, ale i na autobusových terminálech, ve veřejné dopravě včetně státních autobusů nebo na křižovatkách velkých silnic.
O tom, že by Ghana mnohem více než další kostel, patřící všem a nikomu, potřebovala investovat jinde, svědčí i skutečnost, že země aktuálně čelí nejhorší ekonomické krizi za několik desetiletí a státní dluh roste nejrychleji v její dosavadní historii. Přitom ještě donedávna patřila Ghana mezi nemnoho afrických zemí, které se chlubily nejen politickou, ale i ekonomickou stabilitou. Inflace se vyšplhala na rekordních 54 procent, pod hranici chudoby velmi prudce spadla více než jedna čtvrtina obyvatelstva.
Podle biskupů, ministrů i prezidenta katedrála přiláká do Ghany křesťany z celého světa a stane se náboženským centrem celé Afriky. Má zahrnovat muzeum Bible i dokumentační centrum křesťanství v Africe, sloužit jako místo státních pohřbů i slavnostních státních i náboženských inaugurací. Zdá se však, že místo náboženského centra vznikl problém, který není jediným kráterem na duši ghanského obyvatelstva.
Večer věnovaný Ghaně – 7. října 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Ghanu, 18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Ghana
Gambie
2. září 2024 – 6.října 2024
Nejmenší africký stát se může pochlubit nejen neobvyklým tvarem připomínajícím nudli vklíněnou do mnohem většího Senegalu, ale také neobvyklým charakterem: celou zemi totiž podélně dělí řeka, přes níž nevedežádný most. Země větších i menších trajektů, lesů i vesnic je zmítaná typicky africkými problémy, které pramení ze střídání vlád různých diktátorů a tzv.demokratů, přičemž ani oni většinou nejsou schopni zajistit obyvatelstvu tolik potřebnou prosperitu a klid.
Obyvatelé Gambie žijí zejména hudbou, snem každého Gambijce je stát se hudebníkem nebo producentem (ano, na práci izde pomyslí málokdo, ale v tom tato země není výjimkou nejenv africkém kontextu). Na rozdíl od Evropanů, kteří spoléhají na manuální práci přistěhovalců, Gambijci se nakonec musí spolehnout jen a jen na sebe. I přesto, že žijí v chudobě, kterou si mnozí neumíme představit, se obvykle stále usmívají. I proto dali cestovatelé Gambii název Smiling coast, tedy Usměvavé pobřeží. A když už jsme u chudoby, s tou souvisí i způsob stravování: není-li dost peněz na nákup jídla, všude kolem si lidé dopěstují mango, které pak upravují na tisíc způsobů. A se zásobou si pakvystačí po celý rok, a to i v době, kde ani Gambijec příliš nevychází z domu, a to je od konce května do září, protože zdejší období dešťů nebývá příliš přívětivé.
Maličká země má pouze tři města. Tedy spíše jedno dvouměstí (Banjul a Serekunda) a Brikama. Zejména v nich je patrný dohasínající vliv doby, kdy byla Gambie součástí britské kolonie Senagambie. Ve snaze vymanit se z tohoto vlivu (a tato snaha trvá už odroku 1965, kdy byla vyhlášená plná nezávislost) domorodí obyvatele změnili téměř všechny původní a dlouholeté názvy, nicméně jak se nyní doopravdy jmenují jednotlivé ulice či domy, téměř nikdo z běžného obyvatelstva nejen neví,ale je to v podstatě ani nezajímá. Ptát se zde na adresu je téměř zbytečné, lidé se orientují podle svých zkušeností a zážitků, nikoli podle nějakých jmen a názvů.
Na turisty si Gambie ještě nezvykla, a pravděpodobně ještě dlouho ani zvykat nebude. Když se ale nějaký objeví, je pro ně divné, proč se chodí někdo v noci dívat na pláž, jak tam mezi sebou zápasí tisíce krabů, když se může spát. Nakonec, krabi se prý také nechodí dívat na lidi…
A když něco nedává smysl, tak nemá důvod aby existovalo. Honosný Oblouk 22 v hlavním městě Banjul, který si nechal vybudovat prezident Yahya Jammeh by sice pro turisty byl zajímavý, ale jakmile se povedlo prezidenta svrhnout, lid svrhl i tuto vskutku kolosální stavbu. Jammeh sice byl prezidentem, ale choval se jako císař: sám sebe uděloval řády a vyznamenání, a pod zmíněný oblouk mohl vstoupit (natož se pod ním projít či dokonce projet) pouze on a v jeho doprovodu ještě jeho žena.
Gambie je země ovlivněna stejnojmennou řekou, a rovněž náboženstvím, které má však daleko od toho, co si podnáboženstvím většinou představujeme v jiných zemích. A to přesto, že 90 %obyvatelstva se hlásí k islámu. Většina z místních totiž věří hlavně tomu, že ve stromech sídlí duše jejich předků. Proto si své domy staví kolem stromů a nejdůležitější porady i na nejvyšší úrovni se musí vždy konat pod stromem…
Večer věnovaný Gambii – 9. září 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Gambii, 18:15 prezentace základních informací (BrunoSibera), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
(gambie_primluvy1725134320.pdf)
Gambie
Falklandy
Falklandy
5. srpna 2024 – 1. září 2024
Poprvé jsem o Falklandách slyšel na střední škole. Že tam vypukla válka. Nevěděl jsem ani to, kde přesně se nacházejí, ani to, proč ten váleční konflikt vlastně vznikl. Zmatek v hlavě násobilo i to, že tehdejší československé zprávy přinesly velmi kusé informace, z nichž vlastně nebylo patrné ani to, na čí straně naše vláda stojí. Británie, která nakonec válku o Falklandy vyhrála, byla totiž typickým představitelem evropského kapitalismu, proti němuž socialistický tábor ideologicky bojoval, a Argentina se v té době nacházela pod vedením vojenské junty, jíž šéfoval prezident Leopoldo Galtieri.
Dnes už vím, že Británie si tedy na ostrovech, které získala za někdejší koloniální éry, udržela vliv dosud, trvale osídlení svých občanů na Falklandách může počítat na čtyři století, od roku 1833. A pravděpodobně to tak i zůstane i nadále, i přesto, že současný argentinský prezident Javier Milei jak při své inauguraci roku 2023, tak i letos při výročí zmíněné války, zdůraznil, že má jeho země na Falklandské ostrovy, které španělština nazývá Malvíny (Malvinas) neochvějný nárok a bude ho v budoucnu určitě uplatňovat. Referendum, které roku 2013 na ostrovech proběhlo a jehož otázka zněla, zda si místní obyvatele přejí setrvat v jednom státě se spojeným královstvím anebo se od něho osamostatnit, přineslo jednoznačnou odpověď: Hlasovalo 98 % obyvatelstva a kromě 3 hlasů všechny mluvily o pokračování stávajícího politického statusu.
Souostroví, sestávající zhruba ze sedmi set menších a dvou velkých ostrovů, představuje v jižním Atlantickém oceánu navzdory své odlehlosti a nehostinnosti nesmírně důležitou strategickou lokalitu: odhady hovoří o přítomnosti šedesáti miliard nevytěžených barelů ropy. Kromě toho jsou ostrovy významným zdrojem vědeckých bádání, především v přírodních vědách. Právě zde se dvakrát zastavil i Charles Darwin, který do Evropy přivezl několik hornin se zkamenělými rostlinami i živočichy. Jak složení těchto objevů, tak i dávná fauna s florou, předkládá vědcům stále stoprocentně nezodpovězenou otázku, jestli se Falklandy (ale i jiné ostrovy) oddělily od amerického kontinentu anebo byly součástí kontinentů afrického, s nímž je pojí právě většina objevených fosilií.
Jakkoli se tedy území Falkland již několik let jeví jako klidné souostroví připomínající zapomenutý ráj, do jehož scenérie zapadá nejen absence jakékoli výškové budovy, ale i signálu wifi, který sice existuje, ale místní necítí potřebu ho využívat.
Další informace, včetně toho, kdy a jak se sem dostali katolíci, a proč je jich 10 %, budou obsahem tematického večera první pondělí v měsíci srpnu.
Večer věnovaný Falklandským ostrovům – 5. srpna 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Falklandy, 18:15 prezentace základních informací (Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Faerské ostrovy
1. července 2024 – 4. srpna 2024
„A proto poklekám před tebou, Bože, v modlitbě, dopřej mi mír a ušetři mě ztrát a trápení. Ve věčné slávě ať je očištěná moje duše. Prosím tě o požehnání, když pozdvihnu svůj prapor a půjdu kvůli tobě riskovat. Symbol mého úkolu ať je pozdvižen a střežil tebe, moje Faerská vlasti.“ To jsou závěrečná slova národní hymny Faerských ostrovů, která vznikla v roce 1906. Už v té době bylo souostroví 526 let součástí Dánského království, které je získalo od Norska v rámci dánsko-norské dohody v roce 1380. V dubnu 1940 překročila německá armáda dánské hranice ve snaze obsadit tuto zemi a připojit ji k Říši. Reakce západních mocností nenechala na sebe dlouho čekat a Faerské ostrovy jako důležitý vojensko-strategický bod obsadila Velká Británie. Ta je po skončení druhé světové války roku 1945 bez průtahů vrátila Dánsku, a už v roce 1948 získaly Faerské ostrovy rozsáhlou autonomii, která jim zaručuje vlastní vládu a rozhodování o svém území, zatímco Dánsko má mj. právo rozhodovat o mezinárodních smlouvách a má prioritní právo na obchodování.
Je to zejména obchod s rybami, ale i samotné rybářství, které se z času na čas stává kamenem úrazu ve vzájemných vztazích Faerů a Dánů. Celých 97 % příjmů země tvoří zisky z rybářství, přičemž zbytek do „státní kasy“ kromě chovu ovcí přivezou každoročně turisté, přijíždějící jak za přírodními krásami, tak za poznáním specifické místní kultury. Protože Dánsko podle vzájemné dohody má právo na část těchto zisků, pravidelně se mezi obyvateli objevují tendence a úvahy o plném osamostatnění se. Zatím naštěstí ve 33členném parlamentu převažuje racionální politika, která si je vědoma křehkosti své nezávislosti v rámci globálního světa, v němž stále více přibývá agresivity spojené s touhou některých velmocí po obsazení nových území, hlavně v oceánech.
Svoji autonomii na Dánsku však obyvatelé jednoznačně projevili už v roce 1973, kdy se vyjádřili proti členství v Evropské unii. Už před více než 50 lety totiž na starém kontinentu převládaly snahy zakázat komerční a posléze jakýkoli neregulovaný lov velryb, který byl odedávna tradicí faerských obyvatel. Doložitelný je už z doby, kdy osady byly pod správou Norska (do roku 1380) a trvá nepřetržitě dodnes. V létě se zde koná tzv. grindadráp, kdy se dohodnou místní komunity na harmonogramu lovu velryb, a poté se každá osada snaží ulovit co nejvíce těchto mořských zvířat: nejedná se o komerční lov, ale o společenský jev. Účastnit se jich může každá rodina, která má na Faerských ostrovech domovské právo a úlovek si spravedlivě rozdělí mezi sebe. Každoročně takto skončí v místních kuchyních a mrazácích maso ze zhruba tisícovky kytovců, což se nelíbí jak Evropské unii, tak mezinárodním organizacím, bojujícím za záchranu a ochranu zvířat.
To je pouze jedna ze zajímavostí tohoto území. Další informace, perličky a poznatky z dějin i současnosti Faerských ostrovů si přijděte vyslechnout první pondělí v červenci 2024.
Večer věnovaný Faerským ostrovům – 1. července 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Cookovy ostrovy, 18:15 prezentace základních informací (Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Faerské ostrovy
Cookovy ostrovy
Cookovy ostrovy
3. června 2024 – 30. června 2024
Při poznávání zemí, za které se postupně od ledna 2020 modlíme, jsme zatím nenarazili na mnoho zemí, které by o sobě mohly říct, že to v nich vypadá jako v pozemském ráji. A tím není myšleno pouze přírodní bohatství či historické klenoty, ale především atmosféra, kterou vytváří soužití místního obyvatelstva. Dle dostupných informací se však zdá, že jsme se tentokrát do jedné takové země dostali. Nachází se v Pacifiku a v rohu své vlajky má anglický Union Jack. Jde o patnáct ostrovů, které nesou název Cookovy ostrovy. I když…
Už pátým rokem se mezi místními vede diskuse o změně názvu. Britský objevitel James Cook totiž místním až příliš připomíná koloniální éru a raději by viděli nějaké nové jméno, které by lépe odráželo tamní polynéskou kulturu.
Status tohoto svrchovaného státu je poměrně složitý. Od roku 1888 bylo toto území sice vzato pod protektorát britské koruny, nicméně už roku 1901 bylo přidruženo k Novému Zélandu. Ten v roce 1907 vyhlásil nezávislost na Spojeném království, čímž se „nezávislými“ staly i Cookovy ostrovy, avšak přidruženy k Novému Zélandu zůstaly až do roku 1965, kdy byla přijata nová ústava, zaručující jednostranné právo obyvatel Cookových ostrovů vyhlásit úplnou nezávislost. Pouhých 15 tisíc obyvatel však není schopno vlastní armády ani vlastního zahraničního obchodu, lze tedy předpokládat, že propojení s Novým Zélandem zejména v oblasti bezpečnosti a obrany ještě nějakou dobu přetrvá.
Hlavní město Avarua na největším ostrově Rarotonga jsou vlastně čtyři souběžné uličky s jediným kruhovým objezdem, dvěma supermarkety a klenotnictvím s exotickými černými perlami pro turisty. Místní se znají jako na moravské vesnici, a pokud se cizinec chová přívětivě a přináší jim peníze a pozornost, nečiní jim problém s křesťanskou pohostinností pozvat ho k sobě domů. A když se naučí maorský pozdrav Kia Orana, dostane na uvítanou kolem krku věnec sladce vonících květů lei. Mimochodem, zmíněný pozdrav je nejčastější opakovanou frází od rána do večera a za jakýchkoli okolností, dokonce jej najdeme i na registračních značkách tamních automobilů.
Ty jsou však pouze na dvou největších z patnácti ostrovů, ostatní jsou tak maličké, že na nich většinou trvale žije pouze několik desítek obyvatel, a jejich topografie je pokaždé téměř identická: chomáč tropického lesa na vrcholku kopce, kolem něhož jsou bělostné liduprázdné pláže. Na některých z nich je pro turisty připravena malá ubytovna na přespání, na ostrově One Food funguje dokonce i pošta s vlastním razítkem. Na druhém největším ostrově Aitutaki funguje nejstarší kostel z roku 1821, kde se při mších bubnuje, tančí a zpívá, takže v neděli bývá pro návštěvníky Cookových ostrovů jednou z největších atrakcí.
Jaký název pro svou vlast zvolí místní obyvatelé, zatím není známo. Jedním z kandidátů (sešlo se 64 návrhů) je i Raroatua, neboli Stojíme před Bohem.
Večer věnovaný Cookovým ostrovům – 3. června 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Cookovy ostrovy, 18:15 prezentace základních informací (Kryštof Vondráček), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Gabon
Gabon
6. května 2024 – 2. června 2024
I když je Gabon zhruba 3,5krát větší než naše země, na africké poměry jde poměrně o malý stát, navíc s velmi nízkou hustotou obyvatelstva – celkový počet čítá 2 miliony, přičemž polovina z nich žije v hlavním městě Libreville, což v překladu znamená Svobodné město. Pojmenované bylo takto na památku prvních svobodných otroků, kteří utekli z lodě, na níž byli transportováni z Guinejského zálivu, přičemž někteří z nich zahynuli.
Lokalizace Gabonu na africkém kontinentu určuje též jeho reliéf a přírodu: většina území je rovinatá, pouze část země tvoří kopce, jejichž některé vrcholky sotva přesáhnou tisícovku nad mořem.
Gabon má velké zásoby nerostných surovin, zejména ropy, manganu, uranu, zlata, železa, ale i lithia či wolframu, z nichž se získávají niob a tantal, čili kovy využívané především v elektronice. Obchod s těmito komoditami umožňuje obyvatelům žít v relativním dostatku, ale i nakupovat potraviny, které si sami nevypěstují. Více než 60 % potravin a zemědělských produktů se do země přiváží, což se těžce odrazilo v nedávné době koronavirové pandemie, kdy byly zavřené přístavy a mezinárodní obchod stagnoval. Aby nedošlo k občanským nepokojům, gabonská vláda uměle držela ceny potravin na přijatelné úrovni, i když musely být vzhledem k jejich nedostatku na příděl.
Právě tato nesamostatnost vede jak politické špičky, tak vědce a prognostiky jak k rychlému plánování dalšího směřování země, tak i k výstavbě nových průmyslových hal a k lákání investorů, kteří by zejména zmíněné suroviny zpracovávali přímo na místě výskytu.
To vše předpokládá politickou stabilitu, která se jeví jako velmi křehká: do roku 1960 šlo o francouzskou kolonií a stejně jako jiné země s podobným osudem se i Gabon 30 let učil žít a rozhodovat sám za sebe. Teprve od roku 1991 lze vnímat uklidnění situace, přičemž demokraticky přímo volený prezident vládne poměrně autokratickým způsobem. Pro místní obyvatelstvo je tento styl vládnutí pochopitelný, moc však musí mít v rukou osvícená osobnost. Vše se zastavilo po loňských volbách, kdy armáda odmítla uznat potřetí zvoleného prezidenta Ali Bongo, uvěznila ho v domácím vězení, obsadila všechny státní instituce a do prezidentské funkce bez voleb dosadila svého hlavního generála.
Vzhledem ke své koloniální minulosti se většina Gaboňanů hlásí k některé formě křesťanského náboženství, převážně v jeho římskokatolické podobě. Přesto však roste procento obyvatel, kteří si říkají Babongo, lesní obyvatele, podle způsobu své obživy a preferovaného životního stylu. Snaží se žít v malých vesničkách a zajišťovat si bydlení i stravu bez ohledu na centrální řízení, a svůj každodenní rytmus doplňují o náboženské rituály, v nichž nezaměnitelnou roli hraje zpracování halucinogenní rostliny iboga. V únoru 1982 byl Gabon jednou ze čtyř afrických zemí, které při své týdenní návštěvě tohoto regionu navštívil papež Jan Pavel II.
Večer věnovaný Gabonu – 6. května 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Gabon, 18:15 prezentace základních informací (Gabriel Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Francie
Francie
1. dubna 2024 – 5. května 2024
Zatímco o některých zemích a státech, za které jsme se doposud modlili, člověk buď neslyšel vůbec nic, anebo měl o nich pramálo pravdivých informací, o Francii musel slyšet každý. Dokonce většina z nás tam aspoň jednou byla. I když vzhledem k rozlehlosti a různorodosti země je a bude velmi těžké říct, co je vlastně francouzské. Protože každý region nabízí svá vlastní specifika a posuzovat Francii a Francouze podle zkušeností z Paříže je dnes hodně zavádějící. Možná si ještě někdo vzpomene na Provensálsko, Normandii či Bretaň, ale i další z aktuálně 18 regionů (z toho 5 zámořských) se považují za typicky francouzské.
A tak jsem se rozhodl místo faktů, které získáte v každém průvodci či učebnici, zapátrat ve francouzských dějinách, ale i v současnosti a seznámit sebe i vás s nějakými zajímavostmi, které pravděpodobně ve zmíněných knihách nenajdeme. A nebudou to ani vyhlášené francouzské riviéry, francouzská móda, francouzský šanson či film, ani francouzské sýry či francouzský calvados. Málokterá země se může chlubit tím, že při jejím vyslovení se nám vybaví tolik známých jmen – od králů a prezidentů (Napoleon, Ludvík XIV., Charles de Gaulle, François Mitterand či Emmanuel Macron) přes zpěváky (Edith Piaf, Charles Aznavour, Zaz, Milène Farmer) a herce (Louis de Funès, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon) až k vědcům (Alphonse Bertillon, Jacques-Yves Coustaeau), módním guru (Yves Saint-Laurent, Coco Chanel) či sportovcům (Zinedine Zidane, Yanick Noah, Michel Platini).
Ale věděli jste, že mezi legitimními francouzskými králi je i Ludvík XIX., který vládl pouhých 20 minut, po kterých abdikoval ve prospěch svého synovce Jindřicha V.? Anebo že král Karel VI. ve svém šílenství skutečně věřil, že jeho tělo je ze skla a nechal si ušít speciální oblečení, které ho mělo chránit před rozbitím se na drobné kousky, kdyby náhodou někde upadl? Naštěstí pro Francii jej zbavili trůnu jeho vlastní synové, aniž by on sám vůbec tušil, že již není králem.
Ale i z těch hezkých a následováníhodných záležitostí nás možná překvapí, že to byla právě Francie, která jako první na světě zakázala supermarketům a dalším potravinovým obchodům vyhazovat neprodané zboží do kontejnerů (jsou za to přísné pokuty) a místo toho si každý prodejce musí najít organizaci nebo společnost, která dál toto potravinové zboží dříve, než ztratí svou záruční dobu, distribuuje mezi nuzné, potřebné, lidi bez domova anebo sociálně slabé obyvatele. A když je už řeč o potravinách, tak brambory, které Francouzi milují, začali hromadně pěstovat poté, co je jistý Antoine-Augustin Parmentier na svém políčku vysadil, nechal rozhlásit po okolí, že tam pěstuje vzácnou plodinu, pole přikázal hlídat vojáky a pak skrytě umožnil, aby lidé brambory kradli a začali o nich mluvit.
Ale dost bizarností, Francie byla dlouho považována za prvorozenou dceru katolické církve, má 1092 svatých a 627 blahoslavených (mj. sv. Vincent de Paul, sv. Markéta Alacoque, sv. Jana z Arku, sv. Diviš, sv. Jenovéfa…). A i když od Francouzské revoluce (1789) je mezi státem a církví poměrně silné napětí, francouzští katolíci stále drží ruku na pulsu moderních dějin a dali světu výrazné osobnosti.
V dubnu se budeme modlit za tuto zemi, za její obyvatele a za jejich bezpečnou budoucnost. A skrze Francii i za bezpečný svět.
Večer věnovaný Francii – 8. dubna 2024:
Finsko
Finsko
4. března 2024 – 30. března 2024
Finové o svou samostatnost museli bojovat velmi dlouho: nejdříve byli součástí Švédského království, aby po prohrané švédsko-ruské válce bylo jejich území v roce 1809 postoupeno carskému Rusku. Po bolševické revoluci v roce 1917 sice Finsko vyhlásilo samostatnost, ale o tom, že se ani Sovětský svaz jako nástupnický stát po Ruském impériu nemíní vzdát finského území, svědčí fakt, že se ho několikrát pokusil anektovat, přičemž si z něho uzurpoval celou oblast Karélie, jejíž součástí je Ladožské jezero, v němž leží ostrov Valaam se známým pravoslavným klášterem.
I když je dnes Finsko o tuto oblast chudší, stále je sedmou největší zemí Evropy a má co nabídnout. Jedná se o jezerní krajinu (někdy se o Finsku mluví jako o krajině tisíce jezer), jejíž celá čtvrtina leží za polárním kruhem. Mezi Laponskem na severu a Helsinkami na jihu jako nejnavštěvovanějšími částmi země se nachází nádherná příroda, v níž lze spatřit velké šelmy volně žijící v přírodě, jako jsou medvěd, vlk či rosomák.
Ale i místní obyvatelstvo představuje speciální druh lidstva, které se vyvíjelo samostatně od ostatních národů, o čemž svědčí nejen zvláštní jazyk, ale i skutečnost, že průměrná výška dospělých mužů je nejvyšší v Evropě, tři z deseti nejvyšších mužů na světě žijí právě ve Finsku.
Jakkoli je v zemi hodně vody a jak turisté, tak i domácí se rádi rekreují na šlapadlech, paddleboardech či na vodních lyžích, nejrozšířenějším doplňkem finských domácností je sauna. Vůně jehličnanového dřeva a rozpálených kamenů, nejednou promíchaná s pryskyřicí, dává saunování neopakovatelnou atmosféru. Pro Finy jde o záležitost posvátnou téměř jako kostel: ani v sauně se nesmí hádat, vést diskuse, které by mohly vyústit v konfrontaci, a naopak je důležité na těchto místech relaxovat a vypnout mozek. V posledních desetiletích můžete potkat finské turisty, jak za svým osobním autem na přívěsu převážejí mobilní saunu, bez níž si neumějí představit ani týden dovolené.
K Finsku patří rovněž několik desítek tisíc ostrovů, největší souostroví s názvem Ålandy má poměrně velkou míru samosprávy.
Spolu s Estonskem patří Finsko v Evropě mezi nejrozvinutější země v oblasti informatiky a digitalizace, nakonec – kdo by neznal finskou značku mobilů Nokia? Celková životní úroveň obyvatelstva je vysoko nad průměrem členských států EU.
Na severu země Slunce v létě nezapadne 73 dnů v roce a v zimě 51 dnů vůbec nevyjde. Je ještě řada jiných věcí, které k Finsku patří: strohý, ale světový trend určující design, nejlepší vzdělávací systém na světě, ale také jméno Paavo Nurmi, legenda severského sportu, něco jako náš Emil Zátopek. Je to k nevíře, ale u jaderné elektrárny Olkiluoto na břehu moře vyrostla nejseverněji položená vinice světa.
A co se týče náboženství – většina lidí jsou ateisté, nejsilnější církev představují finští luteráni, pravoslavných je zhruba jedno procento, muslimů, židů či katolíků zde žije minimum.
Večer věnovaný Finsku – 4. března 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Finsko, 18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Filipíny
Filipíny
5. února 2024 – 3. března 2024
Když se řekne křesťanství na Filipínách, po chvilce přemýšlení většině lidí určitě vyvstane před očima velkopáteční obraz ukřižování. Nejde však o symbolické ukřižování Krista na sochách či obrazech, ale o reálné ukřižování současných lidí, kteří si tímto způsobem chtějí nejen připomenout Ježíšovu oběť za naše hříchy, ale přijetím bolesti a utrpení na vlastní kůži chtějí dát najevo vděčnost Bohu za to, že je v životě uchránil před nějakým nebezpečím anebo jim odpustil větší provinění, o němž často vědí pouze samotní aktéři.
Největší koncentrace živých křížů na Filipínách je na vrcholku kopce nedaleko obce San Pedro Cutud, kam se každoročně o Velkém pátku vydává dav domorodců, doprovázený zvídavými turisty. Aktéři představují všechny, koho v souvislosti s Ježíšovou smrtí zmiňují evangelia. Vojáci, setníci, Annáš i Kajfáš, zákoníci, ženy, apoštolové i Panna Maria jdou za desítkami mužů (a v poslední době rovněž žen), kteří na svých holých ramenou nesou neotesané břevno kříže. Tito kajícníci doopravdy krvácejí z ran, způsobených bičováním i vsazením trnové koruny na hlavu. Někteří toto krvavé drama podstupují pravidelně, jiní považují za čest a hrdinné vyznání víry je absolvovat aspoň jednou za život. Šedesátiletý malíř Ruben Enaje se nechal přitlouct na kříž již pětatřicetkrát, o deset let mladší Mary Jane Sazonová se loni na tom samém místě nechala ukřižovat podvacáté. Ten první tak činí proto, že děkuje Bohu za zázračnou záchranu života při pádu z vysoké budovy, ta druhá prostě proto, že se tímto způsobem chce více propojit s Ježíšem, jehož považuje za svého Vykupitele.
Oproti desítkám let, kdy nebylo výjimkou, že některý křesťan po tomto aktu zemřel na otravu krve anebo vykrvácení, dnes filipínská vláda sice zavírá oči před touto tradicí, kterou by ráda nechala zapsat do kulturního dědictví UNESCO, na druhou stranu již pečlivě dbá, aby hřebíky, jimiž jsou dobrovolníci přitlučeni (tedy nejen přivázáni provazem), byly vysterilizované a každá ukřižovaná osoba po sejmutí z kříže prošla lékařskou prohlídkou a povinným ošetřením ran.
Nutno podotknout, že katoličtí biskupové na Filipínách opakovaně vyzývají věřící, aby si místo těchto krvavých rituálů připomínali Ježíšovo utrpení a smrt modlitbou, účastí na oficiálních bohoslužbách a dobročinností vůči trpícím, nicméně není výjimkou volání laiků po tom, aby si církevní hodnostáři na Velký pátek rovněž sundali liturgická roucha, vyšli ze svých často honosných obydlí, přijali za své hříchy několik ran karabáčem na holou kůži, vzali na ramena skutečný kříž a nechali se spolu s nimi ukřižovat.
Jak se tato tradice na Filipínách objevila? A co dalšího je v této asijské zemi zajímavého? To vše se budeme dozvídat nejen první pondělí v únoru, ale každý den měsíce modlitby za Filipíny.
Večer věnovaný Filipínám – 5. února 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Filipíny, 18:15 prezentace základních informací (Jan Beneš), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Fidži
Fidži
1. ledna 2024 – 4. února 2024
Evropané začali souostroví východně od Austrálie více osídlovat teprve na počátku 19. století a kolem roku 1820 na východním pobřeží ostrova Ovalau založili město, jemuž dali název Levuka. Právě toto město bylo pak až do roku 1877 hlavním městem Fidži, takže není divu, že právě zde nalezneme první fidžijskou banku, první poštu na souostroví, první nemocnici, radnici i první noviny, Fiji Times, které mimochodem od roku 1869 vycházejí dodnes. Rovněž zde stále funguje nejstarší škola a nejstarší hotel s názvem Royal Hotel, který je zároveň nejstarším v celém jižním Pacifiku. V době, kdy už bylo hlavním městem Fidži město Suva, tři dny před jeho elektrifikací elektrický proud rozsvítil první žárovky právě v Levuce.
Evropští osadníci si s sebou přivezli obchodníky, bankéře, ale i kněze, kteří původně neměli v úmyslu christianizovat domorodé obyvatelstvo, ale sloužit bohoslužby Evropanům. Tito vyznávali dvě hlavní náboženství, metodistickou víru a římský katolicismus, který však byl od počátku minoritní vírou. V tomto prostředí vzájemného přetahování, které se záhy přeneslo i do misijního působení k domorodému obyvatelstvu, vznikla neobvykle záhy i první zednářská lóže s názvem Polynesia 562. Právě její historické sídlo, ukrývající cenné historické dokumenty a artefakty sahající až k roku 1875, se v roce 2008 stalo cílem žhářských útoků během politických převratů. I když tento útok nebyl doposud zcela objasněn, je pravděpodobné, že za ním stáli nejen tuláci, pohybující se celoročně kolem přístavu, ale i někteří dobře situovaní občané města, považující svobodné zednáře za uctívače ďábla.
Žhářství je dlouhodobě velkým problémem Fidžijské republiky, plameny postupně zničily banku, penzion, závody, dílny i supermarket.
Oheň jako účinný prostředek vzájemného boje je původnímu obyvatelstvu velmi blízký: byl totiž součástí i domorodého náboženství, které mělo blízko k animismu, uctívání duchů zemřelých, ale i duchů skal či stromů. Složitý systém božstev, která vládla nad těmito duchy a která bylo potřebné uctívat příslušnými rituály, byl pravděpodobně jedním z důvodů, proč Fidžijci tak snadno převzali novou víru, i když do ní přimíchali i některé původní čarodějnické zvyky.
Souostroví čítající 322 ostrovů, které se v roce 1970 stalo nezávislým státem v rámci britského společenství Commonwealth, je však mnohem známější svými plážemi, pohodou a pohostinností vůči příchozím návštěvníkům. Proto patří k vyhledávaným turistickým destinacím bohatých Australanů nebo Zélanďanů. Stejně tak je však Fidži známé přetrvávajícími politickými problémy, kvůli nimž bylo roku 2007 vyloučeno ze zmíněného Commonweatlh.
Večer věnovaný Fidži – 8. ledna 2024:
17:30 mše svatá s úmyslem za Fidži 18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Etiopie
Etiopie
4. prosince 2023 – 31. prosince 2023
Etiopii se říká kolébka lidstva. Náhorní plošinu křižují hluboké rokle, říčky i jezera, ve volné přírodě zde žijí lvi, leopardi, hroši, opice či žirafy. V severní části země leží starobylé město Aksúm, považované za nástupce hlavního města kdysi slavného Aksúmského císařství. U kostela svaté Marie Sionské se nachází kaple, v níž je podle tradice uchovávaná schránka úmluvy, Židy považovaná za ztracenou v dobách pelištejských válek.
I když je Etiopie jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik v regionu a druhou nejlidnatější zemí v Africe s dlouhodobě rostoucími rozvojovými ukazateli, stále se řadí mezi nejméně rozvinuté země světa (zaujímá 173. místo ze 189 zemí). Opakující se extrémní sucha v posledních letech v kombinaci s nepřízní důsledků trvalých změn klimatu přispívají k neefektivnímu zemědělství, které obvykle není schopno uživit ani místní obyvatelstvo, takže se země stává stále závislejší jak na importu potravin, tak na zahraničních investicích, které by rády investovaly zejména těžařské firmy, protože jsou zde prozatm nevyužitá naleziště ropy, zemního plynu, niklu, mramoru a žuly, ale i zlata. Navíc už několik let v Etiopii probíhá vnitrostátní konflikt, v jehož důsledku zůstalo více než 5 milionu vnitřně vysídlených osob a téměř 26 milionů osob je odkázaných na humanitární pomoc. K tomu všemu se musí připočítat fakt, že ve srovnání s jinými státy, má Etiopie nejnižší dostupnost obyvatel k pitné vodě, a to nejen v subsaharské Africe. Všechny tyto faktory dohromady jsou častou příčinou nemocí, např. cholery. Chybějící zdravotnické zařízení, chronická podvýživa dětí či omezený přístup ke vzdělání jsou už od roku 2020 násobené důsledky celosvětové koronavirové pandemie a rovněž války na Ukrajině i v Izraeli. Generace do 20 let chodila nebo chodí do školy v průměru pouze 2,7 roku, přičemž celosvětový průměr se blíží k devíti letům. Nerovnost mezi muži a ženami není ničím neobvyklým, stejně jako tvrdě pracující děti už od 7 let. V posledních letech se rozvíjí vývoz kvalitní kávy a kožených výrobků, to vše ale tvoří pouze malé procento zisku, který navíc často putuje do bezedné a stále prázdné státní pokladny. Už od roku 2003 působí v Etiopii česká nezisková organizace Člověk v tísni.
Nábožensky je po Arménii hned druhou zemí, která přijala křesťanství za své národní náboženství, zároveň je však místem první Hidžry v islámské historii, kdy křesťanský vládce země přijal muslimské uprchlíky z Mekky, a to už sedm let před útěkem proroka Mohameda do Mediny. Nejvíce obyvatel se však hlásí k národní etiopské církvi Tewahedo, jejímž charakteristickým znakem je nejen víra ve všechna křesťanská dogmata, ale i dodržování starozákonních židovských tradic, včetně obřízky, zachovávání sabatu (kromě neděle), rozdělení zvířat na čistá a nečistá, dále rituálních tanců a řady různých postních pravidel. V mnoha rodinách nadále platí, že se muži žení velmi mladí a automaticky i se svou ženou odcházejí od původní rodiny jinam, kde se snaží žít samostatně. Necítí-li se někdo v tomto věku na založení rodiny, má možnost odejít do kláštera, kde pak celý život žije a pracuje ve společenství s ostatními mnichy.
Večer věnovaný Etiopii – 4. prosince 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Etiopii 18:15 prezentace základních informací (Šimon Slivanský), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Estonsko
Estonsko
6. listopadu 2023 – 3. prosince 2023
Když v únoru 2022 vstoupila ruská vojska na území Ukrajiny, jedněmi z nejhlasitějších kritiků této agresivní anexe a jasného porušení mezinárodní suverenity byly tzv. pobaltské státy, tedy Litva, Lotyšsko a Estonsko. Až do roku 1990 byly totiž součástí stejného státu jako Ukrajina, i ony se po bolševické revoluci v Rusku staly obětí postupné okupace, bolševizace a rusifikace z Moskvy. Na rozdíl od Ukrajiny však po získání nezávislosti tyto tři státy vstoupily do NATO a Evropské unie už roku 2004 a od té doby se jejich ekonomická i politická situace výrazně posunula směrem od Ruska na evropský Západ.
Z pobaltských republik je nejmenší právě Estonsko. I přesto se dokázalo už za necelých 20 let od odchodu ze sovětského vlivu zařadit mezi nejvyspělejší a nejpokrokovější země Evropy. Skutečnost, že jakékoli volby zde probíhají již léta pouze elektronicky nebo že v přepočtu na jednoho obyvatele mají Estonci nejvíce osobních počítačů a mobilů na světě anebo že aktuálně jako jedna z prvních přestává tato země postupně používat papírové peníze, je i na vyspělou českou společnost stále překvapivá.
Nadmořská výška celého státu nikde nepřevýší 50 nadmořských metrů (ale dle internetu má nejvyšší vrchol 318 m n. m.), nicméně 60 % rozlohy tvoří lesy, k nimž patří severští losi, a mimo ně zase obrovské množství bílých čápů, kteří obsadí cokoli, co jim jen trochu umožní postavit si bezpečné hnízdo. Kromě lesů a polí se z mořského pevninského pobřeží můžete vydat na některý z 1500 ostrůvků, pokud ovšem nečekáte, že na nich budete nakupovat anebo odpočívat na pláži. A komu vyhovuje spíše městská civilizace, hlavní město Tallinn je nejen půvabným severským městem, ale i památkou UNESCO: středověké hanzovní domy z doby německých rytířů stejně jako dochované městské hradby jsou nejen kulisou k fotografování, ale i skutečným místem obdivu, jak se lze o historické památky starat. Nedaleko hlavního města je přírodní park s bludnými kameny a vesničkou Käsmu, kam dlouhá sovětská léta nemohl vstoupit žádný zahraniční návštěvník. Jednoduše proto, že se sem jezdili rekreovat a podivovat nad přírodními krásami pouze vyvolení soudruzi. Je s podivem, že zde nevznikly žádné stavby, které by narušily celkový dojem z estonské krásy.
Až do nedávna se v Estonsku mluvilo převážně rusky, na východu země jste dokonce mohli narazit na města a vesnice, kde Rusové tvořili více než 90 % obyvatelstva. Zmíněná ruská agrese na Ukrajině však nechtěně způsobila, že se obyvatelstvo více hlásí k estonské národnosti a z estonštiny se rázem stal i jazyk nejrozšířenější. Patří přitom mezi nejsložitější a nejméně čitelný evropský jazyk, jímž se na rozdíl od tradované pověsti nedomluví ani s Maďary, ani s Finy, jakkoli právě s nimi tvoří nejbližší jazykovou skupinu. Nerozeznává rody podstatných jmen, zato každé z nich se skloňuje ve 14 pádech.
A co se týče náboženství? Nejvíce obyvatel se považuje za nevěřící v Boha, kolem 15 % obyvatel je pravoslavných a kolem 15 % luteránů. Na březích rozsáhlého Čudského jezera narazíte na komunity křesťanských starověrců, kteří zde žijí uzavřeným způsobem života, jak si ho zachovali někdy z 18. a počátku 19. století.
Večer věnovaný Estonsku – 6. listopadu 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Estonsko 18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Eritrea
Eritrea
2. října 2023 – 5. listopadu 2023
Právě na území dnešní Eritrei, která bývala součástí starověkého aksúmského císařství, se ve 4. století vylodil sv. Frumencius († 360), první apoštol Habeše. Eritrejské pobřeží bylo v 7. století obsazeno Araby, s nimiž se zde velmi rychle rozšířil islám. Až do 18. století drželi vládu nad pobřežím Osmané, později Britové, od nichž převzali správu Italové, kteří v roce 1890 vyhlásili samostatnou kolonii Eritrea. Ta pak byla po druhé světové válce chvíli kolonií britskou, roku 1952 se však spojila do federace s Etiopií, která ji v roce 1962 anektovala do jednoho státu. Od té doby Eritrejci usilovali o zpětné získání nezávislosti, čehož dosáhli teprve po dvacetileté krvavé válce s Etiopií v roce 1993.
Souběžně se snahou o státní nezávislost se ve starobylé etiopské křesťanské církvi, která vznikla oddělením od koptské církve, rozvíjela i snaha o založení vlastního eritrejského patriarchátu, který bude na Etiopii nezávislý. V září 1993 koptský patriarcha papež Šenuda III. (1923–2012) vyhověl eritrejské žádosti a vznikla nová autokefální pravoslavná církev, která není sjednocena ani s Římem, ani s Konstantinopolí, avšak communiem je spojena s pěti dalšími předchalkedonskými církvemi (arménskou, koptskou, etiopskou, syrskou a syromalankarskou).
Eritrejský prezident Isaias Aswerki (nar. 1955) vládne v zemi od získání nezávislosti téměř absolutistickou mocí. Chce mít kontrolu nejen nad politickou, ale i náboženskou situací v zemi, a proto trvalo dlouhých šest let, než bylo v dubnu 1998 schváleno jmenování asmarského arcibiskupa Phillipa prvním patriarchou eritrejské pravoslavné církve. Když ve věku 101 let v roce 2002 zemřel, jeho nástupcem se stal abune Yacob (1926–2003) a po jeho nenadálé smrti pak abune Antonios, ostrý kritik autoritativní eritrejské vlády. Ta jej roku 2005 protiprávně sesadila z patriarchálního stolce a uvrhla do domácího vězení. Na nátlak vlády byl v dubnu 2007 za nového patriarchu zvolen biskup abune Dioskoros. Ten zemřel v roce 2015, když ještě stále žil právoplatně zvolený patriarcha Antonios. I přesto byl zvolen nový patriarcha Querlos, ostatní zmíněné církve však jeho volbu neuznaly. Po smrti Antonia roku 2022 tak zůstává stolec patriarchy neobsazený a situace v církvi nepřehledná.
Činnost katolických misionářů byla v Eritrei (stejně jako v Etiopii) více než 200 let zakázána, prvním úspěšným misionářem byl až italský lazarista Justin de Jacobis (1800–1860), jenž do země přijel v roce 1839. Když pak byla roku 1890 země připojena k Itálii jako její kolonie, latinská církev zde vyvíjela velkou misijní činnost ve snaze přivést místní obyvatelstvo k vyznávání katolické víry a k jejímu praktikování v latinském obřadu. Do konce druhé světové války byla čtvrtina obyvatel země katolická, tento počet se však po roce 1945 snížil v důsledku poválečného vyhnání zahraničních (především italských) misionářů ze země. Pro správu eritrejských katolíků byl v říjnu 1951 v Asmaře zřízen apoštolský exarchát, podřízený etiopské katolické církvi, o deset let později povýšený na samostatnou eparchii. V tom samém roce vypukl válečný konflikt o nezávislost Eritrei na Etiopii, jenž skončil teprve v roce 1993. Vznikem nového státu se Eritrea stala jedinou zemí, kde všichni katolíci bez ohledu na obřad (včetně latinských katolíků) jsou svěřeni do jurisdikce východní katolické církve.
Přesto, že pravoslavná i katolická církev jsou v zemi oficiálně povoleny, ekonomické i politické postavení křesťanů je velmi obtížné, což v letech 2014 a 2015 vedlo tisíce obyvatel k emigraci z rodné vlasti. Mezi stovkami utonulých uprchlíků ve Středozemním moři byl právě velký počet Eritrejců.
Večer věnovaný Eritrei – 2. října 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Eritreu 18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Ekvádor
Ekvádor
4. září 2023 – 1. října 2023
Ekvádor je rozlohou druhý nejmenší stát Jižní Ameriky. I přesto tato země disponuje obrovskou rozmanitostí přírodních krás. V průběhu jednoho dne lze doslova zažít bouřlivé pobřeží Tichého oceánu, romantické zasněžené vrcholky pohoří And i nahlédnout do neprobádané amazonské džungle. Právě v Andách se nachází jedna z nejvyšších aktivních sopek na světě Cotopaxi, jejíž vrchol se nachází ve výšce 5 896 m n. m. Nejvyšším vrcholem Ekvádoru však není, tím je dnes již vyhaslá sopka Chimborazo s výškou 6 310 m n. m. U svahů další činné sopky Pichincha leží hlavní město Quito s půvabnou koloniální architekturou, velkým množstvím kostelů, malebným zákoutími a uličkami a všudypřítomnými lidmi. Není divu – když se z rozlohy státu odečtou neobyvatelné hory i džungle, na zbývajících plochách žije 18 milionů lidí, což vytváří relativně jednu z největších hustot obyvatel na světě. Na západě Ekvádoru najdeme pobřežní nížinné pásy, na jihu savany. Na východě se nachází deštný prales amazonské džungle. A součástí Ekvádoru je úchvatné souostroví Galapágy, v překladu doslova Želví ostrovy, které si Ekvádor anektoval samovolně v roce 1832, do té doby nepatřily nikomu. A takto to i zůstalo, dnes je z této lokality jedna z nejvyhledávanějších turistických atrakcí v Jižní Americe, kam létá i mnoho Čechů. Tito kromě přírody obdivují i povahu místních Ekvádorců, kteří jsou většinově pozitivně naladěni, veselí a hrdí na svou vlast, což je občas s podivem, protože mnozí z nich žijí pod kritickou hranicí chudoby. S tou se koneckonců země potýká už od svého vzniku roku 1822. Zajímavostí je také přítomnost indiánských kmenů, žijících hluboko v džungli, které velmi razantně odmítají kontakt s moderní civilizaci a žijí si své vlastní tradice.
Těch zajímavostí je však v Ekvádoru mnohem více: už samotný název, který mu dali Španělé, kteří zemi obsadili v roce 1534: protože se nacházela přesně na rovníku, pojmenovali ji rovník – ten se španělsky nazývá úplně stejně: ecuador. Po bolívijském hlavním městě La Paz je ekvádorská metropole Quito druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě: leží 2 850 metrů nad mořem. Jakkoli Ekvádor patří ekonomicky mezi chudé země, svou přírodu si chrání: za dobu své existence stihl prohlásit za zákonem chráněné parky a rezervace 26 lokalit, mezi nimiž je např. soubor činných sopek Cotopaxi anebo již zmíněné souostroví Galapágy. Vzhledem k tomu, že Španělé na rozdíl od ostatních velmocí do své americké kolonie nedeportovali černochy z Afriky, zůstalo místní obyvatelstvo téměř nedotčené jinými rasami, takže i dnes více než polovinu obyvatel tvoří čistokrevní indiáni z kmenů Kečuů a Chívarů, známých jako lovci lebek.
Něco však do země Španělé přeci jen přivezli: misionářům, kteří se vylodili na pobřeží Ekvádoru společně s obchodníky a kolonizátory, se povedlo obrátit na křesťanství téměř veškerou populaci, takže dodnes je 90 % Ekvádorců křesťany a z toho drtivá většina římskými katolíky. Země je tak doslova poseta staršími i novějšími kostely a kaplemi, kromě historických chrámů nové stále vznikají a rozhodně nezejí prázdnotou jako mnohé u nás v Evropě.
Koncem srpna se v Ekvádoru konaly prezidentské i parlamentní volby. Pouhých 10 dnů předtím byl zastřelen jeden z kandidátů na prezidenta Fernando Villavincenzio. Počet vražd každým rokem stoupá: toto číslo souvisí i se skutečností, že země je velkým překladištěm kokainu do Severní Ameriky a Evropy.
Večer věnovaný Ekvádoru – 4. září 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Ekvádor 18:15 prezentace základních informací (Gabriel Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Britské Panenské ostrovy
Britské Panenské ostrovy
7. srpna 2023 – 3. září 2023
V dubnu roku 2022 obletěla anglofonní svět důležitá zpráva: při razii v americkém Miami byl zadržen a zatčen úřadující premiér Britských Panenských ostrovů Andrew Fahie. Agenti, vydávající se za pašeráky kokainu z mexického drogového kartelu, si s ním zde sjednali schůzi, při níž jim za úplatek 700 000 dolarů umožnil používat přístavy na ostrovech ve spolupráci s tajným informátorem. Okamžité reakce politiků Spojeného království, pod nějž tyto ostrovy patří, byly plné zděšení a silných slov, v nichž se ozýval i návrh, aby tomto závislému území se samostatnou vládou bylo toto právo odejmuto a na ostrovech byla zavedena přímá správa z Londýna.
Celý skandál byl tím větší, že tato schůzka nebyla jediná a součástí dohody bylo předstírání boje proti drogám. V inkriminovaný den bylo rovněž objeveno soukromé letadlo, na jehož palubě se nacházely značkové tašky se zmiňovanou hotovostí.
Britské Panenské ostrovy (BVI) jsou královským zámořským územím, tvořeným více než 60 většími či menšími ostrovy, nacházejícími se v Karibiku východně od Portorika. Od nizozemských osadníků část souostroví převzali roku 1666 britští plantážníci, zatímco další část spravovalo Dánsko. Když v roce 1917 Dánské království prodalo za 25 milionů USD své území USA, zbytek byl nazván Britskými Panenskými ostrovy, aby se odlišily od těch amerických.
Hlavními ostrovy jsou Tortola, Virgin Gorda, Anegada a Jost Van Dyke, nejvíce obydleným z nich je Tortola, na níž leží i hlavní město Road Town. Kromě Anegady, která je korálového původu (proto se od ostatních liší i svou geomorfologií), jsou všechny ostatní ostrovy vulkanické. Pro turisty jde o zajímavou destinaci, protože pobřeží netvoří pouze pláže, ale i ideální kotviště pro jachty, zatímco hlubší – a zároveň ne příliš daleké – mořské okraje u pevniny se využívají k potápění či šnorchlování. Výjimečným místem pro tento účel je pak ostrov Virgin Gorda se zátokou, posetou obřími žulovými balvany, které vytvářejí mořská jezírka a jeskyně, nazývané mořské lázně.
Další atrakcí je vrak lodě Rhone, která ztroskotala u pobřeží Salt Island v roce 1867, když ji potopil hurikán a z posádky zabil 124 osob.
Na celém území žije přibližně 32 tisíc lidí, jejichž původ lze odvodit jak od španělských, nizozemských či britských osadníků, tak i od afrických otroků. Takto heterogenní společnost vytvořila speciální karibský dialekt, v němž se míchají mnohé evropské jazyky se základem ve španělštině, úředním jazykem, v němž vycházejí knihy, tiskoviny a všechny úřední listiny, však zůstává angličtina.
BVI samy sebe ve vlastní ústavě definují jako sekulární subjekt s odlukou církví od státu. Křesťané tvoří asi ¾ celé populace, je však nutno podotknout, že praktikujících je pouhých 9 % a ve všech církevních denominacích dochází k rapidnímu úbytku věřících, zejména z mladé generace. Katolíci jsou seskupeni ve čtyřech větších komunitách, přičemž pouze 3 z nich mají vlastní kostel a kapli, věřící na Anegadě se schází na bohoslužby ve svém příbytku. Zajímavostí je slib věrnosti, zákonem zavedený pro školy a oficiální úřední pozice roku 2016, v němž přísahající slibuje věrnost nejen „těmto“ Panenským ostrovům, ale i Bohu. Tím více
zaráží fakt, že tento ráj v Karibiku je zároveň rájem pro finanční machinace a spolu s Bermudami je označován za největší problémové území s daňovými podvody.
Večer věnovaný Britským Panenským ostrovům – 7. srpna 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za BVI; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Britské indickooceánské teritorium
Britské indickooceánské teritorium
3. července 2023 – 6. srpna 2023
Myslel jsem si, že to v červenci bude relativně jednoduché. Jako další oblasti, za které se modlíme v letních měsících, ani Britské indickooceánské území není samostatným státem, dokonce ani nemá vlastní obyvatelstvo. Do modlitebního seznamu se dostalo proto, že je mezinárodním společenstvím zařazeno jako zámořské závislé území se zpochybňovaným statutem. A to je vždy určitá hrozba pro bezpečí a pokojné soužití na planetě.
O tom jsem se měl přesvědčit záhy, jakmile jsem tři měsíce předem jako obvykle rozeslal dopis s informací o modlitební akci na nejvyšší státní i církevní úřady, kterým daná země nebo oblast podléhají. Netrvalo dlouho a obdržel jsem dopis od stařičkého významného kardinála Maurice Piat (82), jenž až do poloviny května letošního roku spravoval mauricijskou diecézi Port Louis, do níž územně spadá i oblast, kam budou směřovat naše červencové modlitby. Velmi laskavě, ale zároveň velmi důrazně protestoval už proti samotnému názvu oblasti, za kterou se chceme modlit, a to i přesto, že oficiálně je to právě Britské indickooceánské území (neboli BIOT), jak se v mezinárodním právu těmto ostrovům říká.
Zmíněný polotichý protest vychází z bolesti a křivdy obyvatel, kteří zde na těchto ostrovech až do roku 1967 bydleli. Právě rok 1967 byl počátkem nuceného vystěhování Čagošanů, domorodého kreolského etnika, pokračujícího až do roku 1973, kdy se celé souostroví pro civilní obyvatelstvo uzavřelo a se souhlasem Spojeného království se na hlavním ostrově Diego García vybudovala americká strategicky významná vojenská základna.
Souhlas Londýna byl potřebný proto, že v roce 1814 na základě Pařížské smlouvy byly bývalé francouzské kolonie Čagošské ostrovy spolu s Mauriciem postoupeny Spojenému království. Zatímco Mauricius si ponechal své jméno, Čagošské ostrovy byly přejmenovány na BIOT. V roce 1968 byla na Mauriciu vyhlášena nezávislost a tato nově vzniknuvší republika východně od afrického kontinentu se stala hlavním cílem, kam byly Čagošané britskou vládou deportováni. Od toho okamžiku začal nejdříve politický, posléze také soudní boj o osud Britského indickooceánského území, které si nárokuje právě mauricijská vláda s odůvodněním, že toto území bylo před rokem 1967 spravováno sice Londýnem, ale skrze mauricijského správce.
Letité soudní tahanice protnulo 25. února 2019 stanovisko Mezinárodního soudního dvoru v Haagu, podle něhož se má Británie co nejdříve vzdát tohoto území, které neoprávněně oddělila od Mauricia ještě před jeho vznikem, a umožnit návrat původního obyvatelstva. Na základě tohoto stanoviska už 22. května 2019 vyzvalo Valné shromáždění OSN Spojené království ke stažení koloniální správy do 6 měsíců a předání celého souostroví Mauricijské republice. Nicméně ani opakovaná rezoluce z ledna 2021 stejného orgánu OSN nedosáhla žádného posunu, nepomohl ani zákaz Světové poštovní unie používat na území BIOT britské známky. Naopak, vlády UK a USA argumentují platností mezinárodní smlouvy podepsané v roce 2016, podle níž toto území může být pronajato americké armádě až do roku 2036.
Z neznámého území v Indickém oceánu se tak stává velmi důležitá oblast, v níž i my v Bubenči můžeme svou modlitbou pomoct vyřešit problémy a spory, které není světská společnost zatím schopna řešit.
Večer věnovaný Britskému indickooceánskému území – 3. července 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za BIOT; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Bermudy
Bermudy
5. června 2023 – 4. června 2023
Bermudy tvoří souostroví, skládající se z více než 180 ostrovů a ostrůvků, lákajících návštěvníky svou nádhernou přírodou, úchvatnými plážemi a fascinující historií. K ní bezesporu patří legendární bermudský trojúhelník. Jde patrně o nejznámější záhadu v oceánu mezi Miami, Bermudami a Portorikem: údajně zde mizely lodě a letadla bez jakéhokoli vysvětlení. I když se ukázalo, že mnoho příběhů bylo pouze nadsázkou a přeháněním, tajemství bermudského trojúhelníku mezi lidmi stále přetrvává. Další zajímavostí Bermud je bezesporu Růžová pláž: nádherná pláž s jemným růžovým pískem je výsledkem shlukování drobných růžových korálových útesů s bílým pískem. Když se sluneční paprsky odrážejí od růžových částic, vytváří se ohromující optický dojem. Dalším turistickým lákadlem jsou podvodní jeskyně: v mnoha z nich přitom byly objeveny artefakty a pozůstatky, které ukazují na přítomnost původních obyvatel ostrovů.
I když se jako v jiných zemích i na Bermudách v posledních letech objevuje rostoucí trend sekularizace a nevyznávání žádného konkrétního náboženství, významné místo ve společnosti hraje bermudská církev, což je odnož anglikánství, zavedeného na ostrovech během anglické kolonizace v 17. století.
Ty byly Evropany objeveny v roce 1505 španělským námořníkem Juanem de Bermúdezem, od něhož odvozují své jméno. Ostrovy však zůstaly neobydlené, a to až do roku 1609, kdy zde ztroskotala anglická loď Sea Venture na cestě do Virginie. Trosečníci začali budovat komunitu, která právě v roce 1612 dostala formální rozměr, když byla přiřazena k Anglii a nazvána kolonií Somers Isles (po siru George Somersovi, kapitánu lodi Sea Venture). Od té doby jsou Bermudy pod správou britské koruny, v roce 1684 samosprávným územím s vlastním parlamentem. Tento status jako zámořského území byl potvrzen i v roce 2009, kdy obyvatelé ostrovů v referendu rozhodli, že si přejí zůstat pod správou Spojeného království. Vyznačují se však velkým podílem autonomie, místní vláda (Bermuda Government) má kontrolu nad většinou aspektů správy a legislativy, zatímco Spojené království je zodpovědné za záležitosti jako obrana, zahraniční politika a bezpečnost.
Život na Bermudách může připomínat bezproblémovou pohodu. Ve spleti dnešní globalizace a nejistot i zde ale vyplouvají na povrch politické skandály (v roce 2017 se do korupčních potíží dostali dva poslední premiéři) anebo obchodní kontroverze (zdejší daňový systém přitahuje mnoho zahraničních zbohatlíků).
Večer věnovaný Bermudám – 5. června 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Bermudy; 18:15 prezentace základních informací (Vilém Růžička), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Egypt
Egypt
1. května 2023 – 4. června 2023
Egypt je jednou z nejstarších známých civilizací, jejíž kořeny lze dohledat už v 6. tisíciletí př. Kr. Bible tuto zemi a její obyvatele zmiňuje už ve svých prvních knihách, když je představuje na jedné straně jako synonymum bohatého, nábožensky a kulturně vyspělého národa, na straně druhé jako velké materialistické pokušení pro vyvolený izraelský lid. Je vůbec těžké si představit kočující Jakubovy syny, kteří jako karavana putují z dnešního palestinského území přes Sinajský poloostrov k řece Nil, aby tam žebrali o zásobu obilí, a někde v dálce vidí již tenkrát stojící monumentální pyramidy. Už v té době Egypťané znali písmo, stavěli ohrazená města, praktikovali zavlažování pouštních oblastí a ve svých náboženských představách o bozích reflektovali poměrně složitý hierarchický systém své vlastní společnosti a její vlády. Dodnes není pořádně vysvětleno tajemství nejen zmíněných pyramid v gízské nekropoli, ale ani ruin Vesetu, Karnaku či Údolí králů. Nil je jednou z největších a nejdelších řek planety a nejen u své delty, ale i v horní (jižní) části svého toku skýtá mnohé zajímavé lokality včetně Luxoru anebo Ben Ezry, staré židovské synagogy s bohatou knihovnou.
Geografické umístění Egypta je vskutku unikátní – může se právem titulovat jako středomořská, středovýchodní, ale i severoafrická země. Stejně tak se o Egyptu mluví jako o starověkém, židovském, křesťanském i islámském. Byla to proslulá alexandrijská škola, kde mezi 3. a 1. předkřesťanským stoletím vznikla Septuaginta, první řecký překlad hebrejské Bible, vypracovaný tamní silnou židovskou diasporou. Protože větší část egyptského území byla ovládána Římskou říší, už krátce po Ježíšově smrti se do Egypta dostávají první křesťané, ve zmíněné Alexandrii třeba doložitelně působil evangelista Marek. Avšak k Egyptu se váže rovněž svatý Pachomius z první poloviny 4. století, jenž je považován za otce pouštního mnišství v podobě malých komunit rozjímajících poustevníků, kteří se setkávali na společných aktivitách, aby se pak každý ve své prosté poustevně oddával myšlenkám na Boha a věčný život. I když se křesťanství na několik století stalo výhradním egyptským náboženstvím, zdejší staré pohanské chrámy zavřel v sedmém století teprve islám. Jeho militantní nástup do civilizovaného světa egyptských měst způsobil odchod významné části původního (v té době již křesťanského) obyvatelstva do západní části Egypta, kterou Arabové začali nazývat Kubtí, z čehož vzniklo dnešní pojmenování Koptové. Oficiálně tvoří zhruba 10 % místních obyvatel, hlásících se ke starobylému koptskému křesťanství, které od Říma kdysi oddělila nikoli dogmatická hereze, ale tehdejší politická situace, lokální izolace a bezprostřední ohrožení na své existenci ze strany muslimské většiny.
Dodnes je tedy Egypt společensky, etnicky i nábožensky rozdělen na dvě výrazné skupiny, Kopty a Araby, přičemž ta první musí čelit nejen různým diskriminačním předpisům, ale nejednou i útokům na své chrámy nebo i celé osady, zasazené obvykle hluboce v pouštích. Právě ke Koptům vedla důležitá apoštolská cesta papeže Františka jako projev blízkosti a bratrské podpory poté, co v letech 2015–2017 čelili několika tragickým teroristickým útokům, při nichž přišly pokaždé o život desítky lidí.
I přes své historické, kulturní a náboženské bohatství je bohužel Egypt dnes Evropě známý pouze jako turistická destinace plážových dovolených s fakultativním výletem k pyramidám.
Hlubší poznání jak jeho minulosti, tak i současnosti nás však přivede k obdivu jeho starověkých světců i současných hrdinských křesťanů. A rovněž k potřebě společné modlitby s Egypťany a za Egypťany.
Večer věnovaný Egyptu – 1. května 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Egypt; 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Džibutsko
Dominikánská republika
Dominikánská republika
6. března 2023 – 2. dubna 2023
Zatímco obyvatelům státu Dominika se říká Dominičané, těm, kteří žijí v Dominikánské republice, se pro odlišení nazývají Dominikánci. Zatímco o tom prvním státu většina z nás patrně nikdy neslyšela, ten druhý je obecně známý i proto, že se nejeden kolega či soused již pochlubil, že tento turistický ráj navštívil. Nevím, zda opravdu stojí za to vložit značnou (a pro většinu z nás asi i scházející) část peněz do letenek na ostrov Hispaniola, jenž je rozdělen do dvou států. Západní část ostrova, kterou kdysi kolonizovali Francouzi, tehdejší velmoc v obchodování s černošskými otroky, tu východní si ponechali Španělové, kteří ostrov v osobě Kryštofa Kolumba pro Evropany roku 1492 objevili. Dva různé národy, dva různé přístupy k domorodému i kolonizovanému obyvatelstvu měly za důsledek odlišný vývoj historických souvislostí na ostrově. Vzpoura černošských otroků vůči francouzské nadvládě vedla už 1. ledna 1804 k vyhlášení prvního nezávislého, a navíc mimo Afriku zcela černošského státu v Latinské Americe, jímž se stalo Haiti; východní sousedé si sice roku 1821 klidnějším způsobem vyjednali nezávislost na Španělsku, nicméně je vzápětí obsadili a kolonizovali ti, kteří se proti koloniím vzbouřili, a to Haiťané. Dominikánská republika tedy roku 1844 paradoxně nevznikla oddělením se od Španělska, ale vysvobozením z nadvlády Haiti. Dvě století od těchto událostí rozdíly mezi oběma státy nejen že nesmazaly, ale dokonce je ještě prohloubily, takže zatímco Haiti je počítáno mezi nejchudší, a co se týče kriminality, také mezi nejnebezpečnější státy světa, Dominikánská republika se chlubí jedním z nejvyšších standardů na západní polokouli a každoročně stoupajícím přílivem turistů z různých částí světa, Českou republiku nevyjímaje.
Jakkoli se místní vláda snaží představit svůj stát jako ideální místo pro dovolenou bohatších Američanů a Evropanů, problémů je v zemi více než dost, a to nejen v rovině politické, ale i sociální a ekonomické. To vše určitě zazní i během večera, věnovaného Dominikánské republice. To, na co pravděpodobně však nezbude mnoho času, jsou zvláštnosti, o nichž jste možná slyšeli či četli a které nenajdete jinde než právě na tomto ostrově či dokonce pouze v tomto státě. Tak například za kácení jakéhokoli stromu může kdokoli, kdo poruší tento zákaz, platný již od roku 1982, dostat nejen tučnou pokutu, ale po zkráceném řízení pravděpodobně skončí přímo ve vězení, které se v žádném případě nevyznačuje úrovní, na jakou jsou zvyklí naši odsouzení. Z celého Atlantiku právě ke břehům Dominikánské republiky připlouvají každoročně ohrožené druhy velryb, které se tu páří, odrodí mláďata a pak se znovu vracejí do vod oceánu.
Ale zpět k lidem: domorodí se rádi přepravují tzv. guaguas, kde sedí na jednom sedadle, resp. jeden na druhém i tři osoby, všichni si povídají nebo pozpěvují, v prostoru koluje lahev rumu a obecně vládne přátelská nálada. Většina rádií bude hrát a většina lidí tančit merengue, typický a nezaměnitelný druh hudby a tance. A ať se ochránci zvířat jakkoli snaží, stále se jim nepovedlo hlavně z vesnic vymýtit typické kohoutí souboje.
Ještě snad zbývá dodat, že za svůj název vděčí tento stát dominikánskému řádu, který byl, i přesto, že šlo o Španěly, mezi obyvatelstvem natolik oblíbený, že nikdo neprotestoval, když se země pojmenovala podle nich a mnohé obce a města ve svém jménu dodnes obsahují svého
svatého patrona, jsou jako Panna Maria, svatý Jan, svatý Jakub, svatý Kryštof a pochopitelně svatý Dominik. To mě těší jako katolíka. A jako občan mohu tak trochu závidět třeba to, že v této rozvojové zemi se už od roku 2007 vyřizují veškeré úřední záležitosti online, a kdo to neumí, zajde na úřad, kde to za něj pověření pracovníci udělají. A založení firmy trvá průměrně 3 dny. Inu, zdá se, že Česká republika se má co učit i od mnohem chudších zemí…
Večer věnovaný Dominikánské republice – 6. března 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Dominiku; 18:15 prezentace základních informací (Bruno Sibera), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Dominika
Dominika
6. února 2023 – 6. března 2023
Když jsem při loučení minulý měsíc řekl, že se v únoru budeme modlit za Dominiku, někdo mě opravil, že se jedná o Dominikánskou republiku. Není tomu tak – jde o dva zcela odlišné a samostatné státy, i když oba ležící v Karibiku. Nebýt Modlitby za svět, nejspíše bych se ale ani já o existenci tohoto ostrovního státu nedozvěděl.
Rozlohou 750 km2 patří k nejmenším státům světa a stejné zařazení má i co do počtu obyvatelstva – žije v něm pouhých 72 tisíc obyvatel, a to převážně na pobřeží, protože ve vnitrozemí převládají tropické deštné pralesy. Navíc jde o velmi chudou zemi, často postiženou hurikány. Když se v roce 2017 v oblasti prohnal hurikán Maria, jeho epicentrum plně pokrylo nejen celý ostrov, ale i okolní moře, takže kromě trhání střech na domech je vzápětí přikryly a zaplavily obří vlny.
Možná i proto Dominika nečelí žádným návalům turistů, ale ti, kteří ostrov navštíví, jej nazývají perlou Karibiku. Nejen kvůli čisté vodě a absenci průmyslu, jemuž by musela ustupovat příroda, ale i kvůli přetrvávajícím domorodým tradicím, které udržují místní kmeny, žijící sice modernějším způsobem života než jejich dávní předci, přesto však uchovávající pokladnici různých rodinných a společenských tradic, které dodržují bez ohledu na to, zda si je fotí návštěvníci. A to jich na ostrově žijí necelá 2 %, zbytek obyvatel jsou většinou lidé tmavé pleti, potomkové bývalých afrických otroků, přivezených nejdříve francouzskými a později britskými kolonisty. Právě mezi Francií a Británií se téměř dvě století odehrávaly boje o toto území, než se po vzoru Británie vytvořilo Dominické společenství (Commonwealth), které dosáhlo autonomie v roce 1967 a plnou nezávislost o 12 let později.
Dnes už těžko říct, zda bylo, či nebylo rozumné osamostatnění se, zejména když globální obchodní trh ukazuje, že přírodní krásy pro zvýšení životní úrovně místních nestačí. A že je na Dominice co obdivovat. Na tak malém území, které se do dnešní podoby dotvářelo sopečnou aktivitou, se rozléhají nejen tři národní parky, z nichž Trois Pitons se dokonce dostal na Seznam přírodních bohatství UNESCO, ale i termální vody a jezera, třeba Boiling Lake. A i kdybychom nikdy o existenci Dominiky jako státu neslyšeli, to samé nelze říct o názvu řeky Indian River, i když asi většina si už nevzpomene, v jakých souvislostech se nám dostala do povědomí. Ale ano, právě na této řece se točily úchvatné scény v druhém pokračování Pirátů z Karibiku: Truhla mrtvého muže.
Hlavním městem Dominiky je Roseau u ústí stejnojmenné řeky do moře, s necelými 20 tisíci obyvateli. Právě zde sídlí jediná římskokatolická katedrála v zemi – Notre-Dame Fair Heaven. Francouzsko-anglický název symbolicky naznačuje, jakými řečmi se na ostrově dá domluvit: byli to právě francouzští misionáři, kteří přinesli na ostrov křesťanství a postavili zde první kostel z rákosí. Současná kamenná katedrála však již byla postavena v letech 1855–1916, kdy Dominika patřila Britům. A jedno z vitrážových oken v kostele zobrazuje Kryštofa Kolumba, španělského mořeplavce, jenž pro Evropany ostrov objevil 3. listopadu 1493, aniž by věděl, že se ocitl na doposud neznámém ostrově.
Věřím, že měsíc, kdy se budeme modlit za Dominiku, i my objevíme nejen nové informace o tomto ostrově, ale i skutečnosti, které Boží pomoc a řešení opravdu potřebují: aby místní, zejména mladí obyvatele zvládali permanentní ohrožení hurikány, ale i to, aby bylo kým obsadit uvolněný biskupský stolec ve zmíněné diecézi, jíž akutně chybí dostatek kněžských povolání. Přitom katolíci tvoří téměř 80 % všech Dominičanů.
Večer věnovaný Dominice – 6. února 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Dominiku; 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Dánsko
2. ledna 2023 – 5. února 2023
Nikdy jsem v Dánsku nebyl a ani nevím, zda se mi do této skandinávské země ještě někdy podaří zavítat. Přesto při studiu základních informací o Dánském království, ale i o Dánech jako takových jsem nabyl dojmu, že jde o zemi snů, a to si dokonce myslí i většina obyvatel Dánska, což nevím, zda má v některé evropské zemi obdobu.
Pro nás jako křesťany může být zajímavé, ale i zvláštní, že Dánsko – ač se navenek tak tváří – není nekonfesní zemí, ale naopak tradičně je stále očekáváno, že domorodý Dán či Dánka bude pokřtěný v dánské luteránské církvi, která je církví státní, což dokládá i to, že její oficiální hlavou je panovník, v současnosti dánská královna Margareta (neboli Markéta) II., která se po smrti anglické královny Alžběty stala nejdéle panující královnou na světě a nejdéle vládnoucím žijícím panovníkem v Evropě. Její královské heslo od roku 1972 zní: „Guds hjælp, folkets kærlighed, Danmarks styrke“ (Boží pomoc, láska lidu, síla Dánska), a stalo se také mottem pro celý lid. Celá církev má v rodné řeči pojmenování jako Folkekirchen, tedy lidová neboli také národní církev a její vznik sahá k roku 1536, kdy se král Kristián III. přidal k německému luteránskému hnutí, nechal uvěznit všechny katolické biskupy, majetek katolické církve převedl pod správu dánské koruny, do liturgie zavedl lidovou řeč, a aby nebyl nijak závislý na cizím řízení, tuto luterskou formu křesťanství striktně oddělil i od německého vlivu a sám se prohlásil za hlavu církve, požehnanou samotným Bohem. Katolická církev byla přímo zakázána a její šíření či působení v království sankcionováno trestem smrti. V roce 1682 sice došlo ke zmírnění a katolíkům se dovolilo vyznávat víru, nicméně stále zůstala zakázána konverze z luteránské víry na katolicismus a plnou náboženskou svobodu v zemi zaručila teprve ústava z roku 1849. Dodnes se však ke katolíkům nehlásí ani 1 celé procento a většinu z věřících či návštěvníků katolických bohoslužeb tvoří cizinci anebo rodiny, které vzešly z národnostně i konfesně smíšených manželství.
Součástí království jsou i dvě relativně autonomní území, jejichž budoucnost hodně závisí na tom, jak silné pouto je ke koruně na evropském kontinentu váže. Jedná se o Grónsko a Faerské ostrovy. Vývoj mírně naznačuje fakt, že obě území vystoupila z Evropské unie (resp. Grónsko ještě dříve z Evropského společenství), mají vlastní parlament a na Faerských ostrovech dokonce v roce 2008 vznikla i samostatná Faerská luterská církev, nezávislá na té dánské. Pokud k tomu připočteme znepokojující každoroční zprávy o množících se útocích formou střelby či bombových útoků zejména v hlavním městě Kodani, typická demokracie, svoboda i určité svobodomyslné dodržování psaných či nepsaných pravidel mohou být v brzké době i v této zemi ohroženy.
O Dánsku se někdy říká, že je křížencem německé disciplíny a skandinávské velkorysosti, což z něho činí velké lákadlo pro lidi, kteří se v létě během dovolené nebojí o něco chladnějšího počasí a chtějí prožít několik dnů loudáním po dánské krajině, lelkováním v typických dánských městečkách, obdivováním přírodních zajímavostí či návštěvou nesčetných historických památek. Ani není divu, že Dánsko dalo světu takové osobnosti jako byl pohádkář Hans Christian Andersen, astronom Tycho Brahe, nebo filozof Søren Kierkegaard či tenistka Caroline Wozniacki. A co je pravdy na rčení, že je někdo ožralý jako Dán? Dozvíte se první pondělní večer v našem bubenečském kostele.
Večer věnovaný Dánsku – 2. ledna 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Dánsko; 18:15 prezentace základních informací (Tomáš Dynybyl), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Čína
5. prosince 2022 – 1. ledna 2023
Pomineme-li současnou válku na Ukrajině, kromě Ruska a Ukrajiny se bezesporu ve světových médiích vedle Spojených států amerických nejčastěji mluví či píše o Číně. Země, která je permanentně kritizována za svou politiku, která neumožňuje jiný než vládní pohled na svět a jeho fungování. Země, která bezostyšně okupuje nejen Tibet, ale usiluje polknout i donedávna ekonomicky i politicky nezávislý Tchaj-wan. Země, kterou si žádný stát vlastně nechce rozhádat a s níž je dobré a výhodné udržovat přinejmenším férové a korektní diplomatické vztahy.
Čína je země mnoha kontrastů, které si každý návštěvník uvědomí vzápětí po vystoupení z letadla v hlavním městě, kdy pohled na mrakodrapy, množství bank, rušný pohyb na ulicích a celkově na „kapitalistický styl“ fungování reklamy včetně světelných log a obřích billboardů dokáže zcela zmást jakoukoli podjatou představu o skomírající ekonomice tohoto asijského hospodářského tygra. Stačí však odjet sám několik desítek kilometrů za Peking, do míst, kde kromě čínské abecedy nenarazíte na žádný jiný druh písma a kromě čínštiny se nedomluvíte žádným jiným jazykem, abyste poznali odvrácenou tvář celého systému, když se velmi stěží nejen zorientujete, kde vlastně jste, ale vlastně i dokážete bez pomoci jiných vrátit zpět do pohodlí hotelu, kde budete ještě dlouho přemýšlet, jak mohou čínští venkované přežít v tak bídných podmínkách a bez státem hrazeného sociálního či zdravotního pojištění.
Čína je země tak různorodá, že jakékoli zjednodušování jí vlastně ubližuje. Můžeme psát o tom, že je to země typické kuchyně, kterou známe i u nás, ale když budeme v Číně hledat typická jídla, bude se nám točit hlava už jen z toho, že nebudeme vědět, kterou část Číny lze považovat za typického představitele gastronomie. Můžeme mluvit o absenci historických památek, jelikož proslulá kulturní revoluce Mao ce-tunga v letech 1965–1969 zbourala většinu budov, které jen trochu připomínaly dobu císařů či „zastaralou“ ideologii předchozích století, nicméně je to právě Čína, která má na seznamu památek UNESCO největší počet památek. Můžeme nadále přetrvávat v zaběhnutém myšlení, že náboženský život v Číně je v důsledku tvrdých komunistických represí zcela vymýcen, stačí však navštívit některý z katolických kostelů anebo budhistických klášterů, aby návštěvník zůstal v pochybnostech, zda takto živé komunity věřících i mnichů vůbec ještě existují někde na evropském či americkém kontinentě.
Čína je země tak veliká, že se v ní odehrává nepřeberné množství událostí světového a globálního významu každý den, aniž by se jimi stihla média zabývat. Kdo z nás například zaregistroval, že roku 2008 zahynulo při jednom z opakujících se zemětřesení v západní Číně přes 90 tisíc lidských obětí anebo že v letošním roce Čína předběhla USA a dostala se na světovou špičku výzkumných a vědeckých programů? Kdo z nás ví, proč na každých olympijských hrách patří čínští sportovci k těm, jichž se soupeři nejvíce obávají, anebo jak je možné, že při všech těch negativních informacích, které v sobě o této zemi máme, produkuje Čína tolik uměleckých zážitků a kvalitního zboží?
O Číně můžeme říct, že o ní mnohem více věcí nevíme, než víme, a že je to země, v níž lidé právě proto potřebují pomoct. Jsou to miliony obyčejných obyvatel, kteří nezapadají do obrazu, který tato velmoc vysílá směrem navenek, a jejichž osud může být právě proto velmi rychle a definitivně zpečetěn, že mají jiný názor, než je ten „správný“.
Večer věnovaný Číně – 2. ledna 2023:
17:30 mše svatá s úmyslem za Čínu; 18:15 prezentace základních informací (Kryštof Vondráček), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Česko
Černá Hora
Černá Hora
3. října 2022 – 6. listopadu 2022
I přesto, že tato země neleží od České republiky příliš daleko, pro většinu z nás jsou následující skutečnosti určitě novinkou a překvapením. Na území Černé Hory leží nejdeštivější místo v Evropě, kterým je vesnice se zajímavým názvem Crkvice. Najdeme zde rovněž jeden z mála původních pralesů na území našeho kontinentu Biogradskou Goru. Řeka Bojana je jedinou řekou na světě, která díky zvláštnostem v terénu teče současně nahoru i dolů. Kaňon Tara je se svými 1330 metry nejhlubším v Evropě a druhým nejhlubším na světě, stejnojmenná řeka je zase jednou z nejčistších řek vůbec. Na vrcholku hory Visitor je jezero s plovoucími ostrovy. Právě v malé zemi, jakou je Černá Hora, nalezneme 117 pláží, jedna z nich, Velika Plaža, se svou délkou 12 km je nejdelší pláží v Evropě. Polovina obyvatel je mezi 25 a 54 lety. Černá Hora na rozdíl od většiny států si nehlídá národní doménu .me, ale lze si ji zaregistrovat kdekoli ve světě. Takže ve Spojených státech si mnozí lidé registrují stránky typu jméno.příjmení.me. V údolí Bjelopavlic se nachází překrásný klášter Ostrog, jenž je zařazen mezi nejnavštěvovanější památky křesťanství vůbec, a to i přesto, že turisté tuto součást bývalé Jugoslávie teprve objevují. Jedná se o oblast východního křesťanství, takže nejvíce obyvatel vyznává pravoslaví (u Černohorců jde téměř o pravidlo), nicméně obyvatelé jiných národností (Chorvati, Albánci) vyznávají i římský katolicismus a na jihu země i islám. Jakkoli je římských katolíků v zemi málo, v důsledku dlouhodobých historických souvislostí netvoří jednou provincii, ale jsou podle národnosti rozděleni do dvou jurisdikčně vzájemně nepropojených celků. Zatímco katolíci převážně albánské (nebo možná spíše kosovské) národnosti podléhají starobylému arcibiskupství Bar, chorvatští katolíci jsou sjednoceni v diecézi Kotor, která nepodléhá barskému arcibiskupovi (i když jsou obě v jednom státě), ale přímo Svatému Stolci.
Podle názvu měst si už mnozí snadno domysleli, že černohorština je slovanský jazyk, v minulosti měli Černohorci dokonce samostatné království se sídlem v Cetinje, zatímco současná hlava státu sídlí v Podgorici. I to je zvláštností: jde o jednu z mála evropských zemí, kde hlavní katolická katedrála není v hlavním městě.
Ačkoli ještě při vyhlášení nezávislosti v roce 2006 patřila Černá Hora i v důsledku embarga, které sdílela kvůli federaci se Srbskem, jednou z nejchudších zemí nejen na Balkáně, ale i v celé Evropě, dnes se stále více stává silným hlasem promlouvajícím do evropského dění. Od roku 2017 je plnohodnotným členem NATO, a i když zatím není členem ani Evropské unie, ani měnové unie, platí se zde eurem. Už v roce 1991, tedy dávno před vznikem samostatného státu, černohorský parlament přijal zákonnou deklaraci o povinné ochraně přírody každým občanem, s ambiciózním plánem být prvním ekologickým státem na světě.
I když jako jinde ve světě, i zde mladá generace posupně bourá zažité stereotypy, mezi obyvateli stále převažují tradiční hodnoty, mezi něž patří pohostinnost, příjemná upovídanost, a především silná rodina, přičemž se jí nemyslí pouze rodiče a děti, ale opravdu široké příbuzenstvo.
Jakkoli se země, za kterou se budeme modlit v říjnu, stále řadí mezi Čechy teprve objevované destinace, už před léty si tuto zemičku vyhlédly západní celebrity, takže v Boce Kotorské anebo na ostrově Sveti Stefan najdete uzavřené a dobře hlídané rezidence bohatých turistů.
Večer věnovaný Černé Hoře – 3. října 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Černou Horu; 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
ČAD
5. září 2022 – 2. října 2022
Skutečnost, že se jedná o jednu z nejchudších zemí světa, asi nikoho nepřekvapí. Zvláště, když se podívá na mapu a podrobně si ji nastuduje: většinu území tvoří neobyvatelná a nehostinná Sahara, úrodná půda je pouze v úzkém pruhu na jihozápadě země u Čadského jezera, o které se země dělí s dalšími třemi africkými zeměmi. Správně by se měly do všech jazyků překládat názvy „jezero Čad“ a přilehlouzemi jako „Čadsko“, ale tyto etymologické problémy se jmény jsou zanedbatelné ve srovnání se vším, s čím se Čad poslední roky potýká. Zmíněné klimatické a geografické podmínky s sebou přinášejí obrovské sucho, s tím související hlad a nepředstavitelnou chudobu obyvatel, kteří jsou doslova „uvězněni“ v hranicích státu, který si nevymysleli. I když mnohé domorodé kmeny vyhynuly, více než stovka přeživších jazykových a kmenových skupin má dodnes problém přijmout skutečnost, že migrace, na kterou byli zvyklí po celá staletí, není možná a od roku 1891, kdy Francie, jíž toto území až do roku 1960 podléhalo, vyměřila dnešní hranice, jsou součástí jediného národa, Čaďanů.
Centrální poloha Čadu uprostřed Afriky ho od arabské invaze v 15. století předurčuje k tranzitu nejen obchodníků, ale i různých nájezdníků, kteří z nehostinných míst pouště podnikali nečekané útoky často na nic netušící obyvatele osad ve všech světových stranách. Agrese Arabů měla za následek poměrně rychlou islamizaci domorodců, kteří se tak chtěli jednak vyhnout vyvraždění, jednak doufali v materiální pomoc bohatších a civilizovanějších cizinců. Islám dodnes představuje většinovénáboženství v zemi, a i když je arabština kromě francouzštiny druhým úředním jazykem v Čadu, mnozí muslimové arabsky neumí ani číst, ani psát, ba ani mluvit, ačkoli budou v této řeči odříkat úryvky z koránu. Silná vazba na domorodé animistické náboženství a kmenové tradice přetrvala dodnes a není ničím neobvyklým, když se muslim zároveň účastní domorodých náboženských rituálů, silně odporujících islámu.
A rovněž křesťanství. To se do země dostalo poměrně pozdě, teprve na přelomu 19. a 20. století, kdy sem přišli nadšení protestantští křesťané s přesvědčením, že mají získat pro Krista nevzdělané a zanedbané černochy. Katoličtí misionáři přišli ještě později, první patrně roku 1928, kdy se nedaleko Čadského jezera usadili italští řeholníci a postavili si zde jednoduchou kapli. Nyní se ke katolické církvi hlásí asi desetina všech obyvatel a celá země je rozdělena do osmi církevních územních celků. Jakkoli katolická církev patří k těm, které i v dnešní době hlásí nárůst svých členů, akutní nedostatek domorodých kněží i řeholnic nedovoluje, aby se plně rozvíjela církevní struktura: pro dospělého Afričana je nepředstavitelné a nepřirozené nemít potomky, kteří by pokračovali v udržení života svého kmene, stejně jako neplodná žena v místní kultuře platí za méněcennou, navíc aby se k neplodnosti rozhodla dobrovolně. To ale nebrání tomu, aby se zahraniční kněží a řeholnice těšili úctě zejména v oblasti zdravotnictví a sociální pomoci. A také aby byli vystaveni nenávisti radikálů, kteří už několik let sporadicky vraždí nejen cizince a nejen křesťany, ale i veškerou názorovou opozici. Čad je země, do níž opravdu nikdo necestuje na dovolenou či za zážitky. Pojďme se za ni aspoň jeden měsíc spolu modlit.
Večer věnovaný Čadu – 5. září 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Čad; 18:15 prezentace základních informací (Matouš Růžička), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) amonitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Kromě mezinárodně uznaných států je ve světěně kolik menších i větších společenství či národů, které se z různých důvodů ocitly v určité izolaci, ať už ekonomické či politické. Ostrovy, ale i kontinentální území, jejichž obyvatelstvo buď usilovalo o vyhlášení státní nezávislosti, ale nebylo jim vyhověno a jejich samostatnost buď neuznává žádný jiný stát či pouze několik států, anebo se nacházejí v situaci, kdys nimi jejich mateřská země udržuje minimální kontakt, což může v budoucnu způsobit velké problémy.
Protože tato území jsou tedy mnohem větším rizikem občanských nepokojů, válek či mezinárodních sporů, letní měsíce budeme v modlitbě věnovat právě jim.
Aruba
Aruba
1. srpna 2022 – 4. září 2022
Jen 25 kilometrů od pobřeží Venezuely leží ostrov, jenž měří cca 30 km na délku a ani ne 10 km na šířku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby toto území nebylo součástí Nizozemského království v Evropě. Jde o pozůstatek koloniálního území ze 17. století, kdy Nizozemí ovládlo 6 karibských ostrovů, později tvořících tzv. Nizozemské Antily. Dnes k Nizozemí kromě pevninského území a kromě Aruby náleží ještě ostrovy Bonaire a Curaçao. Statut těchto oblastí se v posledním století mění, z původního soustátí se postupně stávají více nezávislá území s vlastní samosprávou, současný stav trvá teprve od roku 2010. Už od roku 1972 vítězí v místních volbách strana, otevřeně proklamující, že konečným cílem je zcela nezávislý stát.
Vyhlásit nezávislost však není jen otázkou politické vůle, ale i mezinárodně-společenské a ekonomické vize. A tento malý ostrůvek poslední desetiletí žil ze dvou hlavních příjmů: tím prvním byly ropné rafinerie, zpracovávající ropu z Venezuely. Tento zdroj kapitálu však vypadl v okamžiku, kdy se už v 90. letech začaly rafinerie uzavírat a plánovaný odchod z nizozemské unie roku 1996 byl díky pochopení nizozemských poslanců rok předtím odložen na neurčito. Místní vláda proto začala více sázet na příjmy z turistického ruchu. Budování hotelových komplexů a různých především mořských a přímořských atrakcí zažívalo velký boom těsně před covidem a zejména pro Nizozemce tato země představovala ráj, do něhož rádi a často létali. I toto odvětví však v posledních dvou letech utrpělo velké rány a dnešní arubská samospráva řeší vážné problémy, nejen jak udržet poměrně vysokou životní úroveň místních, ale jak zhruba 110 tisíc obyvatel vůbec uživit.
Problém je tím závažnější, že veškeré základní potraviny se na Arubu přivážejí, na ostrově se pěstuje pouze aloe, z něhož se vyrábí alkohol, dále kosmetické a farmaceutické přípravky, určeny jak pro turisty, tak pro export, obojí se však zatím nepovedlo vrátit na úroveň před vypuknutím světové covidové pandemie v roce 2020. Přitom kromě přírodních krás Aruba příchozím nabízí i další neobvyklý fenomén, a to je „mystické“ prostředí. Cestovní agentury rády zdůrazňují, že na Arubě se léčí i psychické problémy a lidé, kteří zde prožijí aspoň dva týdny, si rozhodně „dobijí baterky“ nejen fyzickým odpočinkem, ale i duševní pohodou. A tak se na území ostrova poslední dobou také opravily nemnohé kostelíky a kaple, které bývají otevřeny většinou po celý den. Budete-li mít někdy možnost sem zajet, poznáte při bohoslužbách zvláštní karibský jazyk papiamento, jenž se používá pouze na výše zmíněných
ostrovech, patřících aktuálně Nizozemsku. Většina z těch sakrálních prostorů je navíc katolická, takže aspoň liturgii by mohl rozumět každý z nás.
Večer věnovaný Arubě – 1. srpna 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Arubu; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
(aruba_primluvy1659559908.pdf)
Arcach
Arcach
4. července 2022 – 31. července 2022
Dějiny jsou málokdy spravedlivé, vytváříme je my lidé a zejména tehdy, když si některá skupina přivlastní i Boží práva anebo začne pošlapávat hodnoty, které Bůh dal každému člověku i národu, může dojít k fatálním tragédiím, které lze ukončit opět pouze přikloněním se k Božím řešením. Ne, nevím, jaká jsou to řešení a netuším, jak jich dosáhnout. To, čeho jsem si však vědomý, že je v souladu s Boží vůlí, je, abychom se v situacích, jimž nerozumíme, modlili, a to nejen za sebe, za své přátele a blízké, ale i za ty, kteří nám ubližují a řadí se k našim nepřátelům. Je poměrně snadné se modlit tehdy, když nám za to nic nehrozí. Je mnohem těžší najít způsob, jak se modlit v situacích, kdy se někdo může cítit dotčeně už jenom tím, že se za něj někdo modlí. Anebo – což je ještě těžší ale v souladu s Boží vůlí – když se někdo modlí za ty, které nemá rád.
Republika Arcach. Možná si ji spíše pamatujeme pod názvem Náhorní Karabach. Vznikla – stejně jako mnoho dalších – po rozpadu Sovětského svazu. Ten nenastal najednou, jako tomu bylo v případě Československa, kde se musely dohodnout pouze dva národy. Zde šlo o mnohem složitější proces a mnohem těžší problém. Sovětský svaz, jenž vznikl uměle postupným obsazováním a přiřazováním sousedních území k Rusku a prosazováním idey jednotného (sovětského) národa a jednotné (komunistické) ideologie, se rozpadal po celý rok 1991, bývalé svazové republiky vyhlašovaly nezávislost a s posledním dnem roku 1991 byla z Kremlu stažena vlajka Sovětského svazu a na Nový rok nahrazena vlajkou Ruska. S uznáním nezávislosti některých území to bylo mezinárodně poměrně jednoduché: řídilo se (paradoxně) komunistickou ústavou SSSR z roku 1977, která přiznávala právo na sebeurčení jednotlivým sovětským republikám. Nic na tom neměnila skutečnost, že tyto republiky byly často vytvořeny účelově, jejich obyvatelstvo záměrně promícháváno a jejich hranice mnohdy neodpovídaly žádným historickým skutečnostem. Stejně tak se nebral v potaz fakt, že uvnitř bývalých sovětských republik byly další entity, odlišné ať už jazykem, anebo kulturou, které ve stejném roce 1991 vyhlásily nezávislost nejen na Sovětském svazu, ale i na bývalé sovětské republice, do níž byly po celá desetiletí začleněné.
Takto byla 2. srpna 1991 vyhlášena i republika Náhorní Karabach (od r. 2016 pod názvem Arcach), kterou však do roku 2006 neuznal žádný stát, naopak o toto území začaly kruté ozbrojené boje, nejdříve mezi Ázerbájdžánem, k němuž de iure Arcach stále patří, a Arménií,
která se přihlásila k národu, jenž na území Karabachu žije. Mezinárodní konflikt zesílil nejen tím, že byl Arcach uznán tzv. separatistickými republikami Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří (a také několika státy, které jsou součástí USA, Austrálie a Španělska), ale i tím, že se do problému vložila ruská armáda, takže v roce 2020 opět vypukla krvavá válka, jejímž největším důsledkem byla odříznutí území Arcachu od Arménie a izolace obyvatel Arcachu od zbytku světa.
A za tento kousek země na naší planetě, o němž místní tvrdí, že Pán Bůh nejdříve stvořil Karabach, a potom zbytek světa, se budeme v červenci modlit. Aby zodpovědní činitele našli co nejdříve řešení, které bude respektovat Boží vůli. My jim v tom můžeme na dálku pomáhat.
Večer věnovaný Arcachu – 4. července 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Arcach; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Americká Samoa
Americká Samoa
6. června 2022 – 3. července 2022
Je velmi pravděpodobné, že jste o tomto americkém území nikdy neslyšeli, a pokud ano, tak jste si o něm nedokázali nic představit, snad kromě matného dojmu, že jde o nějaký ostrov či ostrovy v Tichém oceánu. Už tato lokalizace je velmi divná: Americká Samoa je mnohem blíže k Austrálii či Novému Zélandu než ke Spojeným státům americkým. Jde tedy o jeden z amerických států? Anebo zde máme co dočinění ještě s posledními stopy kolonizace, a to ve 21. století? A proč se vlastně máme za toto území modlit, když nejde o samostatný a nezávislý stát?
Vysvětlení nám dává samotný název ostrovů, a to v obou jeho slovech. Samoa – bez přívlastku si můžeme vybavit samostatný stát v Tichomoří, jenž pod vlastní vlajkou vystupuje na všech mezinárodních akcích. Tato země získala nezávislost na Novém Zélandu roku 1962 a od té doby si žije svým vlastním životem jako napůl monarchie a napůl parlamentní republika. I když oficiálně v Samoi vede vládu premiér, ve skutečnosti se stejně radí s náčelníkem starobylého samojského kmene. A právě tento kmen spojuje samojské souostroví, rozdělené na sklonku devatenáctého století mezi Německo a USA, tedy státy, které neměly příliš velkou kolonizační historii ani zkušenosti. Možná právě proto už nedocházelo k zotročování domorodých obyvatel, ale k obsazování nových území vedly spíše ekonomické zájmy. O východní část ostrovů přišli Němci s prohranou první světovou válkou a obsadil ji Nový Zéland. Západní ostrovy nadále ovládaly Spojené státy, které zde nejen investovaly do rozvoje průmyslu, ale strategicky důležité místo v Pacifiku začaly využívat i jakodůležitou vojenskou základnu pro případ nepřátelských napadení, což zejménav době kolem druhé světové války lze chápat z jedné strany jako výhodu, ze strany druhé jako hrozbu. Samojci tedy žijí jak na zmíněných ostrovech, tak v novozélandském Aucklandu, a spojuje je stejný jazyk, kultura i tradice. Naopak rozděluje je odlišná politika, zahraniční postoje i ekonomická situace.
Zatímco bývalá Západní a dnes nezávislá Samoa je řazena mezi chudé rozvojové země, její východní soused díky propojení s Amerikou každoročně hospodaří s velkým přebytkem. I přesto, že jde o území spravované Spojenými státy, není Americká Samoa jedním z rovnocenných států: příčinou je již výše zmíněný statut domorodých náčelníků. Ačkoli o to americká vláda již v roce 1949 stála a Kongres USA téměř jednomyslně začlenění Samoy do svazku amerických států schválil, proti tomu se postavili místní náčelníci a jejich stanovisko je potřebné brát vážně: jednou začleněné území totiž již nemůže být vyčleněno, považuje se za trvalé. A tak si Americká Samoa uchovává do budoucnosti stále otevřená vrátka pro případ, že se bude chtít osamostatnit. Zatím však jsou její obyvatele věrnými americkými obyvateli, i když nikoli občany. A v přepočtu na procenta právě z tohoto území se rekrutuje nejvíce vojáků do americké armády.
Večer věnovaný Americké Samoi – 6. června 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Americkou Samou; 18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Burundi
Burundi
2. května 2022 – 5. června 2022
I další měsíc zůstáváme modlitbou na africkém kontinentua ani tentokrát nepůjde o stát, jenž by se mohl pochlubit dlouhodobým mírem či prosperitou. Jakkoli by cestovní agentury pravděpodobně rády nabízely turistům tuto destinaci jako ukázku divoké africké přírody, většina evropských zemí, včetně České republiky, cestování do Burundi nedoporučují.
Tato malá země obklopená mnohem větším Kongem či Tanzanií sousedí také s Rwandou, s níž delší dobu tvořila jedno soustátí, zejména v období, kdy tato oblast byla součástí německého koloniálního území (1880–1923, od roku 1890 pod exoticky znějícím názvem Ruanda-Urundi) a následně pod správou Belgie, která se však už roku 1925 pokusila předat poměrně velkou část řídicích pravomocí místním obyvatelům. Tito však nejsou schopni nalézt společnou řeč doslova i obrazně: dvě hlavní etnické skupiny tvoří historicky starší pastevecký kmen Hutu a kastovně založený kmen Tutsiů, jenž v posledním století dokázal více spolupracovat s Evropany, takže ve zmíněném soustátí se jim logicky dostává větší prostor i ve státní administrativě. Donedávna hlavní město Bujumbura na břehu nejhlubšího a druhého největšího afrického jezera Tanganika leželo právě v oblasti, kde převažovalo obyvatelstvo tutsijského původu, zatímco rebelující Hutuové, odmítající jak nadvládu Evropanů, tak dominanci tutsijských Afričanů, tvořili většinu obyvatel na severu země a také v dnešní Rwandě. Právě v ní docházelo v 50. letech 20. století ke krvavým masakrům, kde si kmeny a rodiny vzájemně vyvražďovaly členy v několika pokoleních. Roku 1961 byl dokonce zavražděn dědic královského trůnu princ Louis Rwagasore, jenž usiloval o spolupráci všech kmenových skupin na společném území. Nedlouho poté se území Ruanda-Urundi dělí na dva samostatné celky, které v červenci 1962 vyhlašují státní samostatnost a nezávislost na jakémkoli jiném státě. Svět tyto deklarace přijímá bez jakékoli prodlevy, i v očekávání uklidnění politické nestability a zastavení krveprolití.
Nic z toho se však nenaplnilo. Burundi zažívalo jeden puč a státní převrat za druhým a nepomohlo ani to, že se z dědičného království roku 1966 stala republika, kde je prezident jmenován na základě demokraticky vyhlášených voleb. Pádu monarchie předcházely vraždy členů královské rodiny následované masakry, při nichž v průběhu několika dnů zahynulo čtvrt milionu obyvatel, přičemž cílem byli zejména vzdělaní Tutsiové, jejichž životní styl byl považován za zradu národních tradic. V dalších letech se však několikrát karta obrátila a obětmi vražd se staly celé rodiny a vesnice obývané Hutuy.
Řešení složité a neklidné vnitropolitické situace nepřišlo ani poté, co byl v Burundi v roce 1976 vyhlášen výjimečný stav a zákaz nočního vycházení (ten trval až do dubna 2006), ani roku 1981, kdy byla přijata nová ústava, zaručující absolutní vládu jediné politické straně, která vyhraje volby. Nevyšly ani pokusy zajistit stabilitu zákazem jakýchkoli náboženských aktivit a zatýkáním všech odpůrců prezidenta a vlády. V roce 1987 padla vláda, ústava, prezident a následovaly další desítky tisíc zavražděných i uprchlíků. Zdálo se, že nová ústava z roku 1991, zajišťující mnohostrannou a neetnickou vládu i parlament, přinese v zemi mír. Už v roce 1993 po vraždě prezidenta Ndadaye však vypukla občanská válka, trvající až do roku 2005, kdy jsou do země přizvány jednotky OSN. Ani poté však nelze říct, že by přestalo násilí a nastal tolik potřebný klid. A právě za tuto zemi se budeme modlit v květnu.
Večer věnovaný Burundi– 2. května 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Burundi; 18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Burkina Faso
4. dubna 2022 – 1. května 2022
Snad i proto, že jsme se poslední dva roky víceméně věnovali buď covidu, anebo politickým disputacím kolem bývalého českého premiéra a následně kolem parlamentních voleb, nevěnovalo se ani příliš prostoru v médiích, ani našeho zájmu jiným událostem, které se však nás katolíků týkají více, než bychom si chtěli připustit. Často se totiž opakuje věta, že jsou to právě věřící v Ježíše Krista, kteří v posledních 10 letech musí čelit silnému pronásledování a teroristickým útokům, ale kdybychom měli vyjmenovat nějakou zemi, kde se tak děje, Burkina Faso by nám nejspíš na rozum nepřišla.
Přitom je to právě tato africká země, kde katolíci přinášejí už několik let za svou víru tu největší daň, vlastní život. Zatímco my jsme řešili, zda je vhodné v neděli jít do kostela, když stoupá počet nakažených koronavirem, v Burkině Faso jít v neděli na katolickou mši znamená riskovat život. Doslova. Vesnice jako Dori nebo Silgadji na severu země zažily džihádistický útok na shromážděné věřící společenství právě během nedělní bohoslužby, ve vesnici Hantokoura na východu země zemřeli rukou teroristů protestantský kněz i jeho věřící rovněž přímo v kostele, stejně jako katolický kněz a pět dalších farníků v kostele v Dablo. K nejkrvavějšímu útoku zatím došlo v červnu 2021 na severu země ve vesnici Salho, kde útočníci nemilosrdně vyvraždili 140 osob. A v noci z 10. na 11. února 2022, tedy doslova před pár týdny, přepadli ozbrojení teroristé na motorkách malý katolický seminář v Bougui, vyhnali z něho 146 žáků a 7 profesorů, které rozehnali po okolí s přísným zákazem pod hrozbou zabití vrátit se zpět, poničili kříže a sochy, Kristu i světcům přelámali končetiny či usekli hlavy a podpálili jak zdejší ubytovny, tak společné prostory.
Krátce předtím došlo v této zemi k vojenskému převratu, kdy byl svržen první katolický prezident země Roch Christian Kaboré, jenž stál v čele země od roku 2015 a jemuž se evidentně nepovedlo nejen zajistit větší bezpečí v Burkině Faso, ale ani přimět radikální islamisty k dialogu s ostatními náboženstvími. Ti do země často přicházejí ze sousedního Nigeru anebo Mali, přičemž pohraniční terén je výhodný právě pro pohyb malých ozbrojených skupin, které po útoku rychle zmizí, dříve, než na místo dorazí armáda či státní policie, přičemž tyto jsou schopny kontrolovat pouze území do cca 100 kilometrů od hlavního města Ouagadougou a cca 50 km od druhého největšího města Bobo-Dioulassa.
Paradoxem přitom je, že stát, jenž získal svou nezávislost na Francii roku 1960 a který jsme do roku 1984 znali pod názvem Horní Volta, ve zmíněném roce přijal nový název Burkina Faso, jenž v překladu do češtiny znamená Země spravedlivých. Té nespravedlnosti je zde přitom mnohem více než pouze zmíněné náboženské nepokoje. Více než 80% negramotnost dospělé populace, vysoká inflace, přetrvávající celoroční sucho, politická nestabilita, téměř nekontrolovatelná přeshraniční migrace a jiné faktory činí z této země jeden z nejchudších i nejméně bezpečných států světa, jenž má po lednovém puči nejen nezvěstného prezidenta, ale i uzavřené hranice a rozpuštěný parlament. Spojené státy americké i Evropská unie marně žádají, aby byl prezident propuštěn a v zemi opět nastolena demokracie. My této zemi můžeme pomoct aspoň každodenní dubnovou modlitbou.
Večer věnovaný Burkině Faso – 4. dubna 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Burkinu Faso; 18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Bulharsko
Bulharsko
7. března 2022 – 3. dubna 2022
I kdybyste nikdy nebyli v Bulharsku, nemohli jste oněm neslyšet. Ti, kteří zažili dobu československého komunismu a družby socialistických zemí východního bloku, téměř sto procentně zde byli na dovolené na Zlatých Pískách anebo na Slunečném pobřeží. Kromě studeného moře v Německu to byly pro nás nejbližší přístupné pláže, kam se jezdilo nejen koupat, ale i stanovat a trampovat. Domů jsme si pak jako suvenýry vozili tradiční balkánskou keramiku, růžové voňavky, prázdné škeble a ulity a ručně vyráběné dřeváky. Nemluvě o gurmánských zážitcích v podobě šašliků, grilovaných ryb či šopského salátu, dospělými nejednou zapíjených domácí rakijí.
O dějinách Bulharska jsme toho moc nevěděli, zato jsme museli zpaměti znát některé životopisní údaje soudruhů Georgi Dimitrovova čiTodora Živkova. Přitom propojení našich národů bylo mnohem starobylejší a duchovnější než to, které nabízelo politické bratříčkování. Byla to právě bulharská říše, kam utekli žáci Cyrila a Metoděje poté, co již nebyli žádoucí na území „naší“ Velké Moravy. A zatímco úcta k těmto světcům u nás díky obrozeneckému hnutí započala teprve v 19. století (do té doby se dokonce jejich jména spíše vyskytovala v staročeských podobách Crha a Strachota), na Balkáně je uctívali nepřetržitě už od jejich smrti. Mimochodem Bulhaři se dodnes přou se sousedními Makedonci, jaký původ mají tito slovanští věrozvěsti a spolupatroni Evropy.
Právě na území Bulharska vznikla cyrilice (k nám přinesli písmo zvané hlaholice), která dala základ azbuce, kterou Bulhaři používají dodnes. I když díky tomu, že zdejší mládež stále více touží po svém uplatnění v západní Evropě, na rozdíl od předchozích desítek let už není výjimkou ani to, že jsou nápisy v Bulharsku napsány i v latince a místní se s Vámi domluví i některým světovým jazykem. Horší to bude se znakovou domluvou, pokud svůj souhlas či nesouhlas chcete dát najevo pokynutím hlavy. Bulhaři tato znamení berou zcela jinak než většina světa: kývání hlavou směremdolů znamená „ne“ a vrtění hlavou zleva doprava naopak „ano“.
Už v roce 865 bylo křesťanství přijato jako státní náboženství a ke svým křesťanským kořenům se hrdě Bulhaři hlásí dodnes, i když do chrámů jich většina chodí jen jednou, dvakrát za život (křest a svatba), případně je tam ještě jednou přivezou na pohřeb. Když se v roce 1991 schvalovala nová ústava, téměř jednohlasně bylo odsouhlaseno také to, že tradičním náboženstvím země je bulharské pravoslaví. K němu se hlásí dvě třetiny obyvatelstva, zatímco druhým největším náboženstvím je islám: s finanční podporou zahraničních muslimů, včetně turecké vlády, bylo v Bulharsku za posledních 15 let postaveno více než 150 nových mešit a minaretů. Ve srovnání s rostoucím počtem imámů (muslimští duchovní) je nulový dorost katolického kněžství velmi smutnou skutečností. V celém Bulharsku je sice asi 40 tisíc katolických věřících, kteří jsou sdruženi vetřech diecézích (dvě římskokatolické Sofia-Plovdiv a Nikopol se sídlem v Ruse, jedna řeckokatolická se sídlem v Sofii), ale s bohoslužbami i charitativní činností v Bulharsku pomáhají právě čeští salesiáni. Jejich prostřednictvím budeme i my v březnu pomáhat tamním chudým.
Večer věnovaný Bulharsku – 7. března 2022:
17:30 mše svatá s úmyslem za Bulharsko; 18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
(bulharsko_primluvy1646081943.pdf)
Brunej
Brunej
7. února 2022 – 6. března 2022
Když se řekne název tohoto státu, možná si vybavíme dvě skutečnosti: sultána a ropu. Pro většinu z nás, kteří se o dění ve světě zajímáme pouze okrajově, je tato země tak vzdálená, že nás ani nenapadne, abychom více přemýšleli nad tím, jak žijí tamní obyvatelé, případně jaké jsou podmínky pro křesťany, kteří zde bydlí anebo pracují.
Nejdříve pár slov o tom, kde Brunej nalezneme na mapě: hledat budeme v jihovýchodní Asii na ostrově Borneo, jenž leží zhruba v polovině vzdálenosti mezi asijským a australským kontinentem. Země, která jako samostatný a nezávislý stát vznikla teprve od 1. ledna 1984 a jejíž území je rozděleno mezi dvě části, které nemají suchozemské spojení, kdysi vládla celému ostrovu. Současný sultán Hassanah Bolkiah, jemuž je 75 let a jenž zemi vládne už od roku 1967 (při nástupu na trůn mu bylo 21 let), je na jedné straně jedním z nejmocnějších panovníků na světě, který vládne autoritativní mocí a nemá problém kdykoli rozpustit parlament a jmenovat novou vládu (jelikož jako sultán je zároveň předsedou vlády), na straně druhé patřík nejbohatším lidem na světě, vlastní asi 5 tisíc aut, mezi nimiž nechybí každý vyrobený model značky Ferrari, unikátní vozy Bentley či speciálně upravená auta Lamborghini, a rovněž největší sbírku (odhaduje se 500 kusů) Rolls-Royců na světě. Jeho palác je největším bytem na světě, má 1800 pokojů a své děti rozmazluje například nákupem zlatem obložených letadel, včetně nového typu airbusů.
To vše by možná bylo dobré akorát na stránky bulvárních časopisů, kdyby zároveň neprohlásil svou rodinu jako ochránce náboženství, samozřejmě toho jediného správného, kterým je jedna ze sunnitských větví islámu. V rámci ústavy sice kvůli mezinárodnímu tlaku musel zaručit svobodu všem náboženstvím, zároveň však vyžaduje, aby každý, kdo vyznává jiné než islámské náboženství, tuto skutečnost nahlásil státním úřadům, které rozhodnou o tom, zda a kde může svou víru praktikovat. Obecně platí, že tak může činit pouze v soukromí a nesmí o tom mluvit nikde na veřejnosti, včetně kolegů či svých příbuzných. Od roku 2013 navíc zavedl sultánv Bruneji muslimské právo šarí’a a je pouze otázkou času, kdy ho začne tvrdě vyžadovat a aplikovat i u nemuslimského obyvatelstva.
Až do roku 2021 měla katolická církev v Bruneji zvláštní postavení, které jí zaručoval brunejský rodák Cornelius Sim. Ten získal prestiž v zahraničí už během svých studií, a i když byl jako jeden z mála pokřtěným katolíkem, víru opustil a věnoval se světské kariéře. K Bohu a katolické církvi se vrátil v roce 1988, nechal se vysvětit na kněze jako první brunejský rodák a záhy se tento vzdělaný a nadaný kněz stal biskupem, ačkoli vlastně pod sebou neměl žádné duchovenstvo. Papež František jej roku 2020 dokonce jmenoval kardinálem a toto mezinárodní uznání brunejského občana dodávalo naději i místní katolické komunitě. Nečekaná smrt kardinála Sima v květnu 2021 a absence jakéhokoli jeho nástupce otevírá řadu otázek, na něž neznáme žádnou odpověď.
Zároveň je to však pro nás příležitostí modlit se celý měsíc za Brunej, za její obyvatele a za ty v jakékoli nouzi, včetně našich spoluvěřících, zvlášť.
Večer věnovaný Bruneji – 7. února 2022:
18:15 prezentace základních informací (Jan Beneš), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Brazílie
Brazílie
3. ledna 2022 – 6. února 2022
Brazílie je jeden z největších států světa a protéká jím nejdelší řeka Amazonka. Tato řeka dala název i největšímu deštnému pralesu, jenž stále ukrývá množství neprobádaných rostlin i živočichů. Na druhou stranu patří k nejohroženějším přírodním rezervacím a důležitost těchto světových plic, jak Amazonii nazval i papež František, si stále více uvědomují i světoví vůdci, když bijí na poplach v důsledku stále více znečištěného ovzduší vlivem průmyslových emisí, nekontrolovanému rozšiřování těžebních oblastí či rychlých klimatických změn na planetě.
Přitom samotná Brazílie patří mezi 8 nejprůmyslovějších států. I přesto domácí hospodářství dlouhá desetiletí nevykazuje žádný růst a státní rozpočet už před covidovou krizí vykazoval závratný dluh ve výši 250 miliard amerických dolarů.
Dějiny Brazílie donedávna téměř zcela ignorovaly dobu před objevením této země portugalskými mořeplavci roku 1500. Domorodí indiáni byli zabíjeni anebo zotročováni a k těmto levným pracovním silám záhy přibyly více než 3 miliony otroků, přivezených z Afriky. Kromě kávových, kakaových a kaučukových plantáží byli zaměstnáváni při těžbě zlata a diamantů, což bylo pro portugalskou korunu hlavním zdrojem příjmů. Není divu, že když Napoleon ohrožoval Portugalsko, král Juan VI. se přeplavil právě do této země, kterou prohlásil samostatným královstvím a sám sebe brazilským králem. Jeho syn Pedro šel ještě dál a ze země učinil císařství. V této době však už sílily nepokoje místních, královský dvůr se vrací zpět do Evropy a roku 1822 získává země nezávislost. Dochází k zákazu obchodu s otroky, zemi začínají vyčerpávat probíhající války s Argentinou a následně s Paraguayí, klesají ceny kaučuku i kávy. Brazílie, která se v roce 1891 stala republikou, začíná být zmítaná hospodářskou i společenskou krizí, sociálně neúnosnou situaci se snaží vyřešit nejdříve komunistické hnutí, potlačené a vystřídané fašistickým režimem, a následně vojenskou diktaturou. V roce 1988 sice byla přijata nová demokratická ústava a byla značně posilněna role parlamentu, ani dnes však Brazílie nepatří mezi politicky stabilní země. Neustávají sociální nepokoje, roste nezaměstnanost, stát se stále více zadlužuje, v pokladně chybí jakékoli rezervy. Prezident Bolsonaro je jedním z největších odpůrců očkování a byl to právě brazilský ministr zdravotnictví, který i přesto, že byl nakažen covidem, přijel na zasedání Valného shromáždění OSN do New Yorku.
Brazílie je země od nás vzdálená nejen geograficky (z Evropy se na východní pobřeží letí cca 13 hodin), ale i kulturně a mentálně. I přesto, že katolíci tvoří více než 80 % obyvatelstva a země je rozdělena na 278 (!) diecézí či územních prelatur, obecně vládne náboženská nevědomost a míchání víry s různými spiritistickými a sektářskými praktikami.
Nelze ještě nezmínit aspoň obrovskou sochu Ježíše Krista Spasitele, jenž z kopce Corcovado dohlíží na druhé největší město země Rio de Janeiro. Je asi důvod: město pravidelně hostí bezpochyby nejznámější karneval na světě, při němž se zábava často posouvá za hranice rozmarů, marnivosti a hříchu. Přitom na okraji velkoměst v tzv. favelách žije 70 %obyvatel za hranicí chudoby…
Večer věnovaný Brazílii – 3. ledna 2022:
18:15 prezentace základních informací (Vilém Růžička), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Botswana
Botswana
6. prosince 2021 – 2. ledna 2022
Botswana, kterou starší lidé znají spíše pod názvem Bečuánsko, je mezi africkými zeměmi tak trochu jako zjevení: i přes své řídké osídlení je dnes tato kdysi velmi chudá země jedním z mála afrických států, kde strmě roste ekonomika i životní úroveň obyvatelstva. Už od roku 1988 se může nepřetržitě chlubit také nejnižším koeficientem korupce, a naopak nejvyšším stupněm stabilní demokracie ze všech afrických zemí. Toto pozitivní hodnocení však kalí skutečnost, že téměř čtvrtina všech obyvatel Botswany je nakažena virem HIV, způsobujícím nemoc AIDS. Tento fakt vyvolává i v církevních kruzích někdy až vášnivou polemiku o potřebě či naopak morální nevhodnosti bezplatné distribuce antikoncepce mezi domorodé obyvatelstvo.
Podle skalních maleb v poušti Kalahari, starých až kolem 75 tisíc let, jakož i podle dalších výzkumů, patří tato část zeměkoule mezi místa, kam vědci řadí první výskyt moderního člověka. I když dnes tvoří největší část botswanských občanů kmen Tswana, jenž dal zemi i název, je to právě tento jihoafrický stát, kde dodnes žijí cca 3 % nejstaršího etnika na zemi, zvaného San, patřících mezi tzv. Křováky. Na zdejší pastviny se však postupně stahovaly i jiné kmeny, které už na přelomu letopočtů utíkaly předstále expanzivnější mouchou tse-tse, likvidující jim dobytek.
I když dnes mluvíme o dějinách Botswany, je nutné připomenout, že většina afrického kontinentu, včetně jižní části, se neřídila evropským způsobem myšlení, jemuž je vlastní i přesné dělení půdy a vyměřování hranic. Až do 19. století se vymezovala území jednotlivých kmenů podle aktuální situace, kam se kvůli živobytí i v důsledku počasí a ročního období, ale také nemocí a populačního vývoje, přesunuly. Teprve kolonizátoři z Evropy začali s měřením a hlídáním hranic, které nešlo libovolně překračovat, jakož i s oceňováním pozemků, které měly své konkrétní majitele. V tomto procesu bylo původní obyvatelstvo zcela mimo dění, což v některých zemích dodnes vede k nespokojenosti a ke snaze vypořádat se s minulostí i násilnými kroky, včetně vyhánění nepůvodního obyvatelstva a ničení soch dobyvatelů.
První hranice byly vytyčeny roku 1852, když na jihu vznikla dnes již neexistující republika Transvaal, v roce 1884 se vyměřila hranice na severu a o rok později, když anektovala toto území britská koruna, se definitivně (a geometricky nikoli v terénu, ale na mapě podle poledníků) stanovila i hranice západní.
V té samé době se mezi domorodé obyvatelstvo dostávají první křesťanští misionáři, ovšem na rozdíl od severní Afriky jde vesměs o protestantské, většinou laické kazatele, kteří zde zakládají školy a nemocnice. Tento nepříliš násilný způsob ohlašování víry v Ježíše přináší záhy své ovoce, a už před první světovou válkou náčelník Khama III. prohlašuje luteránství za náboženství celého kmene a mění podle nové víry i zvykové právo.
Velkým štěstím bylo, že Británie darovala Bečuánsku nezávislost dříve, než vypuklo jakékoli povstání původních obyvatel, takže už v roce 1966 si mohli sami zvolit vládu i prezidenta, jenž je zároveň úřadujícím premiérem. Botswana se tak stala prvním demokratickým státem na území Afriky a tato demokracie nebyla dosud nikdy přerušena totalitním, diktátorským ani vojenským režimem.
Večer věnovaný Botswaně – 6. prosince 2021:
18:15 prezentace základních informací (Gabriel Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
1. listopadu 2021 – 5. prosince 2021
„Zásadně je třeba rozlišit tři věci. Ohledně prvních zjevení, když byli „vizionáři“ mladí, zpráva víceméně říká, že mají být nadále zkoumána. Ohledně domnělých nynějších zjevení vyjadřuje zpráva pochybnosti. Já osobně jsem ještě „horší“. Preferuji Pannu Marii matku, naši matku, a nikoli Pannu Marii jako šéfku telegrafického úřadu, která denně v tu a v tu hodinu posílá nějaký vzkaz… to není Ježíšova maminka. Tato domnělá zjevení nemají takovou hodnotu. Říkám to jako osobní názor. Kdo si myslí, že Panna Maria říká: „Zítra přijďte v tu v tu hodinu a vzkážu něco tomu a tomu vizionáři…“ – Ne… A za třetí, pravým a vlastním jádrem této zprávy je duchovní rozměr, pastorační rozměr. Lidé tam přicházejí a obracejí se, setkávají se s Bohem, který mění život… Na to neexistuje nějaká kouzelná hůlka a tento duchovně-pastorační rozměr je nepopiratelný.” Tato slova papeže Františka jako odpověď na otázky novinářů v roce 2017 při jeho květnovém letu z portugalské Fatimy se týkala jednoho místa v Bosně a Hercegovině, které je známo po celém katolickém světě. Medžugorje. Zjevení – nebo spíše zjevování – Panny Marie zde mají počátek v červnu 1981, ještě v časech, kdy Hercegovina byla součástí nikoli stávajícího státu, ale komunisticky vedené Jugoslávie.
I přesto, že výše zmíněná slova jsou vyjádřením hlavy katolické církve, neznamená to, že by „spor o Medžugorje“ ustal. Naopak, ti, kteří měli jasno o pravosti zjevení už dříve, než se k tomu kdokoli z vedení církve vyjádřil, ke svému předchozímu přesvědčení ještě přidali další, a to o falešném papeži Františkovi anebo bludařství katolických biskupů, kteří místní zjevení popírají. A na druhé straně velké množství věřících, kteří s papežem souhlasí nejen proto, že jim jeho argumentace přijde logická a racionální, ale i proto, že je to zkrátka autorita, která má právo ve sporech rozhodovat.
Tento malý exkurz do balkánské země, která patří k nejchudším evropským zemím, má jen napomoct pochopit, jak mnoho propastí je v mezilidské komunikaci a jak hluboko jsou již dnes vykopané. Římští katolíci tvoří po muslimech a pravoslavných teprve třetí náboženskou skupinu obyvatelstva Bosny a Hercegoviny, nicméně dnes už historicky ani oni nejsou jednotní. Pro mnohé pozorovatele zvenčí tak může být přímo šokující zjištění, že za propagací mariánských zjevení stojí silná františkánská společenství, argumentující svou nezávislostí na místních katolických biskupech, kteří naopak pravost těchto zjevení popírají. Vzájemná nenávist (uvnitř katolíků) byla patrná například už v roce 1995, kdy skupina horlivých katolíků vzala ztečí biskupské sídlo v Mostaru, vytáhla ven biskupa Periće, zmlátila ho a deset hodin držela v zajetí. Jen proto, že se o zjeveních vyjadřoval kriticky.
Těch sporů je v této zemi mnohem více. Mezi Chorvaty a Srby, mezi Srby a Bosňany, mezi muslimy a křesťany, mezi pravoslavnými a katolíky. Není výjimkou, že se spolu celoživotně nebaví skupiny obyvatel jednoho města, rozkládající se na dvou březích jedné řeky. Krvavá občanská válka zde sice skončila již roku 1994, dočasný Vysoký představitel, který měl na základě dohody mezinárodního společenství pomoct přivést zemi k mírovému soužití a demokratickému uspořádání poválečného státu, je však nejvyšší hlavou Bosny a Hercegoviny už dlouhých 27 let.
Večer věnovanýBosně a Hercegovině – 1. listopadu 2021:
18:15 prezentace základních informací (Jáchym Benda), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (EvaKličková)
Bolívie
Bolívie
4. října 2021 – 30. října 2021
Když papež František přisvé týdenní apoštolské cestě do Jižní Ameriky v roce 2015 navštívil Bolívii, média upoutalo hned několik zajímavostí. Především nebývale dlouhý projev ve městě Santa Cruz, při němž velmi naléhavě prosil Boha i domorodé obyvatelstvo za odpuštění těžkých hříchů, kterých se ve jménu Boha dopouštěli Evropané při dobývání země. Nezůstal však pouze u historie, velmi tvrdě nazval současný trend honby za ziskem novodobým kolonialismem a poukázal na potřebu změny smýšlení. Fotografům rovněž neunikl velmi překvapivý výraz Františkova obličeje, když mu tehdejší bolívijský prezident Evo Morales daroval „komunistický krucifix“, Krista ukřižovaného na srpu a kladivu.
To vše nejen naznačuje, ale velmi výmluvně upozorňuje na specifika této jihoamerické země, která se řadí mezi nejkatoličtější ve světě, přičemž právě katolická církev zde dlouhodobě bojuje jak se svou dobrou pověstí, tak s akutním nedostatkem duchovních povolání. A to i přesto, že krátce po druhém vatikánském koncilu se řada laiků i kněží zapojila do otevřeného politického hnutí za lepší sociální spravedlnost, přičemž jedno z efektivních východisek z bídy nalézala právě v socialismu a silně levicových myšlenkách.
S extrémní chudobou bojuje Bolívie dodnes: hned vedle bohatých a luxusních vil ve velkoměstech se velkou rychlostí rozšiřují předměstí, v nichž nejenže není kanalizace, voda, plyn či elektřina, ale ani udržované cesty a v rozpadajících se příbytcích žije často několik desítek osob v jediné místnosti. Nablýskané fotografie pro cestovní kanceláře, které mají přilákat zahraniční investice především v oblasti turismu, jsou tak v přímém protikladu s realitou, kterou nevyřešila ani vláda vojenské junty, ani demokraticky zvolených politických stran.
Přitom turisté zde mají skutečně co obdivovat: jednak přírodu, jednak památky. Tu první oblast reprezentují národní parky, vysoké hory, jezero Titicaca anebo největší solná pláň na světě, která se jednou ročně pokryje malou vrstvou vody, takže z vesmíru vytváří obraz obrovského zrcadla. Při návštěvě památek si návštěvník může vybrat, zda dá přednost technickému světu a bude obdivovat opuštěné hornické vláčky v Potosí, kde se ve velkém těžilo stříbro, anebo se bude zamýšlet nad jezuitskými redukcemi s kostely a komplexem budov, v nichž tito misionáři nejen ohlašovali křesťanství, ale pokoušeli se s místními Indiány žít jako jedna rodina, rovní s rovnými.
Mimochodem, už cestou z Ekvádoru do Bolívie dostal papež v letadle čaj z koky, rostliny, z níž se vyrábí kokain a která je v zemi nejen oblíbená pro své příznivé účinky při problémech s dýcháním (Bolívie je jednouz nejvýše položených zemí světa a papež má od mládí potíže s dýcháním), ale i zdrojem nelegálního obchodování s vysoce nebezpečnou drogou.
Večer věnovaný Bolívii – 4. října 2021:
18:15 prezentace základních informací (Michal Dratva), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Bhútán
Bhútán
6. září 2021 – 3. října 2021
Říká se, že je to poslední pohádková země na světě, kde lidé milují svého krále a král miluje svůj lid, kde je hlavním ukazatelem životní úrovně štěstí a nikoli majetek a kde neexistuje člověk, který by nevěřil v existenci nějakého božství. O Bhútánu se dočteme v knihách i na internetu řadu zajímavých a překvapivých informací a pro mnohé z nás to po celý život zůstane země, o níž si můžeme nechat pouze zdát a dovolit fantazii, aby si nadále představovala tuto himalájskou zemičku jako pokojnou zelenou oázu, kde nikdo nikomu neubližuje.
Pravda bude poněkud složitější, i když i největší skeptici uznávají, že co se týče kriminality anebo nehostinnosti, jsou to v Bhútánu neznámé pojmy. Lidé jsou zde opravdu závislí jeden na druhém, malá města a obce v drsném horském prostředí neznají žádné anonymní paneláky, a dokonce i hlavní město Thimpú má kolem stovky tisíc obyvatel a nad jeho životem dnem i nocí bdí 50 metrová socha pozlaceného Buddhy. Ten je nakonec všudypřítomný, protože jedna z větev buddhismu je bhútánským státním náboženstvím, a i když ústava mluví o náboženské svobodě pro všechny, první hinduistická modlitebna pro čtvrtinu obyvatelstva Bhútánu byla postavena teprve v roce 2012. V zemi, poseté kláštery, do nichž si místní kluci ještě před dospíváním chodí nejen pro vzdělání, ale především pro výchovu, katolická církev doposud nezapustila žádné kořeny. A to přesto, že jezuité zde pomáhali se zřizováním státních škol a měli tak desítky let možnost ukázat Bhútáncům, co to znamená být křesťanem. Jediný rodilý katolický kněz je jezuitou v Indii, a i to nikoli díky misionářům, ale díky Matce Tereze, s níž se v Indii potkal a která ho prorocky oslovila, že v něm vidí kněžské povolání.
Země si chrání svou přírodu nejen tím, že má uzákoněno, že lesy musí vždy tvořit minimálně polovinu území státu, ale i tím, že přísně reguluje vjezd cizinců do Bhútánu a zakazuje jakoukoli formu alpinismu. Důsledkem je, že nejvyšší hora Bhútánu jako jediná sedmitisícovka na světě prozatím zůstala nezdolaná a že do státní pokladny putují nemalé příjmy z vysokých poplatků za vstup zahraničních osob.
To vše působí možná až středověkou atmosférou, znásobenou faktem, že království donedávna nepotřebovalo udržovat žádné diplomatické styky (mnohonásobně větší a lidnatější Česko o kontakt z Bhútánem usilovalo 11 let, Svatý Stolec zde žádné zastoupení nemá), bránilo se takovým vymoženostem, jako je televize anebo internet, aby bhútánská kultura, tradice i náboženství neutrpěly pod cizím vlivem.
Přesto i Bhútán doznal v posledních letech velkých změn. Králové patří k nejosvícenějším panovníkům světa, a ti dva poslední, otec a syn vejdou do dějin mimo jiné i několika revolučními rozhodnutími. Zatímco předchůdce stávajícího krále přivedl Bhútán k demokratickým volbám, jeho syn se zřekl polygamie a jako první bhútánský král na veřejnosti políbil svou manželku na tvář.
Večer věnovaný Bhútánu – 6. září 2021:
18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Kromě mezinárodně uznaných států je ve světě několik menších i větších společenství či národů, které se z různých důvodů ocitly v určité izolaci, ať už ekonomické či politické. Ostrovy, ale i kontinentální území, jejichž obyvatelstvo buď usilovalo o vyhlášení státní nezávislosti, ale nebylo jim vyhověno a jejich samostatnost buď neuznává žádný jiný stát, či pouze několik států, anebo se nacházejí v situaci, kdy s nimi jejich mateřská země udržuje minimální kontakt, což může v budoucnu způsobit velké problémy.
Protože tato území jsou tedy mnohem větším rizikem občanských nepokojů, válek či mezinárodních sporů, letní měsíce budeme v modlitbě věnovat právě jim.
Abcházie (součást Gruzie)
2. srpna 2021 – 5. září 2021
Abchazové jsou národ s velmi složitými dějinami. Už v dobách Byzantské říše, kterou lze datovat do 4. století, existovalo Abchazské knížectví, sahající až k ruskému Krasnodaru. Je známo, že šlo o křesťanský národ, jenž za svého apoštola stejně jako Gruzíni a Arméni považuje svatého Šimona Kananejského. Na jejich území bylo několik biskupství, nejvýše postaveným byl arcibiskup ve městě Pityus, což je dnešní Picunda.
Když v 8. století na svém tažení muslimští Arabové útočili na Iberii, Laziku, Gruzii a Abcházii, narazili na tvrdohlavý odpor těchto křesťanských knížectví. Aby se abchazští křesťané, do té doby podléhající konstantinopolskému patriarchovi a mající svou liturgii v řečtině, více osamostatnili i církevně, přijali jurisdikci gruzínského katolikátu (jiné pojmenování patriarchátu) Mccheta. V letech 1470–1814 existoval dokonce vlastní abchazský katolikát se sídlem ve výše zmíněné Picundě, takže se při liturgii (sloužené východním obřadem sv. Jana Zlatoústého) začala používat abchazština.
V této době se však už sňatkem spojil abchazský král Bagrat II. s gruzínským královstvím a nejen že přenesl své sídlo východněji do gruzínského Kitaisi, ale v důsledku rozdrobenosti a nejednoty Abchazů celé své spojené království nazval gruzínským.
Ani Gruzíni si však neudrželi jednotu a schopnost vlastního státu, po několikanásobných pokusech obnovit svou nezávislost si jejich území roku 1801 spolu s Abcházií anektovala Ruská říše.
Paradoxem historie je, že určitou část autonomie znovu získali Abchazové po bolševické revoluci v říjnu 1917, kdy v rámci vzniknuvšího Sovětského svazu byla uznána i Abchazská sovětská republika. Ta brzy zanikla a stejně jako Gruzíni, tak i Abchazové se stali terčem tvrdých represálií zejména za Stalina, jenž sám se narodil v gruzínské rodině na území Abcházie.
Po rozpadu SSSR Abchazové vzali osud do vlastních rukou a žádali uznání své autonomie, což vedlo v letech 1992–1993 k občanské válce, při níž bylo vyvražděno a vyhnáno ze svých domovů mnoho Gruzínů. Nezávislou Abcházii však kromě Ruska uznává jen hrstka států, pro Českou republiku (tedy i pro nás) je toto území stále nedílnou součástí Gruzínské republiky.
Večer věnovaný Abcházii – 2. srpna 2021:
18:15 prezentace základních informací, historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Anguilla (součást Spojeného království)
5. července 2021 – 1. srpna 2021
Malý korálový a vápencový ostrov v souostroví Malých Antil byl Anguillou nazván přímo objevitelem Kryštofem Kolumbem, protože mu dlouhým a útlým tvarem připomínal úhoře, jenž ve španělštině nese stejné jméno. Pod správou Britské koruny je už od roku 1650 společně s ostatními ostrovy Závětrných ostrovů. Zvláště úzké spojení bylo mezi ostrovy Svatý Kryštof a Nevis, které sloužily jako obchodní zázemí, a to včetně obchodu s otroky, ponejvíce z dnešního Senegalu. Afričtí otroci pracovali nejprve na tabákových, později na bavlnových plantážích, když však byl otrocký stav roku 1834 postaven mimo zákon, mnoho bohatých plantážníků ostrov opustilo a zůstali zde pouze ti nejchudší.
Od této doby Londýn musel řešit zajištění místních obyvatel, aby zde nevznikly nepokoje či války. Proto i přes odpor velké části ostrovanů vytvořil společnou federaci Anguilly, Svatého Kryštofa a Nevisu. Velká období sucha způsobovala další chudobu, hospodářsky se nedařilo, a tak další část obyvatelstva ostrov opustila.
V té době Spojené království samo usilovalo, aby se tohoto zámořského území zbavilo, a tak mu udělilo různé stupně autonomie: nejdříve v březnu 1967 vznikla z bývalé tříostrovní kolonie samostatná federace Svatý Kryštof-Nevis-Anguilla, kterou však Anguillané dobrovolně už v červnu téhož roku opustili a vyhlásili na nich nezávislost. Londýn dělal vše proto, aby se do federace vrátili, což se stalo podle dohody uzavřené 31. 7. 1967. O pět dní později ji však opět opustili, jelikož postavení ostrova mělo být podřízeno správě na Svatém Kryštofu. Podle výsledku voleb z února 1969 byla na ostrově Anguilla vyhlášena republika, což ale vyvolalo negativní reakci britské vlády, která vzápětí na ostrov vyslala svou armádu, která zde zůstala až do září. V 70. letech Británie postupně uvolňovala svůj svazek s Anguillou přiznáním velké dávky samosprávy, včetně vlastního parlamentu, což bylo potvrzeno 16. 12. 1980.
To byla doba rozvoje turismu a bankovnictví, čehož Londýn využil právě tím, že ostrov otevřel bohatým turistům a učinil z něho jeden ze svých daňových rájů. Brexit a covid v posledních dvou letech však obyvatelstvo ostrova opět srazily na kolena a země se potácí v ekonomických i politických problémech, znásobených skutečností, že sousední ostrovy jsou buď součástí francouzské anebo nizozemské správy a nejbližší letiště je právě na nizozemské části ostrova Svatý Martin. Ohrožené druhy želv a leguánů byly chráněné rovněž penězi z Evropské unie.
Necelých 7 % z 15 tisíc obyvatel jsou římští katolíci, sdružení v jediné farnosti sv. Gerarda.
Večer věnovaný Anguille – 5. července 2021:
18:15 prezentace základních informací (Benedikt Dynybyl), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)
Bahrajn
7. prosince 2020 – 3. ledna 2021
Málokdo ví, že k odtržení dnešního bahrajnského souostroví od Arabského poloostrova došlo až kolem roku 6.000 př.Kr. Nedaleké ústí řek Eufratu a Tigridu, jakož i celého území starověké říše Mezopotámie dává tušit čilé kontakty mezi těmito civilizacemi. Stará sumerská literatura dokonce píše o bohaté říši Dilmun, jejíž pozůstatky byly opravu na ostrovu Bahrajn objeveny ve 30. letech minulého století díky dánským archeologům. Tím pádem můžeme právem říct, že o Bahrajnu/Dilmunu se píše i v nejstarší literární památce Epos o Gilgamešovi z 2. tisíciletí př.Kr.
I po pádu dilmunské civilizace hrál bahrajnský ostrov významnou roli: právě zde řecký velitel Nearchos založil prosperující stát pod názvem Tylos, jehož obyvatelé jevili zájem o přijetí křesťanství, i když to se sem dostalo v bludařské nestoriánské formě. Na ostrovech byla brzy zřízena dvě biskupství, která přežila i první století islámské éry.
Islám byl přijat pokojnou cestou: sám prorok Mohamed napsal místnímu vladaři dopis, v kterém mu nabízí přijetí muslimské víry. Historikové dodnes neví, jak je možné, že k tomu tak hladce došlo, jisté však je, že ostrov byl ušetřen náboženských válek a křesťanství postupně vymizelo. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že Bahrajn v 16. století 80 let okupovali katoličtí Portugalci, kteří zde při svých námořních výpravách objevili naleziště vzácných přírodních perel, ani protektorát anglikánské Velké Británie, která zase v 19. století ze souostroví řídila boj proti pirátům v Perském zálivu.
Muslimové i dnes představují 81 % obyvatelstva, přičemž vládnoucí rodina patří k menšinové sunnitské větvi, zatímco většina obyvatelstva k Šiítům. Tito, ač tvoří většinu, jsou v přístupu k vysokým státním, politickým, vojenským či soudním funkcím výrazně diskriminováni, což několikrát v poslední době vedlo ke společenským bouřím a nepokojům.
Ke zřízení katolického kostela na území Bahrajnu došlo v roce 1939, když tehdejší bahrajnský emír daroval církvi pozemek, na němž vyrostl kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, sloužící dnes především katolíkům ze zahraničních pracovníků anebo přistěhovalcům z Filipín, Srí Lanky či Libanonu.
Velké pozdvižení mezi částí muslimského obyvatelstva způsobilo rozhodnutí krále Hamada bin Isa Al Chalífa darovat katolické církvi další pozemek v obci Awali, kde bude v budoucnu stát katedrála Panny Marie, čímž Bahrajn získá své vlastní katolické biskupství.
Večer věnovaný Bahrajnu – 7. prosince 2020:
18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jiří Václavek)Bahamy
2. listopadu 2020 – 6. prosince 2020
Vzhledem k tomu, že Bahamy byly po většinu svého osídlení pod britskou správou, mezi dnešním obyvatelstvem dominují různá protestantská náboženství, nejpočetnější jsou baptisté, k nimž se hlásí cca 35 % populace, a pak anglikáni, čítající 14 %, následuje římskokatolická církev s 12 %. Zvláštností je, že většina obyvatel se považuje za velmi zbožné lidi, zachovávající své náboženské a kulturní tradice a zvyky. Poslední dobou roste počet věřících, kteří se hlásí k řecké ortodoxní církvi.
Ústava Bahamského společenství, jak se tento ostrovní stát úředně jmenuje, byla přijata v roce 1973, zaručuje všem obyvatelům náboženskou svobodu a výslovně zakazuje diskriminaci na základě víry či přesvědčení. Nicméně její preambule zmiňuje, že nejvyšším panovníkem země je Bůh a její obyvatelé respektují křesťanské hodnoty.
Stejně jako na okolních ostrovech, i na Bahamách se lze setkat s tzv. obeah, jde o synkretické náboženské, spiritistické a léčebné praktiky, hodně rozšířené zejména mezi černošským obyvatelstvem původem Afriky. Jelikož toto duchovně-magické hnutí není v souladu s žádným oficiálním křesťanským náboženstvím na Bahamách, zdejší trestní zákon obeah explicitně zakazuje pod hrozbou sankce odnětí svobody.
Bahamy jsou ostrovní stát, sestávající z 30 větších, 700 menších a cca 2400 korálových ostrovů ležících v Atlantském oceánu. Jde vesměs o velmi nízké území, nejvyšší bod měří pouhých 63 m n. m. Prvním Evropanem, který sem připlul, byl Kryštof Kolumbus v roce 1492. V té době na několika ostrovech žili Lucayanové, které ovšem Španělé odvezli jako otroky na ostrov Hispaniola, takže bahamské ostrovy byly opuštěny až do roku 1648, kdy se zde usídlili angličtí kolonisté.
Na přelomu 17. a 18. století se Bahamy staly útočištěm pirátů, včetně legendárního Edwarda Teach, přezdívaného Černovous, jenž se stal předmětem mnoha literárních i filmových zpracování. Po těžkých bojích se Anglii podařilo vrátit zpět na ostrovy řád a udržet toto souostroví jako královskou kolonii až do roku 1973, kdy získaly Bahamy nezávislost.
S hnutím za nezávislost ostrovů je spojeno jméno prvního černošského premiéra této země Sira Lyndena Pindlinga.
Večer věnovaný Bahamám – 2. listopadu 2020:
18:15 prezentace základních informací (Teodor Heller), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Jan Klička)
Ázerbájdžán
5. října 2020 – 1. listopadu 2020
Ázerbájdžán je zemí, kde se drtivá většina obyvatel považuje za muslimy. Náboženské symboly a projevy jsou však v běžném životě obyvatelstva velmi málo přítomné. Historické i kulturní zvláštnosti této země vedly k tomu, že zde dnes žijí vedle sebe pokojně i příslušníci jiných národností než jen většinových Azerů, jakož i jiných náboženství než pouze vyznavačů islámu. Této skutečnosti využívá i současná vláda, která chce svou zemi představit jako vzor pro jiné, nejen muslimské státy. Přítomnost katolické církve v Ázerbájdžánu je velmi malá, společnost ji však vnímá a přijímá velmi pozitivně.
Počet katolíků se pohybuje mezi 500 a 600 osob, i přesto si našel ve svém programu čas i prostor na návštěvu této komunity jak papež sv. Jan Pavel II., když v květnu 2002 zavítal do hlavního města Baku, tak i současný papež František, který v říjnu 2016 spojil svou cestu do Ázerbájdžánu s návštěvou Gruzie. Právě tato papežská návštěva vedla hlavu katolické církve k tomu, aby následujícího roku jmenovala tamního apoštolského prefekta, kterým byl a je nyní 64letý slovenský salezián Vladimír Fekete, prvním ázerbájdžánským biskupem.
Zvláštností je, že je biskupem jediné farnosti Baku s jediným kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie, který byl konsekrován v březnu 2008, když předtím katolické církvi daroval pozemek tehdejší prezident republiky a otec stávajícího prezidenta Hejdar Alijev. Tento kostel měl svého předchůdce – neogotický kostelík z roku 1909, který byl Sověty už v roce 1932 srovnán se zemí, však stál na jiném místě hlavního města Ázerbájdžánu. Před dvěma lety byl na kněze vysvěcen první místní rodák Behbud Mustafaef.
Ázerbájdžán leží na hranicích Evropy a Asie, od Kavkazu po Kaspické moře. Podle plamenů hořícího plynu, který na mnoha místech vyvěrá ze země a podle původních obyvatel, kteří v tomto ohni viděli přítomnost božstva, se nazývala též zemí věčného ohně, který se dostal i do státního znaku moderního Ázerbájdžánu. Kromě ohně uctívali i další tři živly – vodu, zemi i vzduch – a svátek Novruz Bayram připomínající všechny čtyři živly je v zemi dodnes nejvíce slaveným dnem v roce. Na území dnešní Ázerbájdžánské republiky se kdysi nacházela Kavkazská Albánie, jedno z prvních biskupství na světě, které zaniklo v 7. století po vpádu Arabů.
Zatímco místní obyvatelstvo považuje svůj národ i svou řeč za jednu z odnoží tureckého národa, se sousedními Armény jsou regulérně ve válečném stavu. Důvodem je více než stoletý spor o území Náhorního Karabachu, který vyvrcholil vypuknutím války roku 1988, kdy z území, kde žilo převážně arménské obyvatelstvo, bylo nuceně vyhnáno kolem 1,3 milionů muslimských Azerů.
Večer věnovaný Ázerbájdžánu – 5. října 2020:
17:30 mše svatá (P. Miloš Szabo)
18:15 prezentace základních informací (Kristián Šanta), historických a náboženských souvislostí (P. Miloš Szabo) a monitoring současného dění v zemi (Eva Kličková)
Austrálie
7. září 2020 – 4. října 2020
Ačkoli jsou dějiny Austrálie z našeho pohledu méně obsáhlé než u jiných národů, jsou přesto poměrně komplikované. První dilema se objevuje již ve vymezení toho, co australské dějiny vůbec jsou a kde začínají.
Z evropského hlediska lze jako jejich počátek vnímat období mezi lety 1606 a 1770, kdy byl kontinent postupně objevován evropskými mořeplavci. Na sklonku 18. století se pak v Austrálii začali usazovat Britové. Nerostné bohatství Austrálie z ní rychle učinilo důležitou britskou državu. Australané hrdinně po boku Británie bojovali v obou světových válkách; jen v boji o Gallipoli v letech 1915–1916 padlo na 50 000 australských vojáků. V roce 1942 se země stala nezávislou, ačkoli britská královna dodnes zůstává hlavou státu.
V moderní době je však třeba na historii pohlížet i z jiných úhlů pohledu. Před příchodem Evropanů kontinent již více než dvacet tisíc let obývali domorodí Aboridžinci. Právě vztah kolonistů a původního obyvatelstva je komplikovanou otázkou australské historie, která se v zemi řeší dodnes.
Současná Austrálie je prosperující zemí a jednou z největších ekonomik světa. Místo své bývalé mateřské země se dnes orientuje na Spojené státy; zásadní geopolitickou hrozbu pro ni naopak představuje Čína. Kromě tohoto napětí však zemi sužují také problémy s životním prostředím, především lesní požáry, které zemi zachvátily naposledy před několika měsíci.
Vojtěch Greger
Stejně jako u většiny bývalých kolonií se i na území Austrálie náboženské vnímání obyvatel vyvíjelo v závislosti na dějinných událostech. Domácí obyvatelstvo, dnes obvykle nazývané Aboridžinci, vyznávalo animistické náboženství, jehož silnou součástí byla práce se sny a jejich výklady. Protože dobyvatelé a kolonizátoři tohoto oceánského kontinentu nepovažovali domorodé obyvatelstvo za lidi, postupně se z milionové populace stala ohrožená menšina čítající pár desítek tisíc osob.
Britové využívali východní pobřeží Austrálie jako trestaneckou kolonii, kam vyváželi své odsouzené, mezi nimiž bylo mnoho vzdorovitých Irů, takže kromě anglikánské formy křesťanství se zde už od 18. století šířila i jeho katolická větev. Na začátku 19. století začaly připlouvat skupiny obyvatel z různých částí světa, takže se zde vytvářely obce metodistů, skotských presbyteriánů, ale i německých luteránů. Po vypuknutí tzv. zlaté horečky v 50. letech 19. století do země přicestovala silná komunita židovských přistěhovalců, ale také Číňanů a Indonésanů, čímž se nejen změnilo složení obyvatelstva, ale i jejich náboženství.
Australská ústava už od roku 1901 zaručuje v zemi náboženskou svobodu a zakazuje, aby stát zakládal jakoukoli církev nebo se otevřeně míchal do života náboženských komunit. Při posledním sčítání obyvatel roku 2016 se nejvíce obyvatel přihlásilo ke katolické víře (20 %), celá jedna třetina populace však o sobě tvrdí, že jsou ateisté.
P. Miloš
Další informace jsou v době 7.9.2020 - 4.10.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(australie_-_primluvy1602331103.pdf)
Arménie
3. srpen 2020 – 6. září 2020
Arménie je nesmírně starým státem, jehož obyvatelstvo a území zůstávají poměrně stejné už od doby Římské říše. Její pozice na pomezí východního a západního světa znamenala, že na velké části historie byla země pod nadvládou cizí mocnosti, ať už silného souseda nebo procházejících nájezdníků.
Samostatná Arménie se v moderních dějinách objevuje v roce 1918, kdy se jí po první světové válce (a dvouletém období systematického vyvražďování, v němž zahynulo několik set tisíc Arménů) podařilo získat nezávislost na rozpadající se Osmanské říši. Země však byla rychle integrována do Sovětského svazu, jehož částí zůstala až do jeho rozpadu. V roce 1989 se země dostala do konfliktu se sousedním Ázerbájdžánem o plošinu Náhorní Karabach, ze kterého se Arménie vynořila jako vítěz díky podpoře Ruska. Tento konflikt definoval postoj Arménie jako samostatné země: Arménie je dodnes jedním z velkých spojenců Ruské federace. V současnosti země čelí dozvukům nedávné politické krize, ale především dlouhodobé problematice svého vztahu se sousedním Tureckem, s nímž se pře o jeho aktivní účast na výše zmíněném vyvražďování Arménů.
Vojtěch Greger
Dnešní území Arménie je zcela odlišné od toho, jaké obývali Arméni v době, kdy se k nim dostalo křesťanství. Podle tradice mezi ně přišli hlásat učení Ježíše Krista samotní apoštolové Juda Tadeáš a Bartoloměj, kteří pobývali mezi četnými židovskými komunitami, čile obchodujícími s domácím obyvatelstvem. Právě v arménském prostředí vznikla apokryfní evangelia, z nichž jsou známá jména tří východních mudrců – Kašpar, Melichar a Baltazar.
Za vlastního misionáře země je považován sv. Řehoř Iluminátor, jenž přivedl ke křesťanství arménského krále Tiridata III., který následně prohlásil křesťanskou víru za státní náboženství, a to už roku 301, tedy osm desetiletí předtím, než se tak v roce 380 stalo v římské říši.
V roce 451 se konal v Chalkedonu důležitý církevní koncil, jenž odsoudil monofyzitismus. Arménský katolikos jako nejvyšší hlava mladé církve se tohoto koncilu nemohl účastnit a ve snaze uchránit čisté učení Ježíše Krista nakonec závěry koncilu odmítl.
Když se Arméni ocitli v obklopení islámských národů a nedostali žádnou pomoc ani z Říma ani z Byzance, neudržovali náboženské communio ani s jedním z těchto dvou velkých center křesťanství. Proto nelze arménskou apoštolskou církev považovat za pravoslavnou. Pouze malá část Arménů dnes vyznává jiné náboženství než arménské, několik tisíc katolíků má své duchovní centrum ve městě Gjumri.
P. Miloš
Další informace jsou v době 3.8.2020 – 6.9.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
Argentina
6. červenec 2020 – 2. srpen 2020
Argentina je z našeho pohledu poměrně vzdálený a neznámý stát, k němuž historicky na rozdíl od sousedních národů nemáme příliš blízko. Přesto se jedná o jeden z největších států Jižní Ameriky a významného hybatele tamějších, a občas i světových, dějin: mimo jiné právě z této země pochází papež František.
Země svůj boj o samostatnost na Španělském impériu zahájila v době, kdy Evropou zmítaly napoleonské války, a již v roce 1818 získala svou nezávislost. V moderních dějinách se několikrát dostala do popředí světového dění: právě sem po druhé světové válce emigrovaly velké počty Němců, mezi nimiž byli i předáci nacistického hnutí. Jedním z nich byl také Adolf Eichmann, jehož únos ze země do Izraele a následný soud vyvolal vášnivé diskuse napříč světem. Argentina také z koloniální doby zdědila spor o vlastnictví Falklandských ostrovů (Argentinci nazývané Malvíny) s Británií, který v roce 1982 vyústil v ozbrojený konflikt mezi zeměmi. Argentina se dodnes s britskou vládou nad ostrovy nesmířila a otázka Falklandů zůstává v zemi národním mýtem, který mnozí, politici i občané, považují za důležitější než jiné problémy země, mezi něž patří chudoba, ekonomická nerovnost, a především korupce v nejvyšších vrstvách státu.
Vojtěch Greger
I když se obyvatelé Argentiny téměř výlučně hlásí k římskokatolické víry, reálný stav jejího praktikování je velmi obdobný jako v zemích, kde se křesťanství předávalo tradičním způsobem zachovávání určitých náboženských rituálů: ve skutečnosti považuje víru za důležitou součást svého života pouhá třetina křesťanů, praktikuje ji asi čtvrtina a více než 10 % pokřtěných se zároveň prohlašuje za ateisty.
Tradice katolicismu v Argentině je dána dlouholetým španělským vlivem a nepovedlo se ji zlomit ani po získání nezávislosti v roce 1816, ani v období církevních reforem ministra Rivadavia (1823), ale ani ve 20. století během autoritářské vlády prezidenta Peróna. Během špinavé války Argentina se Svatým Stolcem přerušila na dvacet let diplomatické styky a k postupnému uvolňování došlo teprve za papeže Jana
Pavla II., jenž zemi dvakrát navštívil. Určité napětí mezi státem a katolickou církví vládlo i za doby prezidentky Cristiny Kirchner, která se dostala do konfliktu s tehdejším arcibiskupem Buenos Aires Jorge Bergoglio. Několik vln přistěhovalectví s sebou přineslo nejen další náboženství (islám, židovství, hinduismus…), ale i původně východní větve křesťanství, a to jak v nesjednocené, především pravoslavné podobě, tak i v sjednocených církvích maronitské, arménské, ukrajinské nebo melchitské.
P. Miloš
Další informace jsou v době 6.7.2020 – 2.8.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
Antigua a Barbuda
1. červen 2020 – 5. červenec 2020
Antigua a Barbuda je malým státem sestávajícím z několika ostrovů v karibském souostroví Malých Antil. Stejně jako v případě mnohých tamějších zemí se jedná o bývalou britskou kolonii, jež dnes patří do formálního svazu britských dominií, Commonwealthu, a kde dodnes formální roli hlavy státu plní britská královna Alžběta II.
Ačkoli je tento stát Evropanům poměrně neznámý, v rámci západní polokoule se jedná o destinaci vyhledávanou turisty z mnoha zemí, včetně Spojených států. Kromě pláží s jemným perlovým pískem a bohatou mořskou vegetací země cizincům nabízí i jiné služby, především finančního rázu. Za svou liberální daňovou politiku dlouhodobě čelí kritice Spojených států i jiných zemí, jejichž milionáři své peníze svěřují tamějším bankám.
Současná pandemie, která ochromila turismus po celém světě, bude mít zásadní dopad i na tento malý karibský stát, jenž se v posledních letech snaží svou ekonomiku stavět převážně na cestovním ruchu. Jakkoli odlehlá se Antigua a Barbuda může zdát, mnohé její problémy nám zdaleka cizí nejsou. A i proto má smysl se za tuto zemi modlit.
Vojtěch Greger
Ústava Antiguy a Barbudy zajišťuje všem obyvatelům země náboženskou svobodu, nicméně dominujícím náboženstvím v populaci, čítající přibližně 100 tisíc obyvatel, je křesťanství. Vzhledem k tomu, že 335 let byl ostrov pod britskou nadvládou, převažujícím proudem křesťanství jsou anglikáni, a to i přesto, že obyvatelstvo tvoří především potomci otroků, přivezených na ostrovy z afrických zemí, hlavně z dnešní Libérie, s níž má Antigua dodnes přímé letecké spojení.
Další církve a křesťanské denominace mají velmi obdobné procentuální zastoupení kolem deseti procent, jde především o adventisty sedmého dne, moravskou církev (v našich podmínkách vystupující jako Církev bratrská), metodisty, letniční církve a římskokatolickou církev.
V hlavním městě Saint John"s na ostrově Antigua je sídlo katolického biskupství Saint John"s-Basseterre, přičemž druhá část názvu je sídlo konkatedrály na ostrově Svatý Kryštof. Zajímavostí je, že ač 95 % obyvatel Antiguy a Barbudy jsou černoši, biskup, jenž je rodák z Trinidadu a Tobago, je jedním z mála bělochů, nyní trvale žijících na ostrovech.
P. Miloš
Další informace jsou v době 1.6.2020 – 5.7.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
Angola
Historie angolské státnosti, byť krátká, je nesmírně složitá. Současná podoba území se tvořila po dobu 400leté přítomnosti portugalských kolonistů, která skončila až po válce o nezávislost v 60. a 70. letech minulého století. Po získání nezávislosti se země stala jedním z mnoha bojišť prostřednických válek mezi Západem a Železnou oponou. Po více než 20 let zemí zmítal konflikt komunistické vlády s protikomunistickou organizací UNITA, který se při únosu 66 československých občanů pomáhajících v poválečné rekonstrukci země dotknul i naší země.
Ačkoli dnes v zemi panuje mír, dozvuky konfliktu nikdy zcela nevymizely: velké části země jsou posety životu nebezpečnými minami, situace mnohých Angolanů vyhnaných během konfliktů z domovů zůstává nevyřešena a navzdory tomu, že je země obdařena nerostným bohatstvím, velká část obyvatelstva žije v chudobě. A tak i v Angole se můžeme v následujícím měsíci pokusit pomoci s řešením některých těchto problémů modlitbou.
Vojtěch Greger
Více než 400 let byla Angola portugalskou kolonií a součástí kolonizačního systému bývali i církevní představitelé, jejichž úkolem bylo domorodé obyvatelstvo co nejvíce přiblížit náboženství dominujícímu v mateřské zemi. Jelikož se Portugalsko řadilo mezi katolické státy, byli to právě katoličtí misionáři, kteří nejen klidným, ale často i násilným způsobem usilovali potlačit jakékoli pohanské zvyklosti, pocházející především z místních animistických náboženství. Tento původní duchovní proud dodnes praktikuje asi 5% domorodého obyvatelstva v Angole.
Katolická víra zůstala nejpočetnějším vyznáním i po 11. listopadu 1975, kdy Angola získala nezávislost na Portugalsku, dokonce i po téměř dvacetiletém období marxistického režimu, jenž upíral církvím základní náboženskou svobodu. Ta je dnes sice ústavou zaručena, avšak náboženský život v zemi je řízen Národním institutem pro náboženství, jenž reguluje více než tisíc různých církví a náboženských společností. Mezi těmito organizacemi jsou jak četná protestantská seskupení, tak i národní katolická církev Angoly anebo originální angolská víra tokoistů.
Zvláštní vztah má země k islámu, ten je zde od roku 2013 potlačován jako cizorodá víra, avšak oficiálně vláda jakékoli omezování islámu popírá.
P. Miloš
Další informace jsou v době 4.5.2020 – 31.5.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
(angola_-_primluvy1588623181.pdf)
Andorra
6. duben 2020 – 3. květen 2020
Andorra je jedním z evropských ministátů; s celkovou rozlohou 467 km2 jde o území menší než Praha. Za legendárního zakladatele státu je považován francký král Karel Veliký, který tímto činem předznamenal dějiny Andorry na několik století dopředu: země vždy udržovala blízké styky s Francií. Dodnes je francouzský prezident spolu s katolickým biskupem španělského Urgellu spoluprincem Andorry.
Poloha Andorry vysoko v horách mezi Francií a Španělskem znamenala pro zemi izolaci od vlivů světa po většinu jejích dějin. I to bylo důležitým faktorem při modernizaci země, především vzhledem k uzavřené mentalitě andorrských občanů, která plynula z jejich poměrně omezeného kontaktu s okolním světem. Právě překonání této uzavřenosti bylo a nadále je pro fungování země velmi důležité. Modernizace se však veskrze podařila, Andorra je dnes moderním demokratickým státem, který těží z cestovního ruchu a svého statusu daňového ráje. Navíc díky dlouhým vztahům s Francií těží z mnoha výsad ve vztahu s Evropskou unií, které jiné nečlenské státy nemají.
Vojtěch Greger
Údolí, v němž se nachází tento stát, leží na území historického hrabství Urgell, které kdysi determinovalo také vznik stejnojmenného biskupství. Když tedy v roce 1278 došlo k formálnímu uznání samostatnosti andorrského knížectví, urgellský biskup se stal jedním ze dvou vládnoucích knížat, tím druhým byl francouzský hrabě z Foix, jehož pravomoci postupním vývojem ve Francii přešly na francouzského prezidenta.
Toto historické pozadí také ovlivnilo náboženský život Andořanů: dodnes tvoří katolíci největší skupinu obyvatelstva (odhadem 86 %), i když modernizace země a větší otevřenost tohoto knížectví okolnímu světu nese s sebou jako důsledek i větší nárok na žití křesťanské víry nejen v kostelích, ale i v reálném životě. Katolická církev jako jeden z vládnoucích institutů v zemi sice má velký vliv na tvorbu zákonů (takže Andorra patří k nemnoha zemím, kde je například sankcionován potrat), nicméně zejména mladá generace již víru nepraktikuje. Projevuje se to mj. i v jiných oblastech: drtivá většina mladých lidí pod 30 let se například neúčastní voleb.
Patronkou země je Panna Maria z Meritxell, poutní svatyně z 12. století, kterou v září 1972 postihl katastrofický požár a na jejímž místě byla už v roce 1976 postaven moderní kostel.
P. Miloš
Další informace jsou v době 6.4.2020 – 3.5.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
Alžírsko
2. březen 2020 – 5. duben 2020
Alžírsko je zemí s neskutečně bohatým kulturním dědictvím, plným významných osobností, architektonických památek a literatury. Dlouho předtím, než se první osídlení začala objevovat na území Česka, se zde již nalézali lidé budující civilizace. Ačkoli historie země sahá hluboko do minulosti, samostatný alžírský stát je jedním z mladších, jen nedávno oslavil padesáté výročí svého vzniku. Problematickou situaci soužití kolonistů a domorodců ve francouzské državě popsal mimo jiné světoznámý spisovatel Albert Camus. Pnutí mezi těmito skupinami vedlo ke krvavému boji o samostatnost, dozvuky jehož brutality konfliktu můžeme v některých aspektech společnosti nalézt dodnes. Zároveň ani samostatnost v zemi nevedla k uklidnění, neboť se nový stát začal potýkat s výzvami demokratické transformace, vedle kterých probíhalo „vyřizování účtů“ z dob francouzské nadvlády nad zemí. Po krachu ekonomiky založené na exportu ropy v 80. letech se země musela potýkat s občanskou válkou. A do nového tisíciletí země vstoupila ve výjimečném stavu, který byl zrušen až v roce 2010. Politický neklid v zemi se stále projevuje, například demonstracemi v minulém roce, a i téměř 60 let po získání nezávislosti zůstávají před Alžírskem mnohé výzvy.
Vojtěch Greger
Křesťanství se na území dnešního Alžírska dostalo ještě v 2. století během římské říše a zapustilo zde velmi silné kořeny, o čemž svědčí velké množství pozůstatků po starých kostelích, které zanikly po arabské invazi v 7. století. Za zánikem místních komunit stojí pravděpodobně nejen agresivita nájezdníků, ale hlavně vnitřní spory mezi jejich členy: právě kolem biskupství v Kartágu a Hippo se soustředili velcí učenci, ale i hlavní aktéři sektářských hnutí, z nichž nejznámější byl biskup Donatus. Naopak velkými učiteli církve byli svatí biskupové v Hippo Cyprián a Augustin.
Dnes tvoří 99% obyvatel Alžírska muslimové, islám je podle ústavy oficiálním neboli státním náboženstvím, konverze muslimů ke křesťanství je zákonem zakázáno, i když zde oficiálně žije a působí několik křesťanských komunit. Katolická církev je reprezentována čtyřmi diecézemi, z nichž jedna (Laghouat) se rozkládá na území Sahary a v současnosti je největší římskokatolickou diecézí na světě, se sídlem v Ghardaïa. Tato diecéze vznikla poté, co zde žil a zemřel bývalý francouzský důstojník Charles de Foucauld. Biskupem je tradičně právě jeden z členů komunity bílých otců, které tento světec založil.
P. Miloš
Další informace jsou v době 2.3.2020 – 5.4.2020 uvedeny na cedulích, umístěných
v zadní části kostela.
Albánie
3. únor 2020 – 1. březen 2020:
Albánie se nachází na jihovýchodě Evropy v oblasti obecně nazývané Balkán. Právě tento název je často spojován se složitou minulostí; o čtvrt století dříve zde probíhaly krvavé etnické konflikty, od pádu komunismu zde docházelo k častým rozpadům států. V mnohých případech však historické problémy sahají daleko za hranice 20. století. Právě Albánie je v tomto ohledu velmi specifickou zemí. Ačkoli v raném středověku šlo o křesťanskou zemi, kde se o vliv přelo západní a východní křesťanství, později se sem však dostali osmanští Turci, kteří zemi islamizovali. Ani po osamostatnění země se problémy nevyřešily, svobodu rychle nahradila italská a pak německá okupace. Po druhé světové válce navíc nastoupil tvrdý komunistický režim, který zemi zcela odříznul od okolního světa. Na rozdíl od Afghánistánu, který se potýká s extrémní chudobou a válkou, je břímě Albánie především historické. Problémy se týkají nejen soužití náboženství a kultur a soužití s ostatními balkánskými státy, ale i přechodu k demokracii, který komplikují dlouhodobé problémy s korupcí a výskyt nekalých obchodních praktik. V současnosti se země také vzpamatovává ze zemětřesení, které zemi postihlo v listopadu 2019. I v Albánii tedy najdeme různé problémy, za jejichž řešení se můžeme v následujícím měsíci modlit.
Vojtěch Greger
Podle tradice na území dnešní Albánie ohlašoval evangelium už sv. Pavel, jenž měl
pobývat i v dnešním městě Drač (= Durrës). Toto město se také stalo prvním albánským biskupským sídlem již v prvním století. Křesťanství se do země dostávalo dvěma směry: na severu žijící Ghegové přijali křesťanství v římském (latinském) ritu, zatímco Toskové na jihu byli christianizováni v byzantském (řeckém) obřadu.
Po bitvě u Drinopolu (1365) se do Evropy dostali osmanští Turci, kteří v 15. století zcela ovládli rovněž albánské území. Pro zdejší křesťanství začalo silné pronásledování, jež se záhy projevilo v poklesu počtu věřících i v zániku křesťanských chrámů. Mnozí Albánci hromadně konvertovali k islámu. Po získání nezávislosti na Osmanech roku 1912 byly náboženské skupiny v Albánii víceméně spojeny ve formování své národní identity a obě světové války, do nichž byla Albánie zatažena, ještě více posilnily nedůvěru Albánců v zahraniční mocnosti. Okupace jejich země katolickou Itálií (1939-1944) navíc bezesporu napomohla komunistům k převzetí moci v zemi, kteří roku 1967 Albánii ústavou prohlásili prvním ateistickým státem ve světě. Občanům bylo pod přísným trestem zakázáno praktikování jakéhokoli náboženství.
Po pádu komunismu v roce 1991 se sice ukázalo, že ateisté tvoří pouze 5 % obyvatelstva, nicméně většina obyvatelstva se hlásí k víře spíše tradičně, a nepraktikuje ji.
P Miloš
Další informace jsou v době 3.2.2020 - 1.3.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.
Afghánistán
6. leden 2020 – 3. únor 2020:
V Afghánistánu můžeme najít jedny z nejstarších známek civilizace na světě. Již šest tisíc let před Kristem zde žili lidé. Ve starověku se jednalo o důležitý region, kde se blízkovýchodní kultura mísila s vlivem Indie a Číny. Dodnes v zemi zůstávají artefakty a stavby připomínající tuto bohatou historii. Ale když se řekne jméno Afghánistán, většina lidí si dnes vybaví jen to, že tam snad probíhá nějaká válka. Málokdo si však uvědomí, že ozbrojený konflikt mezi USA (a jejich spojenci, včetně České republiky) a teroristickým hnutím Tálibán zde probíhá již 18 let, natož že v zemi skutečný mír nepanoval více než 40 let. Stejně jako si cizinec o Afghánistánu nevybaví mnoho příjemného, ani tamější obyvatelé za život nezakusí o moc více než jen chudobu, nemoc a násilí. Záměrem projektu Modlitba za svět je modlit se za zlepšení situace ve světě, a právě Afghánistán je zemí, kde je Boží pomoci potřeba ve spoustě ohledů. Ať už jde o skončení války, lepší soužití jednotlivých etnik, ukončení persekuce křesťanů či zlepšení obecných životních podmínek, za to vše se v nadcházejícím měsíci budeme modlit a třeba i díky našim modlitbám se z Afghánistánu opět stane ona země bohatá na kulturu, jíž byl dříve.
Vojtěch Greger
Oficiálním náboženstvím v Afghánistánu je islám, většina populace je tedy muslimská (přibližně 99,7 %). Existuje sice rovněž několik velmi malých komunit jiných vyznání, včetně křesťanů, sikhů, hindů a vyznavačů Baha"í, ale jejich počty se v posledních desetiletích výrazně snížily, protože obyvatelé prchají z Afghánistánu v důsledku válečných i náboženských konfliktů. Země je oficiálně islámskou (sunnitskou) republikou, proto vláda podporuje sunnitské islámské tradice, které jsou přítomné ve všech oblastech života, včetně politického a rodinného, i když ne každý Afghánec svou víru veřejně praktikuje.
Katolická církev je úředně přítomna pouze komunitou čítající cca 215 osob, vesměs zahraničních diplomatů anebo pracovníků. Jediným katolickým chrámem je kaple na italském velvyslanectví, jejíž zřízení bylo projevem díků afghánské vlády za to, že Itálie byla první západní zemí, která uznala jeho nezávislost. Proselytismus, tedy konverze muslimů na křesťanství je však přísně zakázán, proto není v zemi povolena jakákoli misijní činnost mezi místním obyvatelstvem.
Od roku 2002 sv. Jan Pavel II. pro Afghánistán zřídil tzv. misii sui iuris, tedy církevní administraci tamních katolíků, která podléhá přímo Svatému Stolci. V jejím čele stojí od roku 2015 italský barnabita Giovanni Scalese (* 1955).
P. Miloš
Další informace jsou v době 6.1.2020 - 3.2.2020 uvedeny na cedulích, umístěných v zadní části kostela.